Bývaly doby, kdy delší prodlevy a pauzy mezi koncerty obvykle znamenaly, že už je kapela za zenitem. Takový spojovací prvek pro všechny hudební dinosaury: nahraje se album, odjede se k němu turné a pak nějaký ten rok o dotyčném neslyšíte. Trošku problém nastal, když něco podobného začaly praktikovat spolky, které za sebou nikdy neměly opravdu slavné časy, a po halasně oznámeném comebacku už pak o jejich společnost stálo jen pár dávných pozůstalých fanoušků. Současnost, kdy se tak běžně chovají hudebníci, kteří toho zatím moc nedokázali a u kterých jsou často delší odmlky někdy důsledkem lenosti a jindy zas projevem deziluze, že se po úspěšném startu pro ně neotevřel celý svět, pořadatelé se o ně neperou a při pravidelnějším koncertování se najednou ukáže, že těch fans zase není tolik, jak se na křtu zdálo, vzbuzuje zdání, že ti hudebníci, kteří hrají hlavně z radosti a z vnitřní potřeby, už patří k minulosti. Přesto se ale i takoví občas objeví.
Zpívající kytarista Vladimír Sejk aka Wlado Del Rey a baskytarista Ondřej Koláček spolu ve věku postpubescentů v letech 2009–2016 hrávali v dance-punkovém triu The Linings. To bylo celkem pozoruhodné tím, že se obešlo bez bicích, a že jeho členové poměrně důsledně vymetli českou klubovou scénu, nakoukli do Německa i na komerční scénu, když si úspěšně zkusili pár soutěží a zahráli třeba na Sázavafestu, ale pak se za nimi tiše zavřela voda. Zůstaly po nich dva singly a jedno remixové EP. Asi by se našly desítky spolků, pro které podobná dráha a zkušenost znamenaly jen pouhou kapitolu v životě, uzavřenou záležitost a zdroj historek pro silácké vzpomínky na mladistvé řádění. Jenže pokud má někdo hudbu opravdu rád, je to u něj celoživotní diagnóza.
„I když byla kapela The Linings už uložená ke spánku nějakou dobu, my jsme se vlastně pořád dál potkávali,“ vysvětluje Wlado. „Ať už v hospodě, na fotbale nebo na koncertech jiných kapel. Většinou jsme pak vzpomínali a Ondra mi pak povídal, že by chtěl zase dál hrát…“ Psal se rok 2020 a do Prahy se tou dobou přestěhoval bubeník Radek Železný, který měl zkušeností mnohem více, neboť na Moravě hrával s ve své době poměrně úspěšnými a zavedenými partami My Dead Cat a DeMood. „Radek v té době kapelu měl, jmenovala se ThrashSurf. Znali jsme se z koncertů, kde se naše kapely potkávaly, a lidsky jsme si sedli,“ rekapituluje Wlado. „A když jsem zjistil, že je v Praze, tak jsem mu říkal, ať si s námi přijde zahrát – že to zkusíme, jestli to půjde, a bude nám to dávat smysl. Sešli jsme se ve zkušebně, zkusili to bez čehokoli předpřipraveného, a smysl nám to dává dodnes.“
Trio se pojmenovalo Sleep Twitch a minulé zkušenosti zúročilo v přesvědčení, že není důvod na něco čekat. Hned jak vznikly první tři skladby, bylo rozhodnuto je nahrát. Vzbuzuje to představu, že tvorba všem jde snadno a lehce, ale opak je pravdou: „Myslím, že kdybych ti pustil první demáče těch písniček, tak bys často chytnul třeba jen hlavní motiv a jinak nic. Pracujeme hodně se stavbou, a nakonec to jsou takový puzzle…“ vysvětluje Wlado, že s nějakou prvoplánovou jednoduchostí se po těch letech už nemíní spokojovat. Pro nahrání třípísňového EP Alpha Apex oslovili kamaráda Jana „Vegyho“ Táborského a volba studia Parlay Sound zas souvisela s jeho majitelem a dlouholetým přátelstvím s ním – kytaristou a producentem Martinem Přikrylem, který pomáhal s nahrávkami už The Linings. Další zajímavé barvy i určitou syrovost dodal pak debutu Rhys Braddock, který se postaral o následný mix a mastering. „S Vegym nás pojí všechny kamarádství, a tak to přirozeně vyplulo, a Rhyse doporučil Ráďa. My jsme ho znali jako hudebníka a to, co dělá, nás baví. Tak jsme se rozhodli to zkusit, a Rhys odvedl naprosto skvělou práci. Dal tomu ten finální ksicht a často dokázal přijít s nápady, kterými nás úplně odrovnal.“
Debutové EP vyšlo v létě 2021, skladby z něj začaly znít na Radiu 1, kapela se objevila v přehledu objevů roku magazínu Headliner… ale zatím stále ještě oddalovala svůj první koncert. Nakonec si ho odbyli v pražském Kaštanu na počátku jara 2022, kde předskakovali francouzským post-punkovým psychedelikům Dead Myth. Na podzim si pak Sleep Twitch zahráli poprvé i v Brně a také vypustili druhé EP Beta Brut. K už ověřenému tandemu Vegy – Rhys přibyl i Kubo Hríbik z bratislavského Pulp studia, který tentokrát provedl závěrečné zvukové úpravy. „Pánové v hudbě sází na úsporné složení kytara, basa a bicí a na výborný zvuk všech tří nástrojů. Muzika se žánrově těžko zařazuje, ale dala by se označit jako experimentální kytarovej rock s vlivy grunge a punku. Má to drive, má to dynamiku, má to gradace a je to řádně špinavé,“ napsal o nich Marek Reinoha. Zajímavé u toho je, že i při základním složení mají skladby natolik širokou paletu zvukových barev, že se vnímání toho, co Sleep Twitch vlastně hrají, ucho od ucha docela liší. Spojovacím prvkem je nasazení a zvuková intenzita. „Za mě je to to samé jako s tou úsporností – sám si nemyslím, že jakkoli vycházíme nebo navazujeme na nějakou konkrétní kapelu, navíc ještě ze škatulek, jako je grunge,“ krčí rameny Wlado. „Teď řeknu hrozný klišé, ale my se při tvorbě opravdu neomezujeme nějakým žánrem nebo stylem – všechno to prostě přirozeně vyplyne, no… Navíc – už jsi slyšel nějakou grungeovou kapelu, co si doprostřed písničky narve valčík?“ směje se. „Já sám z tohohle žánru poslouchám maximálně Screaming Trees nebo, co já vím, Soundgarden…“
A když už byla řeč o úspornosti – ani ta zjevně není nějakou cílenou snahou. I to, že sestavu tvoří pouhé trio, je prý spíš náhoda. „Když jsme zkoušeli někoho přibrat, tak to nedopadlo kvůli času. Sám za sebe myslím, že nikoho dalšího už nepotřebujeme – ono taky nemusí být úplně jednoduché s náma vydržet – a bohatě si vystačíme. Na druhou stranu nevylučuju, že se třeba v budoucnu rozhodneme o doplnění. Není to úplně rigidní, musí to přirozeně vyplynout. Kde se vzala ta „úspornost“ nebo nekomplikovanost, nevím – myslím, že kolikrát je to komplikovanější ve třech víc než třeba v šesti…“
Letos v létě se po klubových koncertech trio chystá na festivaly – prvními ohlášenými jsou českolipský Všudybud či Boskovice – a další plány vlastně prý ani nemá. „Hrát, hrát nahlas, zapálit pódium a nechat tam všechno, co jde – nevím, jak to dělají ostatní, a úplně se tím nezaobírám,“ chrlí ze sebe Wlado přesvědčeně. „Chtěli bychom hrát co nejvíc, hrát tam kde to dává smysl, třeba jako zrovna v Boskovicích, kam se všichni těšíme, a hrát pro lidi, které to bude bavit.“
Vlastně mě u toho těší nejvíc to, že takový kapely pořád ještě jsou.