Když se kácí doba, létají tříšky času. Ať už se mění epochy a jejich paradigmata, společenské řády, toky informací nebo jen náš vlastní mikrokosmos či subjektivní vnímání okolí. Ať už pro nás z onoho kácení vyplyne budoucnost orwellovská, idylická nebo někde mezi, vždyť ono se to v dějinách zatím vždycky nakonec nějak zprůměrovalo. Písničkář JAN BURIAN se pustil do tématu svojí vlastní Jiné doby z gruntu. S ironií něžnou i velmi razantní. A nejen prostřednictvím alba Jiná doba. Obrazy věcí proměnlivých i neměnných přirozeně zachycují i aktualizovaná vydání Janových cestovatelských knih, odrážejí se v kritice úpadku veřejnoprávních médií. Vítejte v další jiné době. Vždyť budoucnost začíná každou vteřinu znova a znova. A znova.
V období alb Dívčí válka a Muži jsou křehcí jste se záměrně oprostil od autobiografických prvků v textech, říkal jste, že zrušení „já“ vám pomohlo osvobodit se od zbytečností a vrátit se k příběhu. Na albu Jak zestárnout se k „ich“ formě částečně vracíte a Jiná doba působí už vyloženě osobně. Co k tomu vedlo?
Šlo o úplně přirozený vývoj. Člověk se občas potřebuje od něčeho osvobodit, aby se v tom neutopil, a zároveň se tím lépe naučí plavat. Tři roky jsem byl nemocný a nemoc dostává člověka do jiné roviny uvažování. Potřeboval jsem se z toho vypsat, ale ne ufňukaně nebo bolestínsky, protože zase tak špatně jsem na tom nebyl. Poslední deska je opravdu celá prožitá, není na ní snad vůbec nic, co by se mě netýkalo. Šlo o určitý druh terapie.
Texty na mě působí mnohoznačně, ostatně je přirozené dosazovat si do cizích veršů vlastní výklady. Třeba z písně Do ráje mi není jasné, zda má navazovat na lidové moudro „na smrtelné posteli je každý věřící“, nebo jde o ateistický špílec. Co na to autor?
Možná to nechme otevřené. Představuji si klip – my, co nemáme peníze na videoklipy, si je můžeme představovat – à la Jesus Christ Superstar, kde všichni ti růžoví, černí, rudí, modří či zelení tancují v dlouhých bílých košilích, mávají pacičkama a zpívají si „pán Bůh nás má všechny rád“. V tom je samozřejmě těžká ironie tak trochu ve stylu mého oblíbence Randyho Newmana. A baví mě i to, že někomu ta ironie připadá laskavá a jinému méně.
Když jsme u vizuálních dojmů, ironický je už obal alba, s postavou s velkou bílou koulí místo hlavy. Na mysl přijde další lidový příměr „má hlavu jako pátrací balón“, objeví se vzpomínka na The Residents.
Do jiné doby člověk přichází tak trochu s velkou hlavou, má s tím potíže, ale zároveň je vlastně docela elegantní. Na podobnost s The Residents už mě hodně lidí upozorňovalo. Při vytváření obalu jsme na nic takového nemysleli, ale zpětně se nám to samozřejmě vybavilo. A já mám The Residents rád, neboť jsou to hledači.
Vraťme se k obsahu. Album zahajuje recitace Ve škvíře.
Jde o naturalistický popis našeho života. Pohybujeme se mezi mikrosvětem a makrosvětem, jsme v tom svém prostoru bezdůvodně suverénní, a přitom…
Text Do Portugalska vyjadřuje určitou touhu vyvázat se z „národní identity“?
Trochu to tam cítit je, ale já bych nešel tak daleko. Jsem člověk, který se z cest moc rád vrací, a jsem rád, že žiji na okraji Prahy. Tenhle text ovšem vyjadřuje únavu ze zdejšího života. Tíhu z věcí, jako když se prezident, navzdory veškerému národu, rozhodne vyrazit do světa dělat ostudu a my s tím nemůžeme nic dělat. Pak má člověk pocit, že musí na chvíli odjet někam jinam, kde je normální atmosféra, lehnout pod menhir a usnout.
A naštěstí nezná tamní politické problémy, neboť by ho štvaly úplně stejně?
Přesně tak, proto v písni zpívám, že o Portugalsku „vím právě tolik, abych se nezbláznil“.
Inspirací k albu byly zřejmě jak letmé dojmy, třeba v textu Cizí holka, tak celkové pocity například v Podvečerně. Cizí holka je popis skutečného setkání, podobenství o rozdílných životních realitách?
Cizí holka byla napsána na základě skutečné jízdy ve výtahu a všechno se odehrálo právě tak, že stačilo jen to zapsat. Žijete s lidmi, kteří jsou neustále nespokojení a otrávení a pak potkáte někoho, kdo se sem vrátil z války, a cítíte, že on to prostě musí vidět jinak.
Říkal jste, že vše na albu je prožité, kde se vzal motiv anděla v písni Odložený případ?
Denně se přece doslýcháte o odložených případech, různých kauzách, jejichž vyústění a rozuzlení už moc nikoho nezajímá, nebo jsou zameteny kamsi pod koberec, protože je čas načít nové. A ta neochota jít k jádru věci a odpovědět na otázky, protože je to moc náročné na myšlení a tudíž ne příliš prodejné, tady vede až k tomu, že když se stane zázrak, raději se pátrání po něm odloží. Ale to neznamená, že by se třeba nemohl stát.
Jako docela zásadní výpověď mi připadá Kvalifikace.
Kvalifikace pojednává celkem přímočaře o tom, že máme jen jeden život a měli bychom s ním nějak důstojně naložit, „aby člověk nevypadal jako idiot“ a zároveň se dokázal smířit s tím, že nad ním nevyhraje a že důležité ovšem je zúčastnit se. Možná, že nejsem věřící, ale každopádně nejsem nihilista. A přesto, že z hlediska smrti by mělo být na první pohled všechno jedno, mně to tak nepřipadá. Vlastně považuji život za zázrak, který stojí za to, abychom si ho vážili.
Jednotící téma alba, kontrast dob a „Dialog přes hranice času“, dokresluje i forma, o kterou se postaral tucet různých producentů, a to převážně „mladší“ generace pracující s počítačově generovanými zvuky. S elektronikou se kamarádíte už od dávné spolupráce s Danem Fikejzem, zaznamenané na albu Hodina duchů (1989), neměla by tudíž ve vaší hudbě překvapovat. Ale nakolik sledujete současnou elektronickou scénu a nakolik šlo v případě výběru producentů jako Bonus nebo Kittchen o doporučení syna Jiřího, který se podílel na koncepci desky?
Zrovna Bonus napadl mě. Scénu sleduji docela bedlivě, ale hlavně tu část, která zahrnuje písničkářský aspekt. Samotný hudební design mě tak nevzrušuje, zajímají mě lidé, kteří mají co říct, bez ohledu na použité muzikantské prostředky. Ať už jsou to hospodští harmonikáři nebo lidé vybavení nejnovější elektronikou.
Bohužel se nám do jisté míry nepovedlo v „pí ár“ desky zaujmout obsahem, ale zaujali jsme především právě formou. Mě ovšem samozřejmě daleko víc zajímá sdělení obsažené v písních. Proto se raději bavím třeba o tom, co vyjadřuje text Do Portugalska, než o vybírání muzikantů.
Ovšem bez zmínky o formě by zpráva o desce nebyla úplná. Mimochodem, velmi zajímavé by bylo srovnání výsledného zvuku písní a předlohy, kterou jste producentům poskytl. Můžeme si původní podobu písní domyslet podle koncertních provedení, ale neuvažoval jste, po vzoru titulu Zpěvy u klavíru, o možnosti publikovat i „klavírní výtahy“?
Akustická komorní verze by umožnila zase jiné vnímání obsahu. Pro mě je to zajímavé právě tím, že jsem předal písničku s jednoduchým klavírním doprovodem a zpět dostal něco úplně jiného. Když teď hraji písně sám, nevracím se úplně k jejich původním verzím, ale vědomí o verzích, které jsou na desce, mě žene k tomu, abych k nim přistupoval jinak, i když je hraji na klavír. Nutí mě to k jinému přístupu ke hře nebo se do intimní podoby písní vracím alespoň jinou cestou.
Co opačná cesta, nebude vám na koncertech chybět zvuk, který také pomáhá zprostředkovat význam písní?
Nebudete uvažovat o spoluhráčích či sampleru nejen v případě výjimečných příležitostí jako představení alba Jiná doba v dubnu v Arše, ale i „běžných“ koncertů? To bych opravdu rád, ale momentálně nic podobného neplánuji, nevím, jak to snadno technicky provést. Ale ono se uvidí, třeba obohacení zvuku vyplyne z nějaké situace. Ostatně píseň může být provedena různými způsoby. Vnímám píseň jako scénář. Proto mám rád, když někdo dělá různé verze jedné skladby, protože obsah se tím může trochu posunout. Ale nejdůležitější stejně zůstává sdělení písně.
Téma „jiné doby“ se dá vztáhnout i na nová, doplněná vydání vašich knih. Už znovu vyšel Výlet do Portugalska (původně 2005) a chystá se i reedice Ságy o cestě na Island (původně 1995). Jak se jiná doba projevila v aktualizaci textů?
Knihy jsou aktualizované už graficky, obsahují nové fotografie. A v novém vydání islandské knížky vlastně tvoří starý text jen jednu část, z pozdějších návštěv je přidáno dalších více než dvacet fejetonů, které by měly ukazovat vývoj mého vztahu k Islandu a života tam. Za dvacet let návštěv mám s Islandem svůj osobní příběh, ten by měl z knihy, která se nazývá Dvacet let s Islandem, vyplynout.
Island je dnes pochopitelně jiný než před dvaceti lety. Když jsme dělali korekturu starého textu, museli jsme dokonce pár věcí vyškrtnout. Třeba moment, kdy jedeme autem a vidíme stoupat kouř ze země a já říkám, že je to jako když se u nás pálí tráva, ale to se tady nedělá. Jenže dneska už se tráva pálí i na Islandu. Ale moc jsme informace v původním textu neaktualizovali, chtěli jsme zachovat atmosféru z doby, kdy jsem jel na Island poprvé. Spousta věcí se naopak na ostrově zaplaťpánbů nemění. Mám na mysli vztah člověka k přírodě a schopnost s přírodou žít v jakési shodě a s pokorou, což se u nás neděje.
Jiný svět se projevuje i v informačních technologiích či sociálních sítích. Sám využíváte facebook. Zmínil jste svoje dlouhodobé onemocnění, během kterého může napojení na web znamenat podstatné zmírnění pocitu izolace, ale zároveň vám v písni V srdci Maca posloužil motiv balastních informací virtuální reality. Jak se vyvíjel váš vztah k sociálním sítím?
Myslím, že se moc nezměnil. Jde pořád o jeden a tentýž problém jako dříve s televizí. Přístroje mají knoflík, kterým se dají vypnout. Lidé se musí vypínání naučit a nebýt na přístroji závislí, i když je to čím dál těžší.
Nejsem sice denně na Twitteru, ale používám facebook, protože jde o snadný způsob sdělit někomu, co sdělit chci, a naopak se leccos dozvědět. V době, kdy jsou média v těžké krizi, ovládána zájmy jednotlivců a podivných seskupení, představuje internet prostor pro svobodné šíření informací. Jenom se v tom člověk nesmí utopit, propadnout traumatu, když se dva dny nedostane na síť.
Navíc nás svým způsobem internet zachraňuje. Mě třeba tím, že se nemusím koukat na film v televizi, kdy mi ho každou půlhodinu přetrhne půlhodinový blok reklam, což je opravdu k zešílení. Doufám, že nám svobodný internet zůstane.
Jenže komerční reklamní sféra samozřejmě proniká čím dál víc i na web. Sice se shodneme, že „kopírování zachraňuje hudbu“, ale připadá mi nekalé, když provozovatelé „pirátských“ stránek velmi dobře vydělávají na přesně cílené inzerci a umělci, jejichž práce je zdarma nabízena ke stažení, nemají na zisku nejmenší podíl.
Já vlastně nevím, jak to běžně chodí a kam až věc povede, ke kterému Orwellovi, Huxleymu či Bradburymu. Neumím předvídat, jen se bojím o svobodu, která může být ztracena, protože lidé jsou až sebevražedně vynalézaví, zvláště když chtějí vydělat peníze. Ale vím, jak to dělám já. Nemohl bych si dovolit poslouchat tolik hudby a vidět tolik filmů, kdybych nemohl stahovat. Platím nějaký poplatek někomu, nevím komu a je mi to celkem jedno, jsem vděčný za to, že to jde. Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen, že kultura má být svobodná a dostupná. A že umělci jsou důležití, neboť nám pomáhají, abychom neztratili sebereflexi, byli vzdělanější, dokázali se orientovat a měli vkus. O kopírování pro vlastní potřebu mám jasno, neměli bychom mu bránit. Já to nedělám, a když si někdo stahuje moje desky nebo knihy, těší mě, že o ně má zájem. A myslím, že když je někdo na peníze příliš úzkostlivý, nikam to nevede a ničemu to nepomůže. Peníze nejsou tím, co problémy vyjasňuje, spíš je komplikují.
V dubnu proběhl v Kaštanu třináctý Festival Osamělých písničkářů, jak se jim vede?
Dnes už jsou písničkáři vlastně v undergroundu. Nezajímá se o ně nikdo jiný než jejich publikum. Žádné médium, jen občas někdo z novin, z Proglasu, Rádia 1 či stanice Vltava. Nikdo z těchto šestadvaceti lidí není prakticky vysílán. Neříkám to, abych si stěžoval, ale abych charakterizoval naše postavení. Už jsme si na to zvykli a nepřekvapuje nás to. Byli bychom spíše udiveni, kdyby se to změnilo. Písně si stejně žijí tím nejsprávnějším způsobem, jakým mají žít – mezi lidmi, což znamená třeba i prostřednictvím internetu. Nenajdete je sice ve světě oficiálních médií, ale když si uvědomíte, že Čokovoko nebo Nikola Muchová mají třeba tři čtvrti milionu zhlédnutí písničky na youtube.com, je vidět, že o žádnou krizi ani nezájem nejde. Jenom se přesouvají způsoby poslechu hudby a stagnují veřejnoprávní média, která na tento vývoj nejsou schopna reagovat. Píseň jako žánr pochopitelně hned tak nezanikne a vždycky si najde nějakou cestu, neboť zpívat si něco smysluplného je přirozená potřeba člověka.
Jiné téma je, že veřejnoprávní média by se o kulturu starat měla. Především kvůli nim upadá
vkus publika, velká část populace je otupělá a ztrácí umění poslouchat, stejně jako zapomněla jak číst něco složitějšího než třeba Blesk.
Nejde ovšem zdaleka jen o hudbu či literaturu, ale u části populace se vytrácí lidská citlivost a schopnost vnímat skutečně důležitá sdělení a složitější obsahy a dešifrovat je. Ti lidé odvyklí přemýšlet pak hledají snadná řešení složitých problémů, nevědí si rady ve volbách a jsou obecně snadno manipulovatelní a zneužitelní. A za to, že to tak je, mohou z velké části lidé z veřejnoprávních médií. Ta si platíme ne proto, aby nás, jak kdosi napsal, ubavila k smrti, ale aby nás vzdělávala a orientovala v problémech, které musíme řešit, chceme-li si uchovat svobodu. A to už je problém přesahující nejen svět písniček, ale i celé umění a kulturu.