Z přízemí: Madhouse Express

Pamatuju si, jak před pár lety někteří jedinci (a zdaleka ne poprvé) naznačovali, že rocková muzika to má za sebou, že šedesátá i sedmdesátá léta jsou out, a že s vlastnictvím sampleru je elektrická kytara pouhá nuda. Máme tu rok 2019, a ze zkušeben se rojí mladiství stoner-rockeři, přísahající na Black Sabbath a Led Zeppelin, syroví surf-rockeři anebo artoví neopsychedelici, po půlstoletí znovu objevující Pink Floyd a Syda Barretta. A nejde o šedesátníky, vzpomínající na to, co jim pouštěli starší bráchové v pubertě, ale o ani ne dvacetileté klony někdejších hippies a svobodomyslných mániček.

 

 

 

„My nejsme žádný indie-rock,“ pobavila mě nedávno jedna parta mladistvých, „my to s tou nezávislostí myslíme vážně. A rozhodně s nějakýma dream-popovýma frajírkama, co si na ni jen hrajou, nechceme mít nic společnýho…“

 

„Ve třinácti letech mi máma dala desku Dark Side of the Moon od Pink Floyd. Bylo to strašný, to se nedalo poslouchat. Po třech letech jsem si to znovu pustil, už ani nevim proč – a bylo to skvělý. Do toho mi táta furt říkal, ať poslouchám Led Zeppelin a ve škole na hudebce do nás cpali The Wall. Pak jsem se zamiloval do prvních alb Floydů a asi
tak nějak to začalo. V té době jsem hrál v kapele Jonáše Ledeckého a uvědomil jsem si, že psychedelic mě baví víc. Odešli jsme s Davidem Sedláčkem (taky super magor) a založili Madhouse Express,“ vzpomínal pro magazín Frontman.cz leader Max, jinak zpěvák, klávesista a kytarista Maxmilián Hruška. To se psal rok 2014. Zmiňovaný kytarista David už dnes v kapele není, ostatně i tehdy jim najít baskytaristu, který si říká Gregor von Kolofon, a bubeníka Honzu Černého, trvalo skoro rok. „Jejich styl je směsí fuzzy, 60’s zvuku, tradičního rock’n’rollu ve své nejsilnější podobě a nových experimentálních elektronických prvků, které dohromady tvoří jedinečný a čerstvý zvuk na české scéně,“ nadšeně se tehdy citovala charakteristika nové čtveřice. S Davidem a taky zvukařem Derekem Saxenmayerem ještě v roce 2015 nahráli své první EP nazvané Lunatic’s Strange Dream. „Pořád jsem toho názoru, že minimálně za posledních deset let v Česku psychedeličtější věc nevznikla. A jestli ano, skončila kdesi hluboko na dně hudební historie – pravděpodobně ve staré skříni na půdě chalupy v Krušných horách, nebo tak něco,“ píše se v recenzi na blogu psychedelic.cz, nicméně i zde autor přiznává, že atmosféru koncertů se do nahrávky dostat nepodařilo.

 

Krátce po nahrání vystřídal u kytary Davida Sedláčka Dan Novotný, čímž se sestava usadila. Čilé koncertování jim otevřelo mnohé dveře a získané kontakty jim pomohly dostat se nejen na vzpomínkové parties Andy Warhol’s Night, ale především na francouzský festival Celebration Days. Vzpomínají, že to bylo pro ně zlomové. „Viděli jsme tu show a mě osobně to hodně pohltilo. Slyšeli ten zvuk. Celkově nás koncerty zahraničních kapel hrozně ovlivnily. Poznáš co chceš,“ shrnul to pak Honza.
Netrvalo dlouho a začalo se o nich mluvit jako o „věrozvěstech české psychedelické scény“. A nejen u nás. „Králi českej psychedélie? Opojné gitarové riffy, 60. zvuk synťákov, rozptýlené vokály. Budeš počuť veľa The Doors a veľa Pink Floyd, ale vôbec ti to nebude vadiť. Naopak, táto nálada ťa bude baviť. Veľa jej už niet a je vzácna, najmä takto dobre zahraná,“ nešetřila chválou pozvánka na jejich loňský koncert v Bratislavě.

Paradoxně i tam, kde nenastává rovnou nadšení, se nešetří velkými slovy a přirovnáními ke slavným: „Zaujal mě však frontman kapely, který vypadal, jako bys zkřížil Lennona se Sydem Barrettem, a skvěle tak podtrhával tuhle směs šedesátkového rock’n’rollu,“ pochvaloval si například po jejich vystoupení autor serveru AlterEcho, po vystoupení na festiválku Drug Me Fest, a to přesto, že ho tam kapela příliš nenadchla.

Debutové album už kapela slibuje značnou dobu, ale fanoušci se po prvotním EP dočkali zatím jen singlů. Loňský černobílý klip Time is Lying vás roztočí do spirály lépe než leckterá droga, divými barvami hýřící Mindcoaster z letošního ledna v sobě má nejen šedesátkovou image zmiňovaných kořenů, ale vizuálně i atmosférou třeba i starý Olympic z časů Ptáka Rosomáka. Jen o dva týdny mladší skladba Spirals se pak nebojí ani tak profláklé propriety, jakou je ona psychedelická spirála.

 

Čtveřice ale jen otrocky nekopíruje minulost. Spíše to občas působí, jako by si ty staré a vyšlapané cestičky chtěla projít znovu a přidat k nim svoje otisky bot a podoteky z jedenadvacátého století. A proč vlastně ne? Pořád je to lepší než laciný revival. Rozmazané vokály, magie kláves, retro poučené mladistvou energií a důrazné nasazení všemu dávají smysl i po letech, kdy se podobné věci v hudbě objevily poprvé. Sice bych byl opatrný s podobně superlativními tvrzeními, jako že „změny nálad, intenzivní kytarové riffy, repetitivní basové linky, energické bicí a excentrický vokál dávají vzniknout osobitému stylu“, nicméně invenční uchopení psychedelické tradice, vlivy sexy krautrocku a zaujetí ze všeho dělají nikoli pózu, ale hudebně-vizuální zážitek, jaký tady dlouho chyběl.
Po čtyřech letech sice Madhouse Express ještě nemají debutové album, ale zato už stihli zahrát v Berlíně i ve Vídni, předskakovat mnoha zahraničním jménům a uhranout řadě kolegů. „Cestování časem a prostorem, kroutící se svět, zásnuby s mluvícíma kytkama a všude kolem stvoření z jiných vesmírů. Znáte to,“ komentovali jednu svou oblíbenou skladbu pro FullMoonZine. Ale vlastně by to docela dobře a klidně mohlo být i o nich samotných.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *