Na konci února vystoupila v pražském Futuru anglická skupina GBH, která na počátku osmdesátých let spolu s Discharge,Varukers a Exploited přispěla k notnému přitvrzení punku, když v něm využila prvky metalu. GBH, ve kterých působí tři ze zakládajících členů, zpěvák Colin Abrahall, kytarista Colin Jock Blyth a baskytarista Ross Lomas, však nevyvolávají jen ducha stylu UK82, i když v jejich repertoáru převažují letité skladby z dob největší slávy. V roce 2010 jim vyšla po šestileté pauze deska Perfume and Piss a skupina pracuje na další.
Hudební scéna se od dob, kdy jste před třiceti lety začínali a posouvali hranice tvrdosti hudby, hodně změnila. S příchodem nových stylů i tvorba Exploited nebo Discharge ztratila své ostří.
To jo, ale pro mě byl punk rock vždy jen druh rock’n’rollu, jen byl trochu rychlejší. Kytara, basa, bicí, zpěv. A to se nezměnilo.
Chtěl byste něco změnit?
Myslíte svět?
To ani ne, to je příliš velký úkol, spíš v tom, co jste sám dělal.
Já jsem docela spokojen s většinou toho, co jsem v životě udělal, protože jsem docela lenivý.
Jak jste se cítili, když jiné kapely začaly přebírat vaše písně?
Myslíte Slayer? Chtěli hrát Sick Boy, tak jako jsme my hráli převzaté skladby. A musíte mít opravdu rád kapelu i její píseň, abyste ji sám hrál.
A byl jste s jejich verzí spokojen?
No, moc ne, je dobrá, ale není taková jako ta naše a občas máte chuť dohlížet na to, co jste vytvořil. Jockovi, kytaristovi, který hodně chodí na facebook, někdo poslal svou verzi City Baby v duchu drum’n’bass. Nenáviděl jsem ji. Byla hrozná, ale byl jsem rád, že jsem ji slyšel. Ukazuje to, že píseň vás přerostla. Lidé se obvykle ptají, která píseň je vaše nejoblíbenější, ale já nemám jednu, mám rád všechny, jsou to všechno moje děti. Nemůžete mít nejoblíbenější.
Možná se některé lépe hrají.
A některé představují větší výzvu.
Proměnil se nějak za ta léta váš přístup k hudbě?
Netolerujete moc, učíte se, učíte se poznat i věci schované hlouběji za tím, co jste se naučil, kterým lidem věřit, kterým ne, jak se věci dají dělat rychle. Neměl byste být nikdy spokojen, protože je tu pořád něco, co neznáte.
A radikálnost se nevytratila?
Ne, to ne, ta je stejná, možná jsme se taky trochu zklidnili, ale pořád se díváme dopředu.
Před dvěma lety jste natočil desku, takže se musíte dívat dopředu.
A pracujeme na nové desce, už jsme napsali tři čtvrtiny z ní, ale ještě jsme je nenatočili.
Kdy to uděláte?
Doufáme, že letos, pokud na to bude čas, ale spíš až v příštím roce.
Vyjde u Hellcatu?
Jo, těsně před vánocemi jsme hráli v Anglii s Rancid a jejich zpěvák Tim říkal, že má velký zájem o novou desku. Tim Armstrong vlastní Hellcat.
Já vím, že je vaším velkým fandou.
Jo, potkal nás na koncertě, když mu bylo jedenáct, ale pro nás je to dobré. Díky němu máme i společnost na merchandasing v Americe, starají se tam o něco pro nás.
Kde berete inspiraci pro písně?
Z toho, že žijeme, z života, ze sledování televize, ze zpráv, ve světě se pořád někde něco děje.
I v Británii, opět je tu krize.
Je to tak. Když jsem dával dohromady kapelu, tak byla recese, měli jsme konzervativní vládu a o třicet let později je tu zase recese, konzervativní vláda.
Jen Margaret Thatcherová je už pryč, vládne Cameron.
Dave je vtip, to je jen školáček z vládnoucí třídy. Když jsme měli v devadesátých letech labouristickou vládu, mysleli jsme si, že si nemáme na co stěžovat, ale jako vždycky se to za dva roky obrátilo. Ale nesmějí se pomíjet ani věci, které se odehrály před mnoha lety, musí se o nich psát.
Co máte na mysli?
Druhou světovou válku, nacisty, jejich stíny pořád přetrvávají a mohou ožít. V Anglii existuje EDL, Anglická obranná liga, ta je za hranicí hlouposti. Pořádali mítink, bylo na něm čtyřicet lidí, přišla tam policie a oni se začali rvát mezi sebou.
Jaké to je zůstat tak dlouho pohromadě se stejnými lidmi?
Pro nás je to snadné. Nikdo nedělá žádné problémy, jsme přátelé, jen málokdy spolu nesouhlasíme, takže se hádáme jen výjimečně.
Někdy ale mohou přicházet i problémy zvenku. Někdo se třeba oženil…
Jo, měli jsme děti, někdo se oženil, někdo se rozvedl.
Ale lidé také mohou podlehnout drogám.
Měli jsme vždycky štěstí, nebo jsme byli dost citliví, takže se nám vyhnuly velké problémy s drogami. A já jsem přestal pít.
Není nutné hned přestat pít, problém je, když pití přesáhne míru.
Proto jsem přestal pít. Už před rokem.
Já si pamatuju nějaký divoký příběh z festivalu Pod parou v roce 2008. Někdo z vás spadl z lavičky.
Jo bubeník Scott, zlomil si klíční kost. A dva týdny poté jsme měli hrát v jižní Americe. A on šel na operaci, kde mu ji fi xovali kovovou destičkou. O týden později jsme hráli v Chile, on měl při prvním koncertě šílené bolesti, ale musel hrát.
Na druhou stranu být hudebníkem asi není snadný život.
Ne není snadný, i když ostatním může připadat lehký.
Kolik koncertů odehrajete ročně?
Někdy stovku, někdy padesát, záleží na tom, kde hrajeme. Když jsme na turné v Americe, tak tam odehrajeme přes čtyřicet koncertů. Někdy ale letíme třeba do Moskvy jen kvůli jednomu koncertu a hned se vracíme. A další víkend letíme do Indonésie zase odehrát jeden koncert. Pokryjete tak velké oblasti, ale moc toho neodehrajete. Nejvíc koncertů za rok jsme odehráli 130. To jsme byli na turné v Americe a pak jsme letěli do Japonska, do Austrálie a na Nový Zéland a zase zpátky do Japonska, domů do Anglie a pak jsme jezdili měsíc po Evropě. To byl skoro celý svět.
Vypadá to jako namáhavější než každý den chodit do kanceláře…
To je, když musíte létat, kontrolovat kytary, zavazadla, balit, vybalovat. Když létáme, tak si nebereme celé své vybavení, jen kytary. Ale pořád je tam logistika.
Cítíte se jako muzikanti svobodní?
Ano, mnohem svobodnější, než kdybychom pracovali v továrně, nebo pracovali pro někoho jiného, protože si obstaráváme všechno sami, nemáme ani manažera, máme jen agenta, který nám zajišťuje koncerty, řidiče a bedňáka, to je všechno. Víc nepotřebujeme.
Někdo vám musí dělat trička, jako většina kapel budete žít z merchandisingu.
Mám na to dobrou firmu ve Španělsku, jsou to přátelé našeho agenta. Trička mají dobrou kvalitu.
Takže jste schopni se hudbou uživit.
Tak dlouho, dokud budeme pracovat.
Ani nemusíte mimo koncertní sezónu nastoupit na příležitostné práce?
Já ne, další pracují v místních týmech zajišťujících koncerty v Birminghamu. Ale to je taky součást rock’n’rollu.
Existuje pořád něco jako scéna?
Jo, říká se tomu scéna, ale jsou to spíše přátelé. A je provázanější než dřív. Je to velká skupina přátel. Máte přátele, kteří znají další přátele.
Ale rock už není ve středu pozornosti, z žebříčků se dávno vytratil.
V rocku už moc peněz není. Hudba se jen stahuje. Když mi bylo patnáct šestnáct, bavilo mě poslouchat Johna Peela v rádiu, pak nasednout do autobusu, sjet do centra Birminghamu a najít tu desku, co pouštěl. Pak zase jít zpátky na autobus a už cestou si přečíst všechno, co je na obalu, absorbovat to. A doma běžet si hned desku přehrát. Dneska jsou ale děti pěkně rozmazlené. Sedí v ložnici, otevřou laptop a stáhnou si poslední album, které ani ve skutečnosti neexistuje, jen v počítači, ani nevíš, jak vypadá obal. Hudba je přitom velmi fyzická a deska toho byla součástí.
Ale na koncerty se pořád chodí.
Jo, lidi rádi chodí ven.
Takže budete dál pokračovat v hraní?
Navěky, zastavit nás může jen smrt. Možná budeme unaveni, ale budeme dělat, co zvládneme.