ZAZvonit u každých dveří

Zaz není nikdy dost! tvrdí pořadatelé festivalu Colours of Ostrava, na kterém sympatická Francouzka (vlastním jménem Isabelle Geffroy, ročník 1980) vystoupí už potřetí.

 

Její tuzemská koncertní premiéra se odehrála v roce 2012 právě v Ostravě a o dva roky později už byla tamtéž za jednu z hlavních hvězd („Kromě vydatné porce muziky okouzlila i tím, jak umí pracovat s publikem, které od počátku dělalo přesně to, co si tato dračice umanula,“ psal tehdy Musicserver.cz). Zaz ovšem není žádná bezstarostná hvězdička, jejímž cílem by bylo pouze bavit lidi a vydělávat peníze. Navzdory formě, kterou pro svou hudbu volí – a je pravda, že nejnovější album Effet miroir je hodně popové –, a navzdory tomu, že si většinu repertoáru nechává psát od profesionálního týmu spolupracovníků, má vlastně mnoho společného s písničkáři. Sama tvrdí: „Svými písněmi vyjadřuji hodnoty, které považuji za důležité. Tím pádem se tyto myšlenky šíří, lidé si je předávají, a já tak přidávám něco pozitivního dnešnímu světu, který se nám jinak může zdát chaotický, černý.“

 

Album Effet miroir (Zrcadlový efekt) je v její diskografii třetí studiovou položkou s původním repertoárem (po bezejmenném debutu z roku 2010 a albu Recto Verso z roku 2013). Možná ještě více než písně ušité zpěvačce přímo na míru (z nichž sem tam si některou složí i sama) však o Zaz vypovídá kolekce coververzí Paris z roku 2014. Isabelle se jí totiž na jednu stranu přihlásila k tradici francouzského šansonu, potvrdila svou zálibu ve swingu a velkokapelovém jazzu a zároveň si vyzkoušela profesionální produkci nejvyšších světových parametrů při spolupráci s Quincym Jonesem. „Už když jsem natáčela své druhé album, přála jsem si, aby na něm Quincy spolupracoval. Nikdo z mého týmu mu ale tehdy nezavolal,“ vzpomíná s odstupem a zároveň mimoděk zdůrazňuje své balancování mezi vlastními přáními a spoléháním na tým spolupracovníků. Když Jones, který je osmadvacetinásobným držitelem Grammy, na spolupráci kývl, nebyla prý tolik překvapena ona sama, jako opět lidé kolem ní. „Myslím, že souhlasil proto, že má strašně rád Francii i francouzskou hudbu. Nějakou dobu žil v Paříži, byl dokonce ředitelem francouzského hudebního vydavatelství Barclay. Ve Francii má spoustu přátel, a ta vazba je tedy velmi pevná,“ poodhaluje Zaz některé souvislosti.

Navzdory téměř padesátiletému věkovému rozdílu se zpěvačce s uznávaným producentem spolupracovalo dobře. „Dělá jen to, co jej baví, má svá přání, je ze své práce nadšený. Navzdory věku jsme se oba ve studiu chovali jako děti. Já jako malá holka, on jako malý kluk,“ líčí Zaz, která si na desku Paris přizvala také Charlese Aznavoura, tehdy už devadesátiletého.

Na album o Paříži zpěvačka – opět se svým týmem – vybrala písně, které se jí líbily a jejichž texty ji oslovily. Někdy rozhodli fanoušci („Píseň Champs-Elysées po mně chtěli posluchači, když jsem koncertovala v Rusku“), jindy měly při výběru hlavní slovo poetické obrazy v textech („Mám ráda poezii a také krásné obrazy“), zatímco v dalších případech zpěvačka chvíli váhala („U skladby La Parisienne jsem si zpočátku říkala, že její text je trochu zastaralý. Ale nakonec jsem si uvědomila, že je to společenská satira a že věci se od jejího vzniku moc nezměnily.“)

 

Má vůbec smysl se takto podrobně zastavovat u alba převzatých starých písní, které vzniklo před pěti lety? Určitě má, protože Zazina nejnovější deska, třebaže je stylově diametrálně odlišná, vznikala zřejmě dost podobným způsobem. Opět byla na počátku zpěvaččina porada s jejími spolupracovníky a výsledkem je směs písní různého zaměření a různých nálad, často s poetickými texty a všedně-nevšedními příběhy. Jen tématem tentokrát není slavné město, které rodačka z francouzského venkova poprvé navštívila až téměř jako dospělá („Všechno tam bylo tak přitažlivé, až to bylo neuvěřitelné!“), ale zážitky, které Zaz nasbírala na svých cestách po světě. Zrcadlový efekt se v jejím případě vlastně s Paříží doplňuje.

 

 

Texty, které Zaz na albu Effet miroir zpívá, představují široké pole od nejobecnějších témat k naprosto konkrétním zážitkům a prožitkům. Nemá smysl hádat, kdy se jedná o stylizaci a kdy je zpěvačka skutečně za písničkářku, ale například její pocta severským krajům Laponie, psaná volným veršem, se krásně doplňuje s Isabelliným jižanským temperamentem: „Odjíždím do Laponska. Čas si schovám do kapes. Jedu do země zázraků. Je to moje zaslíbená země, můj Excalibur, mé kořeny, mé doma a já se tam vracím. Získám zpět své kouzlo, znovu objevím svou DNA, svou rajskou zahradu…“

Třebaže na albu nechybí ani obligátní písně o vztazích, za klíčovou lze považovat melodickou skladbu Saint-Valentin o tom, jak prožívá svátek zamilovaných žena sice slavná, ale svým způsobem osamělá („Dnes večer půjdu do baru. Je svatého Valentýna. Půjdu sama a koupím si růži“). Tuto paradoxní izolovanost, kterou asi občas zakusí každý slavný umělec (přitom samozřejmě nemusí jít o setrvalý stav), však má Zaz v co přetavit. V písni Toute ma vie (Celý můj život) tvrdí: „Po celý svůj život si chci uchovat ten pocit, že jsem ze sebe vydala všechny síly a že jsem zazvonila u každých dveří. Mám plnou hlavu nápadů, jsem rozhodnuta a nic mě nezastaví. Dívám se přímo před sebe a běžím za svou radostí.“

Onou radostí, jak vyplývá dlouhodobě z jejích prohlášení, je pro Zaz možnost měnit i díky své popularitě svět k lepšímu. Přitom nejde o žádnou naivní hru popové hvězdičky, ale o systematicky budovanou platformu Zazimute, postavenou na zásadě, že změny jsou možné pouze na lokální úrovni. „Funguje to tak, že v místech, kde koncertujeme, najdeme nějakou místní dobročinnou organizaci a pozveme ji, aby v rámci našeho koncertu představila svou činnost a také své produkty. Lidé z těchto organizací tak mohou přímo komunikovat s našimi fanoušky,“ líčila Zaz autorovi tohoto článku v roce 2016 před svým koncertem v Brně, na kterém mimo jiné z pódia propagovala Ligu lidských práv. Dalšími českými organizacemi, které jsou součástí sítě neziskovek v Zazině „azimutu“, jsou Celé Česko čte, Tyflo centrum Olomouc, JAN (Jdeme autistům naproti), LATA nebo Tamjdem. Celkem je takových přidružených organizací více než sto v Evropě, přes dvě desítky v Jižní Americe, další pak v Americe severní, v Karibské oblasti nebo v Japonsku. Zaz tedy využívá svých cest po světě nejen ke kontaktům s fanoušky a k inspiraci pro své další písně, ale také k propojení a propagaci dobročinných aktivit nejrůznějšího typu, od vzdělání přes podporu občanské společnosti a ekologii až po solidaritu napříč generacemi.

 

Zatímco některé návštěvníky koncertů může Zaz skutečně přimět k přispění na vybranou neziskovou organizaci, jiní ji vždy budou brát „pouze“ jako zpěvačku. I to však přináší pozitivní efekt, jak je o tom sama Zaz přesvědčena, když říká: „Snažím se prostřednictvím své hudby dodat lidem energii. Jsem hluboce pozitivní člověk. Ano, někdy se zlobím nebo jsem smutná, protože některé věci kolem mne nefungují, ale říkám si: Když se mi tento svět nelíbí, měla bych se jej sama snažit změnit s prostředky, které mám. Myslím, že podobně může uvažovat každý. Začít sám od sebe, od svých myšlenek. Už to je samo o sobě dost.“

Zaz jako Francouzka a zároveň člověk myslící globálně se pochopitelně musí vyrovnávat se změnami, které rozjitřily západní společnost v posledních letech. „Po tom, co jsme ve Francii všechno prožili, je podle mne ještě důležitější vzít věci do svých rukou. Ale není to problém Francie, celý svět je nemocný. Ano, i u nás se teď dějí věci, o kterých jsme si mysleli, že se nikdy nestanou, ale problém má celá planeta. Musíme se snažit dát věci do pořádku a být ještě vytrvalejší. Všichni cítíme, že právě teď je nutné něco dělat. A já pozoruji, že lidé kolem mě jsou čím dál otevřenější, že si uvědomují, že by měli pomáhat druhým. Každý z nás může něco dělat,“ vyzývá zpěvačka znovu k solidaritě.

A právě toto propojení statutu popové hvězdy s promyšlenou snahou pomáhat světu, a přitom se soustředit na drobné detaily („zvonit u každých dveří“), toho o Zaz možná prozrazuje víc než to, že má ráda Antonia Vivaldiho, Bobbyho McFerrina a Richarda Bonu nebo že už jako patnáctiletá jezdila po Baskicku s kapelou, která hrála jazz a lidovou taneční hudbu. Její album Effet miroir do sebe možná pojalo příliš mnoho hudebních stylů, ale i zde drobné detaily – v textech i aranžmá – vyplouvají na povrch a vytvářejí pestrý zrcadlový odraz šarmantní interpretky.

 

 

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.