Pokud bychom chtěli duo zpívajícího textaře Dominika Zezuly a stále zmiňovanějšího producenta Tomáše Havlena, charakterizovat v kostce, vystačíme si s úryvkem z programu Colours of Ostrava: „Post-hudba byla hlasem generace už v době, kdy slova ,mileniálʻ a ,hipsterʻ ještě nebyly vulgarismy jako dnes. Vynořili se z pražských zkušeben na začátku druhé dekády nového tisíciletí s touhou dělat hudbu, která propojí výraznou textovou (generační) výpověď se současnou chytrou elektronikou.“ Což je sice výstižné, ale také mnohem méně zábavné než vzpomínání samotných protagonistů. „Úplně poprvé jsme se potkali v létě 2011 na festivalu On the Road v Lázních Bohdaneč,“ bilancuje Dominik Zezula. „Tehdy tam hráli Priessnitz, které jsem do té doby nikdy neviděl naživo… měli jsme společného kamaráda, který nás seznámil, hned první večer jsme se spolu ožrali a zjistili, že máme rádi stejně divnou hudbu. Dekonstruktivní, divnej anti-pop, no-fi, noisový věci, Xiu Xiu a tak. A že oba chceme něco podobnýho dělat taky, takže proč ne spolu? Logistický problémy s cestováním na trase Brno – Liberec se vyřešily tím, že první EP jsme nahráli (ještě ten podzim) v Brně a druhý o čtvrt roku později v Liberci. A pak už jsme se oba přestěhovali do Prahy a začali ,normálněʻ fungovat.“ Krátký formát nahrávek jim vyhovoval docela dlouho. Po eponymním debutovém EP přišlo zmíněné s názvem Zvláštní láska na nás zbyla (to už se objevovaly první reakce o „nové naději“), a když následovalo v roce 2013 třetí EP Artefakty, málokdo už o nich nevěděl. Hodně se také probírala jejich vlastní škatulka „existenciální pop“ a padala i přirovnávání např. ke kapele Umakart. Novodobé písničkářství, velmi osobní zpovědi, všudypřítomná melancholie a emotivní, nicméně nikterak laciné a naopak zvukově pozoruhodně propracované beaty, často jen s náznaky melodií, které nakonec nesl až zpěv – to vše se spojovalo do velmi funkčního celku. Ten obstál nejen v konkurenci současných tvůrců a vrstevníků, ale i vedle letitých matadorů; je například zajímavé porovnat sugestivní skladbu Skořápky s jinou, ale podobným vyzněním disponující, stejnojmennou písní Mejly Hlavsy na text respektovaného básníka J. H. Krchovského.
Do vývoje dua se určitě promítl i přesun do hlavního města. „Svitavy jsou pro mě pořád ohromně důležitý místo… ale to Praha samozřejmě taky,“ zamýšlí se Dominik. „A nejenom Praha jako celek, ale jednotlivý části, ulice, nádraží, místa, který si člověk dokáže spojit s konkrétníma vzpomínkama a místa, do kterých dokáže promítat konkrétní příběhy. Vždycky jsem měl rád tohle ,geografické ukotveníʻ textů. Příběhy se odehrávají v konkrétních reáliích a pomáhá jim, když ty reálie zmíníš.“ Těžko říci, jak moc na to nové místo bydliště, větší možnosti i spousta dalších kontaktů, měly vliv, faktem ale je, že následně se Post-hudba uložila k zimnímu spánku. Dominik Zezula se začal angažovat v projektech Děti mezi reprákama, a později i Ministerstvo popu, Tomáš Havlen se stal vyhledávaným zvukařem, začal produkovat nahrávky jiným, a později si také „pořídil“ sólový elektronický projekt Spomenik. „V úzkém kontaktu jsme ale byli pořád,“ zdůrazňuje Tomáš. „Každej jsme jen potřebovali trochu prostoru dělat si věci tak, jak jsme chtěli. Pro mě to kromě Spomenika byl celej label Bad Names, kterej jsme dali dohromady s Anetou Martínkovou aka Margo. Ten moment vytváření nějaký komunity s jasnou estetikou, která spolu funguje nejen hudebně je pro mě strašně důležitej. Před nedávnem jsme vydali pro mě moc zásadní desku Sundays On Clarendon Road, na který jsme dlouho pracovali.
Letos v březnu ovšem zimní spánek skončil. A nejen to – Post-hudba se přihlásila se svým úplně prvním albem. O tom, že ale to důležité zůstalo na svém místě, a nahrávka navazuje na vše z dřívějška, svědčí už jen její název Není se na co těšit, stejně jako název avizujícího singlu Pořád stejný pouště, pro duo první nové skladby po pěti letech. Ke znovuoživení prý navíc došlo zcela spontánně, při debatě v hospodě. Na albu do sebe vše zapadá, jeho síla tkví v tom, že Dominikovým textům dokáže Tomáš vždy přičarovat adekvátní hudební složku. Ten záběr citelných vlivů je tak široký, že mě to donutilo zeptat se na jejich hudební jistoty: „Bowie, Eno, Byrne, Hollis, všichni často víc konceptuálně než hudebně,“ stručně vyjmenovává Tomáš. „Ty inspirace jsou hodně široký a žánrově totálně nevymezený, od popu po avantgardní elektroniku.“ A Dominik to jen potvrzuje: „Vím, že lidi často říkají, že ,poslouchají všechnoʻ, ale já mám fakt nějaký estetický embargo jenom na blbým skáčku a asi elektroswingu, jinak vstřebám cokoliv. Teď se třeba často stává, že poslouchám buď Prokofjeva, nebo Death Grips. Nebo takový to pocukrovaný letní elektro, kterýmu říkám bleep bloop a Tomáš mi vysvětlil, že je to ve skutečnosti ,tropical houseʻ. Pořád ale platí, že mezi vlivy a svoje jistoty bych počítal hlavně Aidana Moffata, Marka Kozeleka, Conora Obersta, Owena Ashwortha, Scotta Hutchisona a Johna Darniella.“ Jakkoli se album povedlo, reakcí na něj vyšlo poskrovnu. Tomáš to přikládá tomu, že současná mediální scéna je značně podfinancovaná, o hudbě píše dobře pár lidí a českou scénu systematicky nepokrývá skoro nikdo. „Navíc je třeba pravda, že o Újezdu (album Dětí mezi reprákama – pozn. aut.) se v médiích psalo, ale na koncerty chodilo třicet, čtyřicet lidí. Teď je to obráceně. A nejsme v téhle situaci sami, prostě ta scéna teď vypadá jinak,“ soudí Dominik. Post-hudba je každopádně zpět, album bylo pokřtěno v Praze, Brně a Berlíně, v létě ji můžete vidět nejen na Colours of Ostrava a na podzim pak dojde na kluby. „Na jaře jsme si odbyli v podstatě jenom křty,“ přiznává Tomáš, „ale na podzim chystáme víc koncertů po regionech, kde máme pozici o dost těžší.“ A Dominik přikyvuje: „Přesně tak. A těšíme se na to!“