Z přízemí: Panenské plameny

Na to, jak je Kopřivnice malé město (a to bývaly i doby, kdy půl jeho rozlohy zabíral areál Tatry), měla vždy velmi viditelnou hudební scénu. A dodnes platí, že když se jedna formace rozpadne, obvykle její členy zanedlouho najdeme v jiné. Nejinak je tomu s Panenskými plameny, stále relativně čerstvým jménem. A to i přesto, že vlastně dvě třetiny kapely přímo z Kopřivnice nejsou. „Myslím, že u nás je jen málo lidí, se kterýma se dá něco dát dohromady. Většina prchla do velkých měst a někteří tam nahoru, takže jsme si v podstatě zbyli,“ krčí rameny Vlad neboli Vladimír Schwarz, bývalý člen kapel Milano či Nierika. Matador zdejší scény, jinak stojící za lokální značkou Piper Records, který tentokrát dřívější baskytaru vyměnil za barytonku. Naznačuje zároveň tragická úmrtí hned několika kamarádů, které vzniku předcházelo, a i to, že například bubeník Michal Maliniak, řečený Maňa se svou předchozí kapelou Planety přestal hrát ve chvíli, kdy se mu většina sestavy odstěhovala do Prahy.
Tím, který ale vše rozhýbal, je bývalý frontman Murky Ajar Michal Kudělka řečený Koudy. Poprvé se tak trojice sešla v lednu 2017. „Dohromady jsme dali pár zkoušek, asi pět, a šlo se nahrávat Poníčky,“ shrnuje Maňa. Debutové album nakonec vyšlo, pochopitelně u Piper Records, v dubnu 2018, a zahostovali si na něm i Vladovi bývalí kolegové z Nieriky, Michal Burget na klarinet a Tomáš Neuwerth s tamburínou. Důležitější ovšem je, že v průběhu vzniku alba rozšířila kapelu na kvarteto saxofonistka Jitka Šenková. Celé nahrávání i následné vydání proběhlo velmi čile: „Porod proběhl bez komplikací. Maminka i dítě jsou v pořádku,“ sarkasticky to okomentoval Koudy, zatímco reakce zvenčí hovořily o překvapení z „kapely veteránů“. Vlad ovšem takový pohled nesdílí: „Řekl bych, že v našem případě to s věkem nesouvisí,“ říká přesvědčeně. „Rodina už mi vyrostla, takže teď jsem zase jako nejmladší.“
Čtveřice se čile vrhla do koncertování, a debut mezitím sklízel jednu pozitivní reakci za druhou. „Už od prvního slova alba Poníčky veteránského super-seskupení Panenské plameny, zaseknutého ve smyčce, se vyvolává energická psychedelie. A té se také posléze dostává zadost – jak ve formě hudební, tak lyrické,“ pochvaloval si například Jaroslav Korbel na AlterEchu. „Z často nekontrolovaného, až psychotického hlasového přednesu Michala Kudělky víří určitá nespoutanost a nulová konformita – někdy až do formy nepopsatelných zvukových čmáranic. To také posiluje fakt, že se na albu zpívá česky, francouzsky a kdovíjak. Nahrávka často tiká rychlým tempem, do popředí se vrhají úderné a precizní bicí.“
Když jsem se v souvislosti s nimi dopustil přívlastku „rockový“, skoro je to až pobouřilo. „Tohle označení nám připadne, eufemisticky řečeno, zavádějící. Koudelkovi se ihned vybavili Brutus a mně třeba Olympic,“ usmívá se Vlad. „Škatulku dělají lidi za nás,“ přidává se Maňa. „Vyslechnem si vždycky na koncertech, že prý zníme jak Pražský výběr, Už jsme doma nebo třeba Plastici. Inspiraci bych za sebe viděl na pár bubeníků z 60. až 90. let. Převážně psychedelická hudba, hard rock, grunge.“ Souvisí s tím úvahy o koncepčnosti alba v recenzích, čemuž by i napovídaly názvy skladeb, jako jsou Knihomol, Kutil, Ochotník nebo Modelář. Ale právě ono „P“, které v názvu nahradilo logické „K“, je hezkou ukázkou odlišení od obvyklé logiky i zavedených pořádků. Nervní atmosféra a netypické struktury skladeb vedou jednak k nálepkám jako „Energická hudba s upřímnými texty z léčebny“ nebo „Sonic Youth ve francouzském kabaretu“, a jednak ke konstatování o kapele, která je originální, a přesto nezapírá české kořeny. Postrock, noise, psychedelie, heavy riffy, i post-punkové temno se tu slévají do jen těžko k někomu přirovnatelné podoby. „Omílat tři minuty dva akordy, a do toho zpívat o ztracené lásce by nás asi nebavilo,“ shrnuje to frontman, a Vlad okamžitě kontruje: „Myslím, že hudební a textová složka spolu úzce souvisí a ta láska je tam také. Takže Koudelka trochu kecá…“

 

Ten doplňuje, že sám tomu všemu nejraději říká „Panique muzik“, a že nejvíce ho inspirují „Beskydy, alkohol, ženy a blázni.“ Beskydy, kde jsou všichni zakořeněni, je ostatně i název jedné ze dvou skladeb z chystaného letošního EP. V průběhu času také došlo ke zpětné redukci sestavy, neboť „saxofonistka nám řekla, že jsme moc hluční, takže zase hrajeme ve třech.“
Panenské plameny tak stojí pořád ještě na začátku a vše mají před sebou. Upřímně si prý váží kohokoli, kdo má „odvahu si je pozvat“, a jak přiznává Vlad, už raději nic neplánují. „Dokud to bude mít nějaký vývoj, tak budeme pokračovat,“ říká přesvědčeně. A frontman je s ním v tomto směru zajedno: „Plán je takový: ráno se probudit a dát životu ještě šanci.“

Přidat komentář