Žalostná píseň o balónu „Kysibelce“

V některých českých domácnostech se stále traduje verš, za jehož správné odříkání platívali dědové svým vnukům pětikorunu. Rčení „ve Stromovce na akátu visí prdel na špagátu“ se ujalo v desítkách jinak spořádaných rodin a kupodivu přetrvalo až do třetího tisíciletí, přičemž si už samozřejmě nikdo nepamatuje, ,co tím chtěl básník říci‘. Kromě kreslíře Káji Saudka, který v roce 1973 uveřejnil v Magazínu Mladé Fronty komiks Zkáza balónu Kysibelka, se jen málo autorů zabývalo prastarým incidentem, z něhož lidová tvořivost vykouzlila tuto nádhernou metaforu.

V 90. letech 19. století, kdy se naše příhoda udála, se na ni lidé snažili zapomenout, aby 2_Pribehy_pisni1nevrhala stín na jinak skvělou éru zemských výstav a vědecko-technického pokroku. Avšak jediné, co se jim a jejich potomkům povedlo vytrousit z hlavy, bylo jméno autora, který onu tragikomickou historku pohotově zvěčnil v kabaretní odrhovačce s názvem odkazujícím ke starým kramářům: Žalostná píseň o balónu „Kysibelce“. Realitu ze zažloutlých novin nevymazali, pročež můžeme celou aféru i po tak dlouhé době celkem pohodlně rekonstruovat.

PÍSEK V PIVU
Vše začalo v roce 1790, kdy vzlétl ze Stromovky nad Prahu balón francouzského aviatika Blancharda. Většina přihlížejících předtím nic podobného neviděla. O rok později se u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem zrodila tradice zemských výstav, které měly posílit národní sebevědomí a prokázat, že jsme v mnoha směrech přinejmenším stejně schopní jako němečtí a vůbec evropští průmyslníci. Na bohatou expozici ve Vladislavském sále o sto let později navázala velkolepá Jubilejní výstava, pořádaná od května do října 1891, shodou okolností opět v oblíbené Královské oboře neboli Stromovce. A návštěvníky této monstrakce znovu přitahovala zejména prostorná balónová aréna, jakýsi hold Blanchardovu průkopnickému letu. Na první pohled v ní šlo všechno hladce, ve skutečnosti se tu však schylovalo k pořádnému faux pas.

Národní listy, 19. května 1891: „Včerejšího dne konáno bylo … komisionelní ohledání veškeré konstrukce balonu captiv. Pokud se týká konstrukce balonu, nenalezla komise ničeho závadného. Konečně své rozhodnutí ve příčině povolení k jeho používání odložila však až po dostatečné kontrole při praktickém pokusu…“

Aréna balonu captiv (tedy balónu upoutaného) se nacházela v nejzazší části holešovického výstaviště a o diváky se přetahovala pouze s geniální Křižíkovou fontánou. Za zvuků kutnohorské vojenské kapely se zde až dvacetkrát denně konaly vyhlídkové výstupy, které organizovali kapitáni Wolf a Hoffmann z Berlína. Jejich neforemná Kysibelka (sponzorem byl pan Mattoni) stoupala do výše 300 metrů – dál ji lano nepustilo. Už při prvních praktických zkouškách, které ohlásila zpráva z Národních listů, se ale stala nepříjemná věc. Osazenstvo koše zazmatkovalo („obrátíme-li koš, vznikne šok,“ varovali na svých vystoupeních bratři Justové) a začalo shazovat přítěž přímo na návštěvníky výstavy. Písek a kameny prorazily skleněnou střechu pavilonu pivovarnické expozice a poničily model ukázkového pivovaru. Přes toto nedopatření byly výstupy balónu na laně povoleny, ba co víc, kapitáni začali uvažovat o volných letech. Návrh byl schválen a první cesta byla naplánována na 16. června. A pak už se (za 50 zlatých) mohlo létat každou neděli a středu, přičemž vzduchoplavec se měl přihlásit v kanceláři 8 dní předem.

SKLENKU KOŇAKU – VRÁTIL SE MI ŽIVOT!
16. června o páté hodině odpolední čekalo u arény 2000 lidí. Do balónu nastoupil nadporučík 88. pěšího pluku Vilém Vondruška a dva zřízenci balónového podniku, pánové Edward Brück a Alfonso Bosawe. Kapitán Wolf je pro jistotu sledoval z pevné země a letu se nezúčastnil. „Balon vznesl se klidně, nepříliš rychle, do neobyčejné zde dosud výše; již po několika minutách stoupání páčena výše na 1000 metrů … Směr, kterým letěl, byl z místa vystoupení jihozápadní, takže balon blížil se Letné a Praze…“ čteme v tehdejších novinách.

„Již asi čtvrt hodiny před odjezdem,“ píše F. Vaněk, známý nadšenec a propagátor české aviatiky, „upozornil jsem p. Vondrušku, že záklopka na spodním konci balonu jeví se nespolehlivou, že volný balon má býti naplněn jen do dvou třetin a závěr jeho úplně otevřen; neboť když balon stoupá do vyšších vrstev vzdušných, rozepíná se v něm plyn a tlaku jeho neodolal by obal sebe pevnější: Proto mívá balon vezdy dole volný průchod, jímž by přebytečný plyn mohl unikati, neboť, je-li průchod ten uzavřen záklopkou, musí býti záklopka tato určitého rozsahu a zařízena tak, aby již při slabém tlaku vniterného plynu samočinně se otevírala. Volný balon včera vypuštěný byl však již při zemi téměř dokonale plynem naplněn a kromě toho opatřen spodní záklopkou, od níž vycházela pouze neširoká závěsová roura.“

Jeden z pracovníků holešovické továrny Antonína Reisenzahna na hospodářské stroje v Národních listech vzpomínal: „Vyšli jsme (…) na dvůr, odkud s mnoha jinými sledovali jsme se živým účastenstvím větroplavce na jejich cestě. Pojednou zdálo se nám, že balon směrem k Hradčanům dostává trhlinu, ale než mohli jsme se o domněnce té vysloviti, byl již od shora dolů protrhnut a měl podobu plachty, dmoucí se nad lodí. V tom zaprášilo se u koše, z čehož poznali jsme, že osoby v loďce se nalézající vyhazují přítěž. V závratné výši kroužil nyní protrhlý balon a vítr pohrával si s rozedranou látkou v provazové síti, nadýmající ji brzy na tu, brzy na onu stranu; klesání však nezdálo se býti prudké. Až když snesl se balon ve spirále nad samou továrnu naší, přibylo jaksi na prudkosti pádu; v okamžiku zaslechli jsme pád balonového koše na střechu slévárny, a celý ten kolos rozložil se po střeše. Úprkem proběhli jsme slévárnou na druhý konec (…) a už slyšíme volání dělníků: vodu, honem vodu. V nás stydla krev předem – neboť domnívali jsme se, že nalezneme jenom děsně zohavené mrtvoly, avšak volání o vodu patřilo vypuknuvšímu požáru.“

Roztrhaná balonovina, ze které se ve vzduchu stal jakýsi padák, se rozložila přes komín tavící pece a vzňala se. Oheň byl sice ve chvíli uhašen, z Kysibelky ale přesto moc nezbylo. Nadporučík Vondruška, pravý voják, se jen oklepal a šel pózovat na památeční fotografii. Za ním v závěsu i kormidelníci Bosawe a Brück, jehož první slova byla: „Sklenku koňaku – vrátil se mi život!“
Po této události kapitáni představili další balón – jmenoval se Praha – s úmyslem uspořádat sólovou jízdu pana Wolfa, kterou by se rehabilitoval. Policie už ale další výstupy jinak než na laně nedovolila.
Národní listy, 20. června 1891: „Celou katastrofou utrpěli nejvíce někteří pražští tesaři, kteří v důvěře na bohatý zisk veškeré práce s arénou spojené hradili sami a sami také ji postavili. Balon sám nemohl státi více než 1500 zlatých, pan Hoffmann byl naň tak dalece pojištěn, že škody jistě neutrpí pražádné. Proto se ho také zvěst o zničení balonu captiv ani nedotkla.“

Národní listy, 21. června 1891: „Balon Kysibelka byl (…) pojištěn u sedmi různých společností. Po jeho zmaru 2_Pribehy_pisni2domáhal se pan Hoffmann toho, aby společnosti tyto pojištěný obnos peněz mu vyplatily. Pojišťovny však včerejšího dne prohlásily, že obnos ten zaplatiti nejsou povinny, jelikož katastrofa stala se při jízdě a pojistka platila pouze pro ten případ, kdyby balon poškozen nebo zničen byl nějakou nehodou uvnitř ohrady.“

Účastníci nepodařeného letu dostali vyznamenání, zato ze slávy německých kapitánů zbyla polní tráva. Maxmilián Wolf, v Berlíně knihkupec, v Praze ředitel větroplavecké školy, si pobyl pár dnů ve vězení a pak se jeho stopa ztrácí. Pan Hoffmann živořil se svou upoutanou Prahou až do chvíle, kdy mu složená shořela přímo v aréně. Poté, nemaje žádných finančních prostředků, odešel po anglicku. V opuštěné aréně se střídali cvičení sloni, lvi, poníci a dogy a zavítala do ní také karavana afrických Svahilů. Po několika měsících ale dorazili dva francouzští větroplavci (Louis Godard a Edouard Surcouf) s krásnými kulatými balóny a zkompromitované atrakci nastaly lepší časy. Kýžený divácký úspěch byl dokonce korunován ,plavbou‘ k Baltskému moři, které se zúčastnil i nakladatel J. R. Vilímek, jenž o ní posléze napsal knihu.

Poslechněte, lidé zlatí,
jak s balónem se to hatí
a jak, velmi smutná věc,
bídně praskne nakonec.

„Kysibelkou“ nazván jesti,
kdo v něm nejel, ten měl ště stí,
a kdo jel, ten dostal řád,
připnul si jej na kabát.

Poskakuje balón v chvatu,
prvně puště n bez špagátu,
povznáší se do výše,
nikdo ani nedýše.

A v příznivém dosti větru,
dva tisíce nových metrů,
balón vyletěl jak nic –
najednou však bouch a ryc!

Ach, kdopak se toho nadá,
že už balón z výšky padá,
a v něm, běda, lidé tři,
zbožná duše, popatři!

Holý cár se k zemi blížil,
nikdo sobě neublížil,
chvalme Boha za ten div,
neleť nikdo jaktěživ!

Každý tomu sotva věří,
přiběhli hned amatéři,
každý chtěl ten výjev rád
chytit ve svůj aparát.

2 komentáře

  • Petr Jan Vinš napsal:

    Dovolím si doplnit celý text přímo z dobového originálu tisku:
    https://stt.opac.nm.cz/media-viewer?rootDirectory=36040#!?file=22816

  • Vinš Jaroslav napsal:

    Dobrý den, myslím si, že uvedená verze písně jo dost zkrácená, Pokud si vzpomínám byla uvedena v jedné knížce o počátcích letectví u nás. Bohužel název si již nepamatují. Například končila takto:

    Chraňme Boha milý páni,
    ať nás všeho zlého chrání.

    Na výslužbu ať je dán

    statečný pan kapitán.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *