Někdy se mi zasteskne po všech těch bizarnostech, které bylo možné na tuzemských pódiích potkávat v průběhu devadesátých let. Každý, kdo viděl Sv. Vincenta, Emana E.T. nebo třeba kapely Bad Beef Hat, Ženy, Kuličky a další, už na to jen sotva někdy zapomene. Dnešní interpreti jsou obvykle i ve dvaceti seriózní, jak kdyby jim bylo šedesát, a snaha všechny utvrdit v tom, že zde právě vzniká umění s velkým U, často následuje hned vzápětí. Je tak občerstvující najednou narazit na někoho, kdo se tomu všemu vymyká, aniž by ale nutně musel chrlit neobvyklé hudební experimenty a cosi pro širší posluchačskou množinu jen stěží poslouchatelného. A přesně takové bylo mé setkání s rodilým Pražákem Janem Richterem a jeho one man bandem, divoce míchajícím estetiku Divokého západu s punkovým nasazením, kabaretní produkcí a hudebním prolínáním rockové psychedelie, americany i tradiční country. Ne nadarmo ho mnozí nálepkují jako „psychedelického kovboje“.
„V 90. letech začínal jako zpěvák v lokální kapele The Star Rover, poté odjíždí do Spojených států, kde se tváří v tvář střetává s americkou tradiční hudbou, delta blues, country a folkem. Po návratu domů zakládá one man band Johnny Richter and the Hog,“ lze se dočíst o jeho minulosti. Alterego „Johnny“ ho ale brzo přestalo bavit, a tak se následně objevila transkripce názvu Jonny Richter and the Hog Ranch. Divoké koncerty týpka v sombreru či jiném klobouku poletujícího v lehce úchylném kostýmu nejen po pódiu i pod ním a živelně třískajícího do kytary, jako by měl během pár minut poté vypustit duši, se s cílenou poťouchlostí pohybují na hraně procítěnosti i parodie, stejně jako schopnosti někoho nadchnout a jiného iritovat. Okouzlující míra romantiky se potkává s nemalou porcí westernové pózy a vše dohromady dává opravdu neobvyklé vystupování. Kýčovité prsteny i rozhalená hruď samozřejmě nemohou chybět.
