Nauzea Orchestra

„Ústecká kapela je jako oživení v sále – v sále s venkovským bigbeatem a se stoly ulepenými od piva,“ napsal o kapele Jiří Imlauf ze spřátelených Houpacích koní. „Vedle rychlopalných kytaristů, obarvených patkařů a vyšňořených harcovníků působí jako zjevení a posel z míst, kde slova jako indie, rock, elektro apod. nejsou jen hrou na idoly z Pitchforku, ale normálním špinavým klubovým rokenrolem dneška s vlastními handicapy i přednostmi,“ vystihl podstatu natolik dobře, že jeho charakteristika dnes slouží jako promotext pro pořadatele.
nauzeaU zrodu stáli kytarista a skladatel Ondřej Švandrlík, baskytarista Ivo Mikšovský a klávesista Patrik Charvát. „Když se nám v roce 2007 rozpadla kapela Universal Android, která byla ovlivněna labelem Ninja Tune, rozhodli jsme se s Ondřejem a Patrikem založit Nauzeu Orchestra,“ vzpomíná Ivo. „Chtěli jsme zkusit písničkovější formu, inspirací nám tehdy byl electroclash.“ Na čtveřici kapelu doplnila zpěvačka a klávesistka Andrea. Od počátku tu také bylo jasné spojení s ústeckým Činoherním studiem. Ondřej tu v té době už pracoval, a když krátce po vzniku nové formace „Činoherák“ jako jedno z prvních divadel na světě získal práva k nastudování románu Chucka Palahniuka Klub rváčů, vytvořil pro toto představení energickou scénickou hudbu. Ta se zároveň stala základem prvního repertoáru. Okouzlení německou scénou se projevilo v německých textech a vedlo k tomu, že kapela brzo začala koncertovat v Sasku a vybudovala si tam věrnou posluchačskou základnu. Někteří fanoušci za ní dokonce začali jezdit i do Čech.
Dekadentní stylizace si žádala i volbu pseudonymů: Z Ondřeje se stal Ulrich ohne Eigenschaften, z Iva Dieter mit Bockwurst resp. Dieter mit Euch, Andrea se najednou jmenovala Mücke a Patrik byl pro příště Jens durch Durch. První písně zachycuje debutové minialbum Meisterstück Eins z roku 2009. Nahrávka měla poměrně lo-fi zvuk, ale ke zviditelnění posloužila dobře. „Syrovost a nekompromisnost Nauzey odráží jak prostředí, ze kterého kapela vzešla, tak vlivy berlínské alternativy a postpunku, které v severních Čechách vždy mocně rezonovaly,“ okomentoval jejich snahy Tomáš Turek z Radia Wave. Vydavatelství Disco Fatale z německého Cottbusu vydalo kompilaci, kam zařadilo i jednu skladbu z debutu. „Na různých místech v Německu jsme odehráli přes dvacet koncertů,“ rekapituluje dnes zpětně Ivo. „Berlín, Drážďany, Cottbus, Chemnitz, Oberpöbel, Lipsko…, rádi se tam vracíme. Do Německa nás často zvou Turbojugend, takže je to autentické. Ne, jako když si tam zahraješ v rámci nějakého česko-německého výměnného projektu,“ prozrazuje, co je pro něj na tom cenné.
Odrazem sebevědomějšího přístupu i širšího hudebního záběru, ve kterém se vedle elektroniky začala stále víc objevovat jak postpunková temnota, psychedelie, tak i industriální prvky neubautenovské školy, se stalo v roce 2011 druhé album The Dark Side Of The Raven, s řadou remixů například od Kill The Dandies! nebo Neutrina. Kapely si všimli i kritici a objevila se v soupisce nominací na cenu Vinyla. Nezávisle na tom také čile navazovala kontakty prostřednictvím série koncertních večírků Zwei Kessel Buntes. A hudební posun podpořil i příchod „živého“ bubeníka Davida Kolovratníka v létě 2012 a později i rozšíření sestavy o druhého kytaristu Jakuba Švandrlíka. Pódium sdíleli se slovinskými Duo Silence (kteří natočili s Laibach desku Volk), s německými The Sonic Boom Foundation a Rummelsnuff, s polskými experimentálními elektroniky Napszyklat nebo se slovenskými The Uniques.
Zatím nejturbulentnější byl rok 2014. Nejenomže zahráli na akcích na podporu Činoheráku při sporu s ústeckými politiky, ale začali pracovat s renomovaným zvukařem Bertem Nevenem na nových nahrávkách. Ondřej a Ivo se také přestěhovali do Prahy. Vizuálně nejvýraznějším momentem byl odchod zpěvačky Mücke. „Zlom to byl asi dost velký hlavně pro lidi, co chodí na koncerty,“ zamýšlí se Ivo. „Někdo stále vzpomíná na naše začátky, kdy to byl spíše takový dekadentní kabaret, vědomé balancování na hranici kýče. Mnozí ale upřednostňují naši současnou tvář.“
Album nakonec předznamenala podzimní dvojsinglová ochutnávka a třetí deska, jejíhož masteringu se ujal Ondřej Ježek, vyšla letos v únoru, kdy byla i pokřtěna v pražské Malostranské besedě. Doplnil ji divadelně pojatý klip Davida Mencla ke skladbě Der Sonnenstaat, která zní i v inscenaci Zkrocení zlé ženy. Stejně jako ve dvou dalších v ní hostuje La Petite Sonja z Kill the Dandies! Název alba Dobro naznačuje nově inspiraci alternativní country a vedle tradiční kombinace němčina – angličtina, zkouší i češtinu. Právě žánrová všežravost i střídání jazyků ve spojení s často až makabrózní stylizací z ní dělá pozoruhodnou a stále originálnější záležitost. „Ondřej měl jen v dubnu dvě premiéry – v ústeckém Činoheráku a v ostravské Komorní scéně Aréna. I deska Dobro je možná scénickou hudbou ovlivněna, má podobu jakési koláže, nebo spíše soundtracku. Je s podivem, že to celé drží pohromadě,“ usmívá se Ivo. Celkové zklidnění ovšem směřování formace rozhodně prospělo. A s nadhledem sobě vlastním si to dobře uvědomují: „Většině z nás bude brzy čtyřicet. Takže kdybychom ještě měli nějaké přehnané ambice, byli bychom všem pro smích.“ Možná právě podobný postoj je to nejlepší, co mezi Ústím a Prahou rozkročenou pětici mohlo potkat.

Přidat komentář