Před pár lety se často objevovaly teorie o tom, že se prý postupně smazávají hranice mezi alternativní a mainstreamovou hudbou… aby následný vývoj šel úplně opačným směrem. Dnes umělci z obou hudebních světů řeší zcela odlišné problémy, na pódiích se potkávají stále méně, a zatímco tvorbu a životy jedněch určují komerční pravidla, počty lajků na sociálních sítích a počty sledujících na YouTube či Spotify, u těch druhých vznikají stále častější spiklenecké bubliny, které se mnohdy už nepřekrývají ani u stejně fungujících tvůrců odlišných žánrů. To, že by se na nějakých jménech shodl širší záběr příznivců a ubývajících zájemců o hudební tvorbu z obou zmíněných světů, je stále vzácnější. Přesto se to občas děje – a jméno plzeňské kapely Ida The Young je toho praktickým důkazem. Na počátku tohoto roku se tak objevilo jejich debutové album jak v nominacích napříč žánry rozkročených hudebních cen, tak i například v nominacích cen Vinyla, které mainstreamovou a komerčnější hudbu prakticky ignorují. Vinyla je už o rok dříve zvolila za Objev roku, ale zároveň stranou pozornosti nezůstali ani v Cenách Anděl.
Zpěvačka Iris Hobson-Mazur vyrůstala v Británii, ale její maminka je původem z Čech. Iris chodila do folkového souboru, učila se na violoncello i klavír, studovala univerzitní přípravku Camberwell College of Arts, a počátkem tohoto desetiletí se rozhodla přestěhovat do Čech. „Chtěla jsem studovat animaci a celé dětství jsem byla posedlá českým filmem, který formoval moji identitu Poločecha v Anglii. A univerzita je tady zadarmo, mám české občanství… bylo to samozřejmé,“ shrnuje zpětně Iris důvody. Cesta k setkání s kytaristou Markem Kolihou z proměnlivých Blue Chesterfield byla krátká. „Kapela vznikla, když jsme se s Iris potkali v Plzni. Začalo to jako folkové duo a postupně se k nám přidávali další lidé, až nás je nakonec pět. První koncert jsme odehráli v bývalém pornokině, kde měli zkušebnu naši kamarádi z hardcore kapely Hyacinth. Pořádali tam koncerty a nějak jsme se domluvili, že tam taky zahrajeme,“ rekapituluje úplné počátky Marek.
K dvojici, která udává jako svůj vznik rok 2021, se nejprve přidal bubeník Filip Simon, se kterým se Marek potkal v kapele China Soup, a o rok poté se připojil i klávesista Jakub Richtárech. To už ale měli Ida The Young venku první EP Strange Shaped Flowers, vydané na počátku roku 2023. Na jeho zvuku spolupracoval Pavel Kielberger, dnes zároveň spolu s Jakubem Cermaquem tvořící rapově-lyrické duo Lament, a ten se nakonec stal i pátým členem kapely. Původně folkové těleso se tím posunulo k eklektičtějšímu projevu a elektronika se stala jeho přirozenou součástí. „V dětství jsem chodila do folkového sboru a na hodně folkových festivalů. Myslím, že to duo tam pořád je, nevnímám to jako něco, co jsme opustili, je to jedna forma kapely, která existuje vedle těch dalších. Písnička Stand Still je toho důkazem. Často v rámci našich koncertů hrajeme ve dvou, ve třech, ve čtyřech…,“ vysvětluje Iris. „Nebaví mě to vnímat tak, že si člověk musí vybrat nějaký žánr a směr, a že by to znamenalo, že to, co má za sebou, je nějak míň hodnotné… všechno mě to baví.“ A zjevně to tak nevnímá sama: „Momentálně se snažíme elektroniku zakomponovat do celokapelního formátu, máme pár nových písní a nápadů, kde se ty dva světy začínají víc a víc prolínat,“ doplňuje ji Pavel. „Tak je to s ,elektro triemʻ otevřené, ale určitě na tu variantu ještě dojde, hlavně proto, že je to zábavná změna – a taky nám to umožňuje jet na koncerty vlakem! Ale jak říkala Iris, všechny varianty kapely jsou pro nás důležité, žádná nevyvrací jinou, žádná není definitivní. Baví nás to měnit a lidem nezbývá než to přijmout. Příští koncert bude Iris zpívat sama.“
Debutové EP představili v Praze v Kasárnách Karlín po boku Purplefox Town nebo v brněnské Kafaře, zahráli si na festiválcích Stone Smoker, Muziq, Nefestík, Všudybud nebo Moody Moon Noize. Zabodovali i v soutěži Startér na Radiu Wave a představili se na bratislavském showcase festivalu Sharpe. A v květnu 2024 vyšlo druhé EP Silver Thing na žánrově široce rozkročené severomoravské značce Korobushka Records. „Když jsme vydávali druhé EP, chtěli jsme ho vydat také fyzicky na kazetě,“ vysvětluje Marek. „Napsal jsem tedy Karlovi z Korobushky a nakonec to dopadlo tak, že nám ho vydal na vinylu. Spousta našich oblíbených kapel – sinks, Fotbal, Hello Incognito a dalších – tam už vydalo svoji tvorbu, takže to rozhodnutí pro nás bylo takové přirozené.“
Kapela začala koncertovat po celé zemi, přijala pozvání na další festivaly, zkrátka praktické důkazy, že jejich hudba získává přirozený ohlas a příznivé reakce. I při tom všem ale dokázala skládat a do repertoáru zařazovat nové písničky. Zatímco hudba často vzniká kolektivním jamováním, texty jsou od počátku doménou Iris: „Upřímně si často nepamatuji, jak a kdy jsem je napsala, ale myslím že se to často vyvine z nějakého silného obrazu, nápadu, příběhu, který mě dokáže natolik zaujmout, že se ta písnička v mojí hlavě tak trochu napíše sama. Jednou za čas mě baví psát o mém životě, ale většinou spíš míchám fantazii a realitu a přeskakuju z jednoho na druhé. Nevím, jak to vnímají kluci, protože občas mi třeba někdo řekne, že je nějaká písnička romantická, a přitom je to o něčem úplně jiném…,“ směje se zpěvačka.
Rok 2025 byl pro kapelu velmi důležitý – už v lednu poprvé vyrazili hrát do Německa, aby se tam opakovaně vrátili na jarní malé turné, které pokračovalo přes Belgii do Nizozemí, kde zahráli třeba v Gemertu či Rotterdamu. V květnu pak následovala série koncertů v Polsku. „Myslím, že je pro nás důležité být upřímní a dělat takovou hudbu, která je nám zrovna přirozená. Podle mě by to tak měly mít všechny kapely. Přijde mi důležité se nějak vyvíjet a neopakovat se, hudebně i produkčně, zkoušet nové věci. A to se myslím týká i živého hraní,“ zamýšlí se Pavel. „Asi by nás nebavilo pořád hrát na stejných místech a ve stejných městech. Je pro nás důležité objevovat nové pořadatele a hudební prostory, seznamovat se s novými lidmi. Nevím, jestli se to dá považovat za nějakou filozofii, ale třeba právě to, že jsme více než polovinu koncertů ten rok odehráli v zahraničí, nám přijde správné.“
I přestože se kapela v průběhu roku na Slovensko, do Německa či Polska znovu vrátila, spolu s rakouským zvukařem a producentem Julianem Werlem, známým jako Nichi Mlebom, nahrála i své první regulérní album. To nakonec pod názvem Tell Me When You Pass The Sun prošlo finálními zvukovými pracemi v Hamburku a vyšlo počátkem listopadu znovu u Korobushka Records. V únoru 2026 ho kapela zahraje i slovinskému publiku na Lublaňském festivalu Ment. A kdo že je vlastně ona Ida z názvu kapely? „Měla jsem afrického šneka, jmenoval se Ida,“ vzpomíná Iris. „Ztratila jsem ho, když byl ještě malinký. Jednou jsem prostě zvedla ulitu – a nebyl tam. Asi se rozhodl vyrazit na slimáčí cestu…“