Z přízemí: Rajtaraj

Při ohlédnutí za vývojem tuzemské hudební scény se dá docela dobře zpětně určit, jaký byl v jakém časovém období módní trend či vlna… Například s počátkem nového tisíciletí u nás zavládla masová obliba world music, slovní spojení „balkánská dechovka“ se stalo často skloňovaným, a kapely jako Traband, Neočekávaný dýchánek, Gotthart, Marcipán či Ahmed má hlad nejenže často vyrážely za koncerty i za hranice, ale doma vyprodávaly i ty největší kluby a na festivalech nechyběly ani na hlavních pódiích. Později je zase z výsluní vytlačili jiní – mnozí ale tím našli „svou“ životní hudbu, a rozhodně se jí nemínili vzdát.
„V té world music vlně jsem měl skvělou kapelu Tua Borta,“ vzpomíná akordeonista Pavel Hlaváček. „Jenže pak jsem toho z časových důvodů musel nechat a kapela bohužel nakonec postupně zanikla. Nicméně později se časové důvody zase uklidnily a já začal zjišťovat, že mi tahle hudba, a hlavně lidi kolem ní chybí.

A když jsem se rozhlédl kolem sebe, zjistil jsem, že vlastně znám lidi, kteří by mi přesně pasovali, oslovil jsem je, sešli jsme se a bylo to.“ Kapela, která dostala název Rajtaraj, se zjevila v roce 2009, poprvé vystoupila v únoru následujícího roku a s nadšením začala hrát hudbu vycházející z lidových písní východní, ale i západní Evropy. A nutno potvrdit, že oni „lidé kolem“, tedy flétnistka Monika Nováková (dnes již Václová), klarinetista Kuba Soldán (aktivní i v duu HUSO!) a zanedlouho i kytarista Honza Václ (zpívá zároveň ve sboru Subito, hraje spolu s Pavlem ve středověké hudbě se věnujícím Peregrin, a býval i členem žánrově podobně naladěné Džezvice), stvořili natolik pevné jádro, že drží pohromadě dodnes. A i zbývající personální proměny byly minimální – dřívějšího člena Václava Pergla nahradil později u kontrabasu Jakub Valenta, časem sestavu rozšířil perkusista Libor Vaněk. Toho ještě později vystřídal Tomáš Doležel a o pár let později navíc posílil sestavu na současnou sedmičlennou houslista Jirka Toman. A propos název. Myslím, že se hodně povedl, protože dobře vystihuje nejen hudbu samu, ale i její živelnost. Ovšem nerodil se snadno. „Najít název začínající kapely je vždycky malým peklem. Nejinak tomu bylo u nás a občas vzpomínáme na všechny ty šílené varianty. Nakonec to vyřkla Moňa, naše zpěvačka… co kdybychom se jmenovali Rajtaraj? To je popěvek v refrénu jedné z našich prvních písniček Zaigrale. Všichni jsme to přežmoulali v puse a zjistili, že to chutná dobře. A píseň Zaigrale se stala takovou naší hymnou, při které si ten náš název můžeme s publikem doslova zakřičet a ještě si přitom zadupat.“

Při ohlédnutí za vývojem . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář