Potom, co došlo na počátku roku 2018 v Radiu 1 ke spočítání hlasů a vyhlašování nejúspěšnějších českých skladeb za celý předchozí rok, ukázalo se, že píseň Jan 69 (Ruce z popela) posluchači poslali až na celkové druhé místo. Relativně neznámá kladenská Kolektivní halucinace, která ji nahrála, se tak najednou ocitla výše než zavedené jistoty Květy, Zrní nebo Katarzia. Určitě nešlo o velké překvapení – příběh a memento Jana Palacha, do písně vložené, stále silně rezonují a vzbuzují emoce. Kde se ale vzali ti, kteří jsou pod skladbou podepsaní?
Je to prý už celkem dávno, co se Jakub Mühlfeit a Jaroslav Habrda, řečený Habří, začali scházet s kytarami a hrát i Kubovy písničky. Introvertní, i při akustické formě spíše bližší alternativní scéně než tradičnímu folku – ne nadarmo je jedním z velkých oblíbenců kapely Oldřich Janota. Jeden z perkusistů, kteří je doprovázeli na djembe, pak těm jejich dýchánkům tak dlouho říkal sarkastickým termínem, až ho přijali za název. Za opravdový počátek kapely ale považují moment, kdy je na trio doplnil bubeník Tomáš Příkaský. „Já přibyl úplně náhodou. Jel jsem ze školy ve Sv. Janu pod Skalou, se spolužákem do Unhoště. Kde byla zkušebna v domě pana Habrdy. A viselo tam banjo. A Habří se zná s bratry Ryvolovými, takže Porta pohoda,“ usmívá se Tomáš.
Do tvorby tria se zjevně se promítlo i prostředí kdysi uctívaného města, jehož pád hodně připomíná historii severoanglických center Manchester a Sheffield. „Na Kladně bylo zjevné, že po revoluci 1989 se iluze té masy dělnictva ze všech průmyslových závodů a dolů rudého Kladna rozpadly,“ rekapituluje Kuba. „Částečně zmizelo i město, kulisy padly. Pak přišel Stehlík (pro mladší: privatizátor a tunelář průmyslového kolosu Poldi – pozn. aut.) a bum, také zmizel… Ti lidé se vždy nadchli jako jeden muž pro něco, co se ukázalo tak křehké a snadno nahraditelné… A my jsme si řekli ,ty jo, slušná haluzʻ, a tak jsme se i pojmenovali, po těch křehkých iluzích, které sdílíme při hledání smyslu života.“
Nelze si u toho nevzpomenout na začátky jiných Kladeňáků, zpočátku také mezi akustickou hudbou a alternativou rozkročených Zrní. I těm trvalo hned několik let, než si našli svůj směr a odhodili závaží regionu. „Super lidi, křtili nám první album, ale naše cesty jsou jiné. Podstatou témat, texty a jistě i hudebně,“ komentuje to Kuba. „Ale jinak ano, jde to ztuha. Prokopat se ven není snadné ani na Kladně. Člověk to má do Prahy blízko, ale i daleko. Praha je často ponořená v trendy věcech a my na Kladně si jedeme tu slow fashion. Trvá určitý čas, nežli se víra rozšíří.“
