Z přízemí: Noir Voir

Od šepotu po start tryskáče, praví jedna z často citovaných charakteristik bruntálské instrumentální kapely, která sice funguje už víc než deset let, ale teprve v těch posledních se v souvislosti s ní začínají objevovat jedna superlativní reakce za druhou. „Robotický bubeník s kamennou tváří, výpravné houslové linky místo zpěvu (a fakt to stačí!), basák, co si lokl hopsinkové šťávy a kytarista, který hladí i mučí ostnatým drátem. Věř, že je to lepší, než drátem do oka,“ tvrdí kupříkladu program festivalu Banát. Skoro to vypadá, že vytrvalost, umanutost a přesvědčení, se tu navzdory občas spíše chmurnější realitě dočkaly kýžené odměny.

 

Prvopočátky charakterizuje společná zkušebna s pozoruhodnou lokální undergroundovou legendou Marbulínkova sestřička s nejmilejší drůbeží. A co že si od tak divokého spolku lze vzít? Neúctu k formě a punkový přístup, shodují se. Právě zjištění, že není potřeba dělat věci jen jediným způsobem, chuť zkoušet neozkoušené cesty a nepotřeba opakovat, jak to praktikují ostatní, je nejspíš dovedla tam, kde dnes jsou. „Vytáhli nás na první koncerty,“ připomínají další přínos zmíněných psychedeliků, Kuba Olejníček (mj. pořadatel festiválku Kubafest – pozn. aut.) je baron neoficiální kultury celé oblasti Bruntálska.“ Lokalita vzniku, a to, že se kytarista Petr Mihalco, baskytarista Marek Gawlas a bubeník Marcel Skýba sešli právě zde, mělo překvapivě spíše pozitivní dopad: Málo příležitostí nás donutilo držet pohromadě. Nebylo moc na výběr. Asi. Být z velkého města, tak se spolu dost možná vůbec nebavíme. Občas se někdo ptá, jak můžeme některé věci zvládat. My prostě museli, pokud jsme chtěli něco tvořit. Naučili jsme se komunikovat, fungovat mimo bublinu. Možná právě schopnost se domluvit a navzájem tolerovat, je zdrojem rozmanitosti naší hudby. Ano, znělo by to jinak, a s přesuny do různých měst se to zase mění. Kořeny jsou ale pevné, zůstáváme bruntálskou kapelou, shodují se s odstupem.
Zvuk Noir Voir ovšem nesmazatelně ovlivnilo i to, že se k nim zhruba rok po vzniku přidal houslista Martin Pospíšil. Zamyšlené, komplikovaně působící skladby s mnoha změnami, výraznými houslemi a undergroundovou temnotou, mířící opačným směrem než obvyklé písničkové struktury sloka-refrén-sloka, ale tehdy jako by se ještě vyhýbaly větší divokosti či agresivitě. Dnes toto rané, akustičtější období dokumentuje debutové album Produire z roku 2011. Kdo by ale po jeho poslechu čekal programově depresivní týpky, vyžívající se v nihilismu, nebo naopak partu se spasitelským komplexem těch, kteří mají potřebu obohatit svět svým vysokým uměním, je tady na špatné adrese. O tom nic nevíme, protože jsme slavní jak prase a u manažera máme miliardu. Za koncert si účtujeme meloun… a nemůžem si stěžovat.

 

Zásadním zlomem v existenci kapely byla změna za bicími, kde se před pěti lety namísto Marcela, tehdy pronásledovaného zdravotními komplikacemi (dnes je k nalezení v sestavě Lebanon) usadil Jakub Holčapek. Do té doby na převážně akustickém zvuku postavená hudba, začala dostávat nové energetické impulsy, gradaci a živelnost. A právě tehdy začalo směřování k současné podobě, kdy je sice kapela nejčastěji označovaná jako post-rocková, ale namísto napodobování slavných praporečníků žánru, od Mogwai přes Mono po Godspeed You! Black Emperor, se nebojí vlivů odkudkoli, a výletů kamkoli. Baskytara se tak občas vrhne až někam k jazzovým běhům po pražcích, housle zas zabrousí k folklorním motivům a mezi nimi odsekává math-rocková přesnost či se nečekaně rozjede punková zběsilost. Za první vlaštovku na nové cestě a předěl ve své historii i sama kapela považuje skladbu Samurai, kterou lze i v podobě klipu nalézt na YouTube. Samurai byla jedna z prvních, ne-li dokonce úplně první skladba, kterou jsme udělali od nuly s novým bubeníkem. Je vidět, jaký vliv může mít jeden člověk na celou kapelu. Dřív jsme hrávali i v kostelech, meditovali a zhudebňovali přírodní poetiku. Tomu nastal s příchodem Kubova přísného úhozu utrum. Kam to půjde dál? Zatím se k akustičtějšímu období moc nevracíme. Spíš naopak.
Zatímco za určitou tečku za prvotním obdobím lze považovat eponymní druhé album z roku 2015, které do značné míry nabízí jen přearanžované a znovunahrané starší skladby, současnost nejlépe dokumentuje vinylové EP nazvané Er, z roku 2018. Leccos prozrazuje i pohled do tvůrčí kuchyně, kdy u zrodu každé novinky stojí nekonkrétní motivy, pilované a prověřované ve zkušebně, a rozvíjené podle dalších asociací. Teprve pak dostane budoucí kompozice svou kostru: Značná část sdělení je nacházena, až když je vše hotovo. Teprve pak definujeme skladbu názvem. Pociťujeme nevýhodu oproti kapelám se zpěvem, kde samotná hudba bývá často jen nosičem (rádoby) vyšších myšlenek. My prostě protestsong neuděláme. Zároveň nám to však šetří nervy s dohadováním se, jaký má vlastně kapela světonázor, který by chtěla prezentovat. Technicky vzato dostáváme sdělení do instrumentální skladby pomocí kompozice, vrstvení motivů, využívání dynamiky a kontrastů, lámání rytmů a tempa. Stačí zavřít oči. Někdo něco vidí, někdo tančí, někdo musí přijít na další koncert, protože neví. Pro nás samotné je dost těžké najít naše vlastní sdělení. Víme jen, že tam je.

 

To, že se ale ona podstata zjevuje nejen kapele, poměrně dobře dokazují stále se množící pozvánky na nejrůznější festivaly a místa vzdálená domovskému regionu. Pro Noir Voir je zatím na vrcholu koncertní pyramidy, a toho, co si sami na své hudbě cení, vystoupení v Zámecké kapli ve Slezských Rudolticích. Pro jediný koncert jsme obrátili náš repertoár vzhůru nohama. Dodnes úplně nerozumíme tomu, co se tam stalo, ale bylo to kouzelné. Dále pro nás byla velká čest zahrát si na Besedě u bigbítu, nebo předskakovat švédským pg.lost. A jasno mají i v tom, co by mělo následovat v nejbližší budoucnosti: Dokončit animovaný klip. Vyladit nové písně. Spáchat soustředění. Udělat desku u nového labelu. Zahrát si v zahraničí. A nezabít se navzájem.
Zda se jim to všechno podaří samozřejmě ukáže až čas. Ale při sledování toho, co mají za sebou a kam se dokázali za pár let dostat, asi netřeba mít větší obavy. Protože dokud budou tuhle skupinu komentovat texty, jako je ten z programu letošní Žižkovské noci, může to velmi pravděpodobně být už jen lepší. Instrumentální krása s každou sekundou, co kapela hraje dál, jako by to nemuselo nikdy končit. Prožitky z hudby jsou víc než ambice, svit slunce z rána je víc než všechny peníze rockovýho světa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *