Z přízemí: Neřvi mi do ucha

Po vydání debutového EP v roce 2014 se „československé“ trio dostalo do hledáčku rubriky objevů Czech It webu AlterEcho a autorku Helenu Pazdiorovou přirozeně dovedlo k obecným úvahám o úloze názvu, kterým věnovala skoro polovinu svého textu. Docela ta úvaha konvenuje s teorií, že už z názvu se občas pozná, má-li kapela nějakou invenci a fantazii a také její vztah k hudbě jako takové. Právě Neřvi mi do ucha jsou toho dobrým příkladem. Přestože jejich hudba je pravým opakem toho, co jejich název většině posluchačů evokuje, tedy například uječené punkové kapely. „Měli jsme před prvním koncertem a náš kamarád Tadeáš Polák nám volal, že potřebuje něco dát na plakát. Napadlo nás ,Neřvi mi do uchaʻ, protože to byl velmi skloňovaný obrat v naší rodině. Jsme z osmi dětí, takže jsme to slýchali v podstatě dennodenně.“

Možná i tam někde lze hledat nepotřebu říkat více, než je třeba. Dodnes se například prezentují jen křestními jmény. U zrodu bylo duo sourozenců – Tobiáš se stará o beaty a obsluhuje klávesy a Alžběta hraje na klarinet. A právě její nástroj, který jinak potkáte převážně spíš ve world music nebo v jazzu, ve spojení s elektronikou celkem přirozeně podporuje originalitu tria. „Oba jsme odmalička na něco hráli a do toho Tobiáš začal skládat elektronický věci. Protože tehdy (tedy v roce 2012 – pozn. red.) frčel elektroswing a znali jsme Floexe, odvážili jsme se skloubit klarinet a elektro, a bylo to překvapivě funkční,“ vzpomíná na genezi Alžběta. „Martinu jsme přibrali asi po roce, líbil a líbí se nám její napůl poetický a napůl civilní hlas,“ dodává s připomínkou, že zpěvačka Martina, je její spolužačka z vysoké školy.

Hudbu tria předurčila celá řada poměrně odlišných inspirací a oblíbených podnětů. „Každý z nás to s hudebními vlivy měl a má jinak, a je to osvěžující, všem doporučujeme. Tobiáše v začátcích bavil Parov Stelar a nejrůznější trip-hopy, Alžbětu Floex a Zuby Nehty (holčičí kapela!). Martinu ovlivnila slovenská alternativní scéna, třeba Longital a Živé kvety. A později přibylo elektro, věci od Denovali Records, Ghostpoet. Teď nás baví i Unkle, nejnovější singl od Člověka krve Nitrožilní, LUMP, a třeba i různý zajímavý rapy,“ vypočítává Alžběta. A překotně dodává: „A ještě jsem zapomněla na Deža Ursinyho! Poetický texty a strašně dobrá hudba, Alžběta i Martina dávaj 10/10!“

Skladby Neřvi mi do ucha jsou neagresivní, občas až tiché, melancholicky posmutnělé, ale zároveň dýchají jakousi upřímností a nevinností. Je z nich patrná nevykalkulovanost a vnitřní klid, svědčící o spontánnosti, s jakou vznikají. Možná i proto ve srovnání se spícím duem Kazety, které mohou občas připomenout, nejsou tak urputné a existenciálně vypjaté. Dobře do toho zapadá i fakt, že Martina pochází ze Slovenska, takže se v textech čeština i slovenština přirozeně prolínají. Hravost veršů a slovních obratů je pak v zajímavém kontrastu s hudbou, kterou sami s lehkou ironií označují za „introvertní disco“. Ale i toto zdánlivě paradoxní spojení je dobře charakterizuje.

Za přehnané melancholiky – přiznejme si, že z přístupu „být posmutnělý“ se u mladší generace už pomalu stává póza a poněkud klišé – se ale v žádném případě nepovažují. „Jde spíš o to, že ty negativní věci jsou dost výrazným zdrojem inspirace. Jsou prostě intenzivní a tím, že o nich napíšete, se s nimi třeba rychleji vyrovnáte.“

Podobně, jako se obejdou bez uvádění příjmení, ani nepojmenovávají své skladby, ale prostě je jen číslují. V červenci si například v žebříčku Radia 1 Velká sedma u posluchačů docela dobře vedl Song 33, což nenápadně připomíná, že autorskou impotencí trio rozhodně netrpí. „Úplně na začátku jsme neměli žádné texty a různí posluchači nám vyprávěli, co jim jaký song připomíná. Tak jsme jim ty představy nechtěli nabourávat zavádějícím názvem,“ odhaluje Alžběta, jak k absenci názvů došlo. Faktem je, že v průběhu času to Neřvi mi do ucha povýšili na sympatický koncept. Když se v květnu 2014 objevila první čtyřpísňová nahrávka, dostala název EP1. Později ji následovaly i EP2, EP Live 1, a s letošním červnem konečně vyšlo i První album.

 

O jeho vydání se zasloužil nový label Divnosti, za kterým stojí písničkář, producent a kytarista spřízněných Pris Tomáš Tkáč. Kapela přiznává, že bez jeho impulsu není jisté, zda by k realizaci vůbec došlo. „Popravdě, nahrát desku stojí peníze, který jsme neměli. Pak jsme poprosili tatínka a on nám to zaplatil. Víc takových tatínků! Tomáš nás přemluvil, ať album vyrobíme, bez něj by nikdy nevzniklo. Jeho nabídkou na zaštítění labelem jsme nesmírně poctěni,“ nešetří chválou Alžběta. „Debutové album je důležité asi pro každého, jsme hrozně rádi, že se to stalo, popravdě, ani jsme v to nedoufali. Obecně ale nahrávky děláme hlavně pro lidi, kteří si nás chtějí poslechnout. Docela i existují, tak je hezké, dát jim tu možnost.“

Koncem června trio pokřtilo desku v prostoru Punctum Krásovka, a při té příležitosti si dopřálo na ně až nečekaně velkoryse pojatou produkci. „Měli jsme tam tři parádní hosty: Tomáše Tkáče na elektrickou kytaru, Anežku Konečnou (LADA, Der Šenster Gob) na housle a Mártyho z Gondor Flames, který rapoval. Kromě toho jsme měli i živé projekce přes meotar. Ten koncert měl dost strhující atmosféru“. Premiéru si na tomtéž koncertě odbyl i klip Vojtěcha Poláka k Songu 10.
Aktuální čas pro kapelu plyne stejně pozvolna a nenásilně, jako její písně. Nikam se nevnucují, a ačkoli byli k vidění například na festivalech Beseda u bigbítu, Boskovice, Vlčkovice nebo Neleň! ve Slavičíně, a seznam odehraných koncertů má v tuto chvíli za pět let zhruba sedmdesát položek, ani s nedávným albem se nikam neženou. „V nejbližší době nemáme ani žádný koncert, takže s aktivitou to nebude až tak horký. Ale máme naplánovaný soustředění, tak se třeba něco stane…“ směje se Alžběta.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *