Jeden z nejrespektovanějších polyfonních sborů, A Filetta z Korsiky, představil letos na turné nový projekt se zpěvákem-raperem Abdullou Miniawy. Ten je podobně jako A Filetta ze Středomoří, jenže z Egypta. Nejde o žádnou vykalkulovanou fúzi, roli v tom hraje i zpěvákův osobní příběh. Na první setkání vzpomíná jeho francouzský producent Blaise Merlin: „Káhira, konec roku 2013. Chaos. Po druhém státním převratu byl zákaz vycházení zrušen. Kluby v centru města vibrovaly hesly proti islamistům i armádě. Undergroundové studio 100Copies je co by kamenem dohodil od náměstí Tahrir, a tam mě zasáhl jeho hlas. Abdullah je zpěvák, básník, a tehdy i mluvčí egyptské mládeže. Když se za pět let egyptská cenzura vrátila v plné síle, Abdullah dorazil do Paříže.“ Žánrová šíře hudebníků, s nimiž Miniawy spolupracoval, je fascinující, pro Evropana jsou mnohdy neznámí. V Káhiře to byl Ahmed Saleh, zakladatel avantgardního tria Telepoetic, a též klasicky vzdělaná hráčka na loutnu oud, Yasmine El Baramawy. Na albu Miniawyho evropské skupiny Le Cri du Caire hostoval trumpetista Erik Truffaz, pro laika zůstává ale největší hádankou kombinace hlasu káhirské revolty s archaickou polyfonií z Korsiky. Následující rozhovor vznikl před společným vystoupením s Korsičany na festivalu v rakouském městě Kremži.
Když člověk čte o spojení korsické polyfonie se zpěvem z Egypta, zní to divoce. Jak je to vlastně s vašimi egyptskými kořeny?
Nevyrůstal jsem v Egyptě, narodil jsem se egyptským rodičům v Saúdské Arábii. Když se oprostíte ode všech politických dogmat a ideologií, jimiž ta země žije, je to úžasná krajina plná kontrastů. Poušť, hory i moře, úchvatná panoramata.
Ale v zemi jako Saúdská Arábie si tímhle člověk koleduje o problém?
Měl jsem štěstí v tom, že moji rodiče tam byli cizinci. Pracovali jako gastarbeiteři, jak se říká tady v Evropě, i když na trochu jiné úrovni. Můj otec byl profesor arabštiny, což mě hodně ovlivnilo. Od osmi let jsem psal básně. Otec měl vášeň pro jazyk, a já pod tímhle vlivem vyrůstal. Svou poezií jsem už v dětství udělal na otce dojem.
Jakou jste měl inspiraci? Vyprávění příběhů? Nebo dotváření toho, co probíhalo ve vaší fantazii?
Jako příklad uvedu svoji první báseň. V televizi vysílali něco o terorismu, a z toho jsem vymyslel příběh. Otce okouzlila moje jazyková úroveň, dodal mi sebevědomí. Tvrdil, že v mém věku něco takového není vůbec obvyklé.
Měl jste tedy báseň, zatím ještě bez melodie.
Můj otec miloval poezii, i tu nejstarší z éry před islámem. Já jsem třeba objevil súfijskou poezii, jejímž nejznámějším autorem je Rúmí z 13. století, relativně pozdě, paradoxně díky studiu filozofie. Západní filozofie. Descartes, Sartre, díky nim jsem poznal súfismus. Dokonce se říká, že súfismus je křesťanská tvář islámu. V dnešním kontextu myšlenkové policie islámských států je to cesta ven, která umožní lidem svobodně dýchat.
Pokud se zmiňujete o filozofii, západním myšlení a súfismu, tak Evropana napadne Goethe. Ten jako první zpopularizoval súfismus v Evropě sbírkou Západovýchodní divan.
To byl ten, podle kterého pojmenovali Goethe Institut? My z východu máme odlišnou perspektivu, pro mě ta cesta probíhala jinudy.
Když jste začal zpívat, tak jste svoji poezii chtěl posunout dál, aby se šířila s hudbou?
Bylo to jak sněhová koule, s postupujícím časem se nabalovaly další vrstvy, pokračuje to dodnes. Rád svoji tvorbu adaptuji pro nové možnosti. V šestnácti letech mi došlo, že moje psaní nefunguje, jak by mělo. Nejprve jsem tedy začal rapovat, stále v Saúdské Arábii, zpětně připouštím, že politicky to bylo komplikované, ale nikoli riskantní. I v Saúdské Arábii je undergroundová scéna, podmínky se tam mění. Tehdy, roku 2011, jsem svoji tvorbu publikoval na tehdejších platformách jako MySpace. Byl jsem připraven vystupovat na veřejnosti, s rodiči jsem se právě vrátil do Egypta. V Káhiře začínala egyptská revoluce, náměstí Tahrir bylo obsazeno studenty, já tam vystupoval mezi desítkami ostatních jako raper. Otec se mnou ale měl jiné plány. Měl jsem vystudovat policejní akademii! Já to viděl přesně naopak, i když na pódiu na Tahrir se mi ještě třásla kolena. Pro rodiče to byla velká rána, když jsem z policejní akademie odešel. Začal jsem vystupovat v klubech, žít muzikantským životem. Doprovázely mě klávesy, bicí, elektrická kytara, basa. Ještě jsem přidal hráčku na loutnu oud.
Což byla Yasmine El Baramawy, jinak též aktivistka, kterou roku 2012 na náměstí Tahrir znásilnili fanatici z Muslimského bratrstva?
Ano. I ta odešla podobně jako já do Evropy, od roku 2020 žije ve Švédsku. Ale brzy jsem zjistil, že s takhle početnou sestavou proděláváme. Tak jsem celý doprovod přesunul na laptop. Další čtyři roky jsem strávil na turné jen ve dvou, tím druhým byl elektronický producent Ahmed Saleh, zakladatel tria Telepoetic, které sehrálo na egyptské scéně klíčovou roli.
Hudba versus hřích
I když rap je s poezií spřízněný, hudbu vaší země utvářely jiné žánry. V Egyptě nikdo neunikne vlivu zpěvačky Um Kulthum, největší hudební postavy arabského světa 20. století.
Ani můj otec jí neunikl. Pro něj jako pro skalního muslima byla všechna hudba zdrojem hříchu, což znamená haram. S jedinou výjimkou, a tou byla právě Um Kulthum. Ikona klasické populární hudby. Když ji vysílali v televizi, přisál se na obrazovku.
Do historie se otiskla i další velká zpěvačka, Fairouz z Libanonu. Ta byla navíc křesťanka, kolem sebe měla skladatele, kteří sofistikovaně usilovali o syntézu s hudbou Západu.
Vše dělala jinak než ostatní. Instrumentace, kompozice. Fairouz se naopak snažila uniknout klasickému formátu. Obě zpěvačky poznamenaly celý arabský svět, tedy i mě. Jejich melodie si zpívají prodavači na ulici, stejně jako kdysi v Evropě zpívali Mozarta.
K historii severoafrického popu patří i chaabi, styl v Evropě známý hlavně díky umělcům z Maroka a Alžírska. Dnes je to spíš retro, anebo se chaabi vyvíjí dál?
Mám rád klasické chaabi, kabaret, erotické písničky z 60. let. Ale dnes představuje chaabi v barech v Káhiře spíš totální úpadek. Tu novou vlnu electro chaabi poslouchají vymyté mozky, je to brak, který ničí naši kulturní identitu.
Předtím, než jste začal hrát s A Filetta, jste tedy měl vlastní kapelu. Kolik paralelních uměleckých životů vedete?
Mám jich několik. Svojí hudbou chci vzít publikum na cestu do spirituálního světa, s vědomím, že ne vždy se to povede. Riziko je pro mě součástí tvůrčího procesu. U mě to nejlíp funguje ve spolupráci, hlavně s umělci mimo můj domovský žánr. Jak s elektronickými producenty z Mnichova, tak i s korsickou polyfonií.
Jak jste se tedy s A Filetta spojil? Oni zavolali vás, či naopak?
Tohle je zajímavý moment. Když jsem roku 2017 dorazil do Francie, tedy pět let po egyptské revoluci, byl jsem v plném ohni. Velké ambice, vše jsem chtěl udělat rychle a najednou. Dnes je Francie mým novým domovem. Ten proces začal už roku 2013, ještě v Káhiře, kam shodou okolností přijel producent z Francie Blaise Merlin. Mapoval místní hudební scénu, a tak zašel do studia 100Copies, to je centrum káhirské avantgardy, viděl mě na jednom videu, a hned mi zavolal. Našim dosud největším projektem je album Le Cri du Caire natočené v triu, s německým jazzovým cellistou Karstenem Hochapfelem a saxofonistou Peterem Corserem, který s námi dnes vystupuje na koncertě s A Filetta. Na albu hostoval trumpetista Erik Truffaz.
Sbor jako životní sen káhirského rapera
