Nepřestat snít je důležité. Umět žít je důležité. Klávesistka, skladatelka, a konečně i zpěvačka Beata Hlavenková ušla další kus cesty od Sně k Žijutě. Od pěveckého albového debutu k potvrzení, že se vydala přesně tam, kam chtěla, a kde se cítí dobře. Rozhovor se ovšem zdaleka neomezuje jen na nové řadové album či na nedávno vydaný soundtrack k filmu Zátopek. Beata se lehce dotkne i Dítěte z větru, opuštěné role sidewoman či arogance lidí u moci.
Vždy jsi přemýšlela o koncepci desek a také o jejich výstižných názvech. Co symbolizuje spojení slov Žijutě?
Žiju tě, živote. V případě Sně mi bylo jasné, že jde o básně a písně, ale začala mě trošku unavovat stereotypní představa: „Hlavenková má tu hudbu takovou zasněnou“. Jako jo, mám, ale zároveň přece žiji tady a teď, život se vším všudy. Což se odráží i v mých textech.
Název mi dal tentokrát docela zabrat, zavrhla jsem řadu dalších. Ale pak mi došlo, že už jsem si lecčím prošla. Dozrála jsem do věku, kdy bilancuji a chci dělat všechno naplno a pořádně, i když se to pořád jenom učím. A název Žijutě mi dával v téhle souvislosti největší smysl. Mám pocit, že opravdu předávám do hudby svoji energii, svoji živost. Moje tvorba je s životem spojená, je tím, čím žiji. Proces tvorby, tady a teď, je místo, kde se cítím nejšťastnější. Cítím, že bych se měla také naučit pracovat s časem na odpočinek. Když si propojíš práci a koníček do jednoho, je to pochopitelně někdy i vyčerpávající. Ale většinou je to radost.
Žijutě je tvojí druhou zpívanou deskou, tím navazuje na Sně. Ovšem natáčení tentokrát asi spočívalo především v individuální práci v domácím studiu, kam hosté dohrávali svoje vstupy většinou na dálku. Je to tak?
Na desku určitě mělo ohromný vliv, že jsem se mohla z důvodů psaní scénické hudby a také kvůli lockdownům zavírat doma do studia, zkoušet různá aranžmá a skladby vypiplávat. Například písnička Komíhání prošla hned několika odlišnými verzemi. Čím víc jsem tímhle stylem pracovala na muzice pro film a divadlo, tím víc jsem mu začínala rozumět, a tím větší jsem v něm nacházela zalíbení. Vedle hudby na zakázku jsem takhle u počítače zároveň „vyseděla“ i finální podobu písní pro vlastní album. Nakonec mi další zúčastnění posílali své tracky ze svých studií, nějaké pianino jsem nahrála u Kollerů v MeetFactory studiu a hlavní zpěvy u Michala Šenbauera v SunStudiu. Ale je tam jedna věc, která vznikla už dříve a částečně v Sono Studiu. No, je to album bohaté i na počet využitých studií, včetně newyorského.
Nechyběla ti zpětná vazba muzikantů, se kterými bys přímo hrála ve studiu?
Tím, že se sama považuji za aranžérku a producentku, nechyběla mi studiová práce s producentem. Jako koproducenta vždy mám po ruce Patrika (Patrik Karpentski, pozn. red.), který je pochopitelně se mnou doma, a je tak svědkem vzniku mojí hudby. A samozřejmě jsem svoje pracovní nahrávky pouštěla nejen Patrikovi, ale i muzikantům, kteří třeba přišli na návštěvu. Zajímal mě jejich názor. Ale ráda si výsledek hlídám sama, myslím, že mám dobrou představu. A jak mi řekl jeden ze zúčastněných, jednalo se o hudebního koproducenta písně Pořád je tak Lukáše Duchoviče: „Beatko, ty máš takovou představivost, že je dobré, že máš termín. Jinak bys to předělávala donekonečna.“ (smích) Což je asi bohužel pravda.
HOSTÉ V TICHU ZAHRADY
Někdy jsi volila docela nečekané hosty. I když o spolupráci s Otou Klempířem už jsi mluvila. Jeho recitativ v písni Sovám zní jako z jiného světa, ale ten kontrast je zajímavý.
Už jsme spolu dříve udělali písničku Láska, tvl!, kterou jsme hráli v únoru na akci Národ sobě – kultura tobě. Protože si průběžně předáváme nějaké myšlenky a vyměňujeme si texty, přišlo mi zajímavé pozvat ho i na Žijutě. A nechat ho do té nejintimnější písně vstoupit s protipólem toho, o čem zpívám já. Zároveň je v textu i něco, co máme společného. Třeba ve verši „svým synům a dceři, kterou jsem nikdy neměl“.
Nápady, jaké pozvat hosty, se vlastně vylupovaly postupně, během práce. Od chvíle, kdy jsem napsala písničku Zahrada, jsem věděla, že bude asi nejpopovější ze všech. A hned jsem v ní slyšela amerického saxofonistu Riche Perryho, který by ji dokázal posunout ještě někam jinam anebo možná zpátky k tomu, co mi vždy bylo blízké a co mě formovalo – k jazzovým výrazovým prostředkům.
Což se povedlo na výbornou, nečekanými variacemi poslal píseň někam z té zahrady rovnou do stratosféry. Co říkal Perry na pozvání do „nejpopovější“ písně?
Psal, že vůbec neví, co tam má hrát. (smích) Vysvětlila jsem mu, že to, co vždy, protože jeho hudební zatáčky i frázování miluju. Chtěla jsem, aby popový základ jazzově rozvedl. Kdybych stála o popové sólo, zavolala bych někomu jinému. Byl to trochu experiment, ale protože jsme s Richem v dlouhém kamarádském vztahu a cítíme vzájemný respekt, připadalo mi vtipné zatáhnout ho do sóla na dvě kila. (smích) Poslal mi šest verzí sóla s přípisem, ať si s nimi dělám, co chci. Trochu jsem do nich střihla a vybrala jsem pasáže, které mě nejvíc bavily.
Perry zrovna vydal povedenou vlastní desku Happy Destiny.
A první autorskou! On dříve hrál na svých albech hlavně standardy, měl myslím z autorského titulu trochu obavy. Ale naprosto zbytečné, píše výborně. Hned jsem z té desky něco pouštěla v pořadu Jazzový podvečer na Vltavě a psala Richovi, jak se mi líbí.
Zahrada také nemá zrovna popový text.
Napadl mě, když jsem v době jedné z prvních karantén seděla na zahradě a všechno mě štvalo. Text Zahrady je opravdu hodně ironický. Jak si člověk přeje, aby už konečně bylo ticho, klid a mrtvo, protože někdy má všeho plné zuby. Lidí kolem sebe, tlaku, ve kterém žijeme, informovanosti, nechtěné informovanosti. Pak najednou to ticho a mrtvo opravdu nastane. I tohle je Žijutě, prožívání života, i když na nějaké jeho odvrácené straně, bez které ale není život celistvý.
Co text písně Běžím? Pochopitelně se vnucuje spojení s tvým soundtrackem k filmu Zátopek.
Běžím je poetický text, který jsem napsala už před delší dobou. Ale ve střední části písně jsem později použila příměr, převzatý z knihy Born To Run o indiánském kmeni Tarahumarů. Propojení s tématem filmu Zátopek tam určitě je. Dokonce v závěru písně Běžím zazní kmitající kvinta, kterou používám v jedné ze skladeb pro film.
Verše Když padá sníh pro změnu trochu evokují zenovou poezii.
Text písně Když padá sníh s veršem „každá vločka dopadne tam, kam má“ vznikl pod vlivem čtení knih Eckharta Tolleho. V textu cituji některá jeho slova.
Zhudebnila jsi také Báseň č. 425, Dobrý den, noci (Good morning – Midnight!) Emily Dickinson. Měla jsi pro to nějaký hlubší důvod, nebo ti jen padla do noty?
Tři roky jsem žila v rodišti Emily Dickinson, ve městě Amherst v USA. Byla jsem v jejím domě, dokonce jsem tam hrála na klavír při nějaké příležitosti zprostředkované univerzitou. To město miluji a někdy mě přepadne velký stesk, zvláště teď, když vím, že se tam ještě dlouhou dobu nedostanu. Moji blízcí američtí přátelé, sedmdesátníci, fyzik a amatérský filmař s manželkou spisovatelkou, o ní často mluvili. Ona dokonce v jejím muzeu pracovala.
Na albu jsou také dva texty ve slovenštině. Což u tebe není novem, už na desce Sně zpíváš slovensky verše Plávala od Martina Vedeje.
Také texty Oka mih a Bosá napsal Martin Vedej. Před lety jsem s tebou mluvila o nakonec nerealizovaném projektu OOO s Mariánem Slávkou a Lukášem Duchovičem. Ač nedokončený, tenhle projekt pro mě znamenal hlubší zasvěcení hlavně do vlastního sólového zpěvu. Oka mih je můj tribute Mariánovi a Lukášovi, zároveň jde o část písně, kterou jsme zkoušeli. Pojednává také o tom, že v určitém kratičkém okamžiku může vzniknout důležitý nápad. Něco zaseješ, a ono to vyklíčí. Proto deska začíná touhle krátkou skladbičkou. Jde o potvrzení, že na albu Sně jsem se rozhodla správně, když jsem se odhodlala zpívat, a našla v tom obrovskou radost a svobodu.
Píseň Bosá už mám v repertoáru strašně dlouho, mám pocit, že snad deset let. Ale nikdy jsem ji nenahrála, protože mi neseděla do žádného konceptu. Až nyní jsem ji předělala právě pro tohle album, kde mi dává smysl jak v hudebním, tak v textovém kontextu.
Na slovenskou spolupráci ale navazuje i píseň Pořád je to tak, ve které jsem navrstvila spoustu hlasů. Jak už jsem se zmínila, Lukáš Duchovič, mimořádně inteligentní člověk, který se zabývá datovou architekturou, a zároveň výborný textař a muzikant, mi tuhle skladbu produkoval. Navázal na to, co jsem nahodila vrstvením hlasů, a spolu jsme napsali i text.