Petr Ostrouchov, sám uznávaný autor filmové muziky, dal poprvé průchod lásce ke scénické hudbě skladatele Zdeňka Lišky (1922–1983) koncertním provedením soundtracku k dramatu Markéta Lazarová v roce 2015 v podobě devadesátiminutového oratoria, sestaveného z autorova rukopisu. A následně živou nahrávkou z vystoupení. Nezůstalo ovšem jen u nového uchopení jednoho stěžejního Liškova díla. Loni Ostrouchov zahájil vydavatelský projekt Zdeněk Liška Archives zpřístupňující na vinylu nahrávky, které se zachovaly na magnetofonových páscích ve skladatelově pozůstalosti. Na prvním LP řady vyšel záznam hudby ke třem krátkým animovaným filmům Jana Švankmajera. Ostrouchov tehdy výtečně vystihl specifika Liškovy tvorby: „Jeho hudba byla úžasná v tom, že nešel jako ostatní filmoví skladatelé po podtrhávání nálad ve filmu a nedojil ve své hudbě z diváků city, ale šel po rytmu filmu.“
Citát „z minula“ není samoúčelný: Ve druhém pokračování série, tentokrát zaměřeném na Liškovu práci pro režiséra Františka Vláčila, konkrétně hudbu k filmům Dým bramborové natě (1976) a Pověst o stříbrné jedli (1973), je to totiž trošku jinak. Tentokrát vedle až meditativního rytmu pohyblivých obrázků na určité „podtrhávání“ a „dojení citů“ došlo. Ovšem v tom nejlepším smyslu slova a naprosto opodstatněně. Ono totiž nejde o pouhé brnkání na city diváka, ale jak opět trefně v bookletu vystihuje kurátor Ostrouchov, o vykreslení niterných hnutí postav: „Oproti předchozím spíše historickým látkám přichází s náměty, které jsou položené do současnosti a soustředí se na vnitřní svět a psychologický stav hrdinů. To je v jeho tvorbě něco nového. A současně je Liškova hudba proti předchozím společným projektům komornější, nemá ambice vytvářet nové významové roviny, ctí dramatické a obrazové pojetí filmu a směřuje ke kontemplaci.“
V případě takhle lety prověřené hudby, navíc po ocitování charakteristiky páně kurátorově, není co „recenzovat“. Snad se hodí jen upozornit na neprvoplánovou a nebanální tklivost komplikovaných symfonických harmonií pro Dým…, v partituře pro FISYO (dirigent Štěpán Koníček). Při poslechu vůbec není třeba dohledávat, o čem zrovna MUDr. Meluzin při konkrétní hudební pasáži asi rozjímal (i když se to detailním znalcům filmu možná vybaví, propojení hudby s obrazem je příkladné), protože hudba plnohodnotně funguje i samostatně. Což platí i pro Pověst… (nahrávka opět FISYO, dirigent František Belfín, navíc Kühnův smíšený sbor), gradující od chorálního „tajemna“ k dramatickému finále. Netřeba také připomínat, jak Liškova tvorba jako by mimoděk drží krok s výboji světové soudobé hudby a přitom zůstává osobitá. Slovo kontemplace také sedí. Dokonalý posluchačský zážitek.
Škoda jen, že se ve skladatelově archivu nedochovaly další původní nahrávky hudby k Vláčilovým dílům Ďáblova past (1961) či Údolí včel (1967). Ale třeba je časem nějaká AI vypreparuje z filmů.
Tomáš S. Polívka