Ženský hlas a kontrabas jako jin a jang

Pouze tóny ženského hlasu a kontrabasu zní na prvním společném albu zpěvačky a hlasové experimentátorky Ridiny Ahmedové a Petra Tichého, muzikanta neuvěřitelně širokého žánrového záběru (NTS, Bran, Pavol Hammel, Marek Novotný Quintet, Květovaný kůň…). Kolekce osmi písní beze slov i celý projekt se jmenuje příznačně HLASkontraBAS.

Loni jste vydali společné album HLASkontraBAS, ale vím, že spolupracujete už delší dobu. Kdy jste spolu poprvé stáli na pódiu?
R: Už jako dvacetiletí. Jezdili jsme na jazzové dílny do Frýdlantu, a to byl například pro mne úplně jiný úvod do zpívání než nějaký folk nebo folkrock, což jsem zpívala do té doby. Potkávala se tam celá generace lidí, kteří se později rozutekli do různých projektů, a hodně z nich se zprofesionalizovalo. Tam jsem se poprvé setkala s Petrem, který měl tenkrát vlasy dlouhé po pás.
P: Ano, už tam jsme poprvé hráli jen ve dvou, ve složení zpěv a kontrabas, a už tehdy to znělo jako zárodek tohoto aktuálního projektu.

Jak vás vůbec napadlo propojit zpěv s kontrabasem?
R: Mě to vždycky lákalo. Ženský hlas a kontrabas vnímám jako jin a jang. Stojí na opačných stranách pomyslné zvukové osy. Hluboký mužský princip kontrabasu a ženský hlas se navzájem vyvažují, je tam neustálý pohyb a napětí, které vytvářejí jednotu.

S mužským hlasem by to nefungovalo?
R: Ale ano. Když zpívá například Avishai Cohen, strašně mě to baví. Ale je to jiné. To napětí mužského a ženského principu tam není.

Petře, co baví na tomto spojení vás?
P: Kromě toho, o čem už mluvila Ridina a s čímž naprosto souhlasím, mám rád komorní hudbu jako takovou. V ní se totiž nástroj může projevit mnohem víc ve všech svých barvách. V orchestru se zpravidla používají jen nejvýraznější rysy nástroje a málokdy se jde dál. A naše duo je ideální spojení, v němž se kontrabas může ukázat v celém spektru. Fascinuje mě zvuk a jeho možnosti, které se dají využít.

Co všechno si tedy v duu můžete dovolit?
P: Mimo to, že mohu využít všech smyčcových technik, pro které v jiných kapelách nemám prostor, se dá kontrabas použít i jako perkusivní nástroj. V některých skladbách slapuju nebo například buším prsty i pěstmi do korpusu. A také střídám dva kontrabasy s odlišnými druhy strun i ladění. Ve studiu jsem tedy využil dalších barev, které nemám k dispozici na pódiu.

Ridino, vy máte možnost využívat nějaké méně obvyklé pěvecké techniky?
R: Já jsem trochu v jiné situaci než Petr. K „hlasohledačství“ jsem se nasměrovala už před deseti lety. S Petrem jsem začala na tomto projektu spolupracovat, když jsem měla pocit, že jsem už vyčerpala všechny vlastní zdroje. Začátek společné práce pro mne znamenal výrazný posun ve výrazu, ale také se učím jinému způsobu harmonického myšlení. A ještě v něčem mi Petr hodně pomohl. Jako sólová zpěvačka jsem hodně stavěla na práci s loop stationem. Díky němu jsem mohla být samostatná, ale zároveň je to velmi limitující, protože člověk myslí cyklicky. A Petr začal ty skladby linearizovat. Najednou se už nejednalo o jeden motiv, který se stále točí a roste, ale byly to různé pasáže, zaranžované navíc jinak, než jak bych to uměla já. A to mě samozřejmě posouvá. A můžu-li mluvit za Petra, myslím, že pro něj je vedle technik hry na basu, o kterých mluvil, důležité, že může zároveň skládat a aranžovat. To se po basistovi v kapelách běžně nechce, a on tím jakoby dostal křídla.

Výhod je tedy spousta. Je společný projekt také v něčem náročnější než třeba sólové vystupování?
R: Pro mne je spolupráce ve dvou v něčem nejnáročnější. Než jsem mohla vůbec jít do tandemové spolupráce, potřebovala jsem si v muzice najít sama sebe. V duu musím být dostatečně sebevědomá, pokud to má fungovat, a současně nemůžu být ješitná. Nesmím se chovat jako sólista. Práci v duu je třeba si ustát.
P: Já na tom jsem podobně. Hrál jsem své sólové koncerty, založené na tom, že jsem něco vytvářel a na místě smyčkoval. A přitom jsem postupně přicházel na to, co ano a co ne. Potom jsme měli společný koncert v dnes už neexistujícím klubu Rybanaruby a tam jsme si poprvé řekli, že zkusíme i společnou písničku.

Právě na způsob tvorby jsem se chtěl zeptat. Na obalu alba je u tří skladeb jako autorka uvedena Ridina, u jedné Petr a pod čtyři jste se podepsali oba, ovšem v různém pořadí. Jak to tedy funguje?
R: Já jsem do tohoto projektu vstoupila s tím, že mám to, co si sama udělám. A najednou jsem zjistila, že Petr úžasně aranžuje. Když přinesu motiv, přidá k němu další rozměr. V bookletu jsme uvedli jako prvního vždy toho, kdo přinesl základní téma, ale skladby vznikaly ve spolupráci a moc jsme se u toho ani nehádali.
P: Nevzpomínám si, že bychom se vůbec někdy pohádali. Jen prostě některé nápady šly pod stůl a my jsme na nich ani jeden nelpěli.

Jedná se častěji o pevně napsané skladby, nebo je v nich výrazný prvek improvizace?
P: Máme skladby hodně připravené dopředu, ale to neznamená, že je nikdy nehrajeme jinak. Někdy na koncertě něco pozměníme, a pak už je třeba písničku dohrát s touto změnou. Ale to zpravidla nevadí, člověk aspoň objeví něco nového. Ale téma zůstává a v každé písni je také prostor pro improvizaci v jazzovém stylu pro jednoho z nás nebo pro oba. A také se koncert od koncertu může měnit atmosféra skladby.
R: Já jsem emocionální typ muzikanta a vždy vycházím z toho, čím zrovna žiju. Málokdy se povede, aby skladba zněla stejně jako minule.

Jak vznikají názvy vašich skladeb? Je někdy i na začátku nějaký nápad, na jehož základě komponujete?
R: Některé moje skladby mají jména podle barev, například Vínová a Bílá. A to jsou opravdu barvy, které jsem viděla, když jsem si ty motivy zpívala. Téma skladby Mustang jsem si přinesla ze svého předchozího alba Hlasem.
P: To bylo trochu jinak. Tu skladbu jsem přinesl já, ale ty jsi mi řekla, že tam chybí téma, a v polospánku jsi začala motiv ze své předchozí desky.
R: Já na zkouškách běžně nespím, ale mám tři malé děti a probdělé noci se občas odrážely v tom, že zkouška probíhala v takovém polobdělém stavu.

Petře, vy za hudbou vnímáte barvy podobně jako Ridina? Nebo obrazy a příběhy?
P: V případě Mustanga jsem si představil obraz a na jeho základě jsem napsal hudbu. Píseň Černým lesem vznikla tak, že jsme si nejprve řekli příběh a potom jsme na skladbě začali pracovat. A pokud jde o ty barvy, já jsem jako dítě viděl některé tóny barevně. Pak jsem ale měl hrozného učitele na trombón a tato schopnost se mi vytratila, ale nedávno se to začalo vracet. Vnímám barvy skladeb, které souvisejí s tóninami. Některé jsou zelené, jiné například oranžové.

Je u vašich skladeb tónina jasná od začátku?
R: Jsme limitováni mým rozsahem. Občas tóninu posouváme, aby se mi to dobře zpívalo. Kolikrát jsem už zjistila, že jen malým posunem se něco ztratí nebo něco nečekaně přibude. Každá tónina si nese nějakou energii.

Ve studiu jste měli možnosti, které na pódiu nemáte. Jak jste toho využili?
R: Já funguju především na komunikaci s posluchači a nahrávání je pro mě náročné. Při koncertě se na lidi napojuji, něco jim posílám a oni mi to vracejí, těžko se to vysvětluje, ale opravdu to vnímám jako takový energetický kruh. Oproti tomu studio, kde jsem bez posluchačů, musím vždy nějak přežít, nenacházím v tom žádné zvláštní potěšení, ale každopádně je to obrovská škola. A ten pocit radosti, když se dílo dobře završí, je nádherný a všechno to úsilí odmění.
P: Já si práci ve studiu naopak spíš užívám. Snažili jsme se nahrávat stejnou technikou jako při koncertě, ale ve studiu může člověk skladbu začít dvakrát nebo třikrát, najít si například lepší tempo. V rámci editace jsem pak ještě například odstraňoval pasáže, které vznikají nutným „loopováním“ a naživo nevadí. Na nahrávce by ale neměly dostatečný spád.

Vnímáte album HLASkontraBAS jako završení spolupráce, nebo naopak jako odrazový můstek k dalšímu fungování dua?
R: Myslím, že je oba vnímáme spíše jako první potvrzení toho, že úvahy, které nás dvacet let s pauzami napadaly a pak zapadaly, mají smysl a potenciál. Současně je vnímám jako výzvu, která není tím jedním CD naplněna.
P: Už máme další skladbu, kterou teď připravujeme na koncerty. I já si myslím, že jsme ještě nevyužili všechno, co nosíme v hlavě.01

Přidat komentář