Z přízemí: Social Party

Asi nejdrsnějším krajem naší země je Slezsko. Trio Social Party, které samo sebe zařazuje roztomilou škatulkou „downtempo hardcore“, pochází z Opavy, ale považuje se za součást bruntálské scény. A v Bruntále to není žádná selanka, jak vědí všichni příznivci seriálu Comeback: těží se tu bahno a žáby jsou tu zubaté. Mikrofon obsluhující kytarista Crack, baskytarista Radek a bubeník Ilič jsou navíc matadory zdejší scény, protože počátky jejich společného hraní sahají ještě před rok 2007, který udávají jako oficiální dobu vzniku.

 

 

„Na začátku byla, jako asi u každé post-devadesátkové kapely, Nirvana,“ vzpomíná lakonicky frontman Crack. „Jako šestnáctiletý smrad jsem snil o flanelové slávě a s různýma klukama jsme ‚dělali bigbít‘. Ti kluci pak různě pokračovali a pokračují dál, někteří si našli priority jinde, a mně zůstal Ilič, přesvědčený o důležitosti kapely Social Party pro rockovou historii, a Radek, který je rád, že může vypustit démona a být součástí téhle černé díry na peníze.“ Baskytarista Radek ho doplňuje: „Já se připojil později, už když byl v kapele bubeník Ilič. Pamatuju si, že mi volala máma, že mě hledají nějací dva blázni na motorce… Pak jsem šel na zkoušku a následně hned na koncert. Nebylo co cvičit a sehrávat, protože jsem v té době uměl jen jeden akord. Dnes už zvládnu dva, které hraju na basu pořád dokola.“

 

Příchodem Radka skončilo „provinční plácání Nirvany a Vypsané fixy“ a už po roce vyšlo debutové album Kde nic není ani smrt nebere, které trio dovedlo k novým kontaktům na podobně orientované olomoucké a bruntálské kapely, ale i třeba ke kapelám táborské scény, v čele s dnes už kultovní Deverovou chybou. Když v roce 2010 kapela vydala druhou desku Zbytky našich nadějí, koncertovala už po všech koutech republiky, a i s těmi nejlepšími. „Dokud jsme nehráli s někým ‚odjinud‘, tak to nestálo za nic,“ vysvětluje Crack. „Nejlepší jsou koncerty s kapelama, které tě ‚vyškolí‘ a ukážou ti, co všechno je ještě možné dělat. A nemusí se jednat jen o zahraniční kapely, ani o velká jména. V paměti mi ze společných koncertů utkvěli třeba De Reval, angličtí Djevara, Le Christ Hypercubistic, Našrot, kanadští Trigger Effect, Tummo, belgičtí Amenra, nebo Američani Kylesa.“ Jak je na žánrové scéně obvyklé, reciprocita, se kterou trojice k hraní přistupovala, se pro ni postupně stala samozřejmostí. „Na jednu stranu beru jako úspěch, že i když v našem rodném městě nejsme vyhledávanou kapelou, pořád nás zvou mimo naše město, hlavně do Čech, a na druhou stranu se občas snažíme dělat koncerty i u nás, hlavně jiným než tady běžným kapelám, aby se zachoval určitý rozhled i pro lidi, kteří si uvědomují, že si v dnešním světě můžou vybrat, co poslouchat za muziku,“ shrnuje to Radek.

 

Po třetím albu Prolomit ledy (2011) došlo i na turné po západní a pak i východní Evropě. Anglie, Německo, Finsko, Polsko, Bělorusko, Rusko, Litva… Je až s podivem, jak věcně o tom, kde všude koncertovali, bez zbytečně zbytnělého ega, mluví. „Jasně, že cpát energii a peníze do něčeho takového můžou jenom idioti,“ směje se Crack. „Jenže ono je to o něčem jiném. Dokud tě to dobíjí, dává to smysl. Ta hudba je o svobodě, mimosmyslovém souznění, o energii, která koluje všude.“ A Radek jen přikyvuje: „Mě inspirují právě lidi, kteří muziku opustili právě z důvodů jako jsou rodina, práce, nebo peníze. To všechno jsou důležité součásti života, ale udělat něco pro sebe je taky důležité. Na prvním místě je u mě rodina, ale do té po deseti letech hraní zapadá i kapela.“
I na členy Social Party ale pochopitelně dolehlo to, že s postupujícím věkem je vše komplikovanější. „Vydání čtvrté, eponymní desky Social Party přineslo pár zajímavých koncertů, účastí na kompilacích, ale také útlum daný napůl zmírající scénou, napůl aktivitami, nepříliš se slučujícími s rock’n’rollem,“ přiznává Crack. Ale zároveň vyjadřuje přesvědčení, že ani pracovní a rodinné povinnosti ještě neznamenají, že by snad už řekli své „poslední slovo“. Možná právě naopak. V aktuálním repertoáru ubylo temnoty a na povrch vystoupily ostřejší, stoner-rockové vlivy. „Asi v tom roli hraje hlavně věk,“ krčí rameny Radek. „Myslím to tak, že nejsme tak upnutí k jednomu stylu jak před lety.“ A Crack jeho slova potvrzuje: „Nikdy jsme nebyli rychlí a vždycky jsme měli rádi metal. Teď, když jsme tak nějak hudebně dospěli, si nemusíme nic nalhávat. Vracíme se ke kořenům. Hudba, která nás formovala zní tak, jak zníme my.“

 

Současná pauza mezi nahrávkami je zatím nejdelší, jakou kdy kapela měla. Kdy tedy dojde na pátou desku? „Nahraná už je asi dva roky. Stále se ale pracuje na postprodukci,“ vysvětluje kytarista. „Obávám se, že s pátou deskou přijde hned i šestá, protože už děláme i na nových věcech. A bude zas o něco syrovější, tvrdší a hutnější.“ Sympatické určitě je i to, že ačkoli trio stojí pevně nohama na zemi a docela bez emocí si uvědomuje svou pozici, rozhodně nic nevzdává a stále ještě má i své sny. „Hlavní ambicí je vydržet. Je to čím dál těžší, energie dělat věci okolo kapely je čím dál méně. Ale určitě chceme hrát, klidně i zase na delší turné, a objet nějaké zajímavé festivaly. Například Brutal Assault je jednou z met, na kterou bychom jednou chtěli dosáhnout.“

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *