Ženy: Smrtí vynechán. 1985–1989

Ženám vyšlo v roce 1992 studiové album K smrti vylekán, a jakkoli výtečné, ztrácel se z něj onen živý šmrnc. Takže až nyní. Celkem dvacet nahrávek, povětšinou z pražské Chmelnice, přesto podává dosti barvitý obraz, co to ty Ženy vlastně byli (byly?!?). Velice svérázný voice-band, a říkáme-li svérázný, je to silný eufemismus – hoši spíše deklamovali, než zpívali, a texty to bývaly absurdní, s prvky dada, vždy na hranici trapnosti a blbosti, ovšem nikdy přes. A pozor, podobně jako třeba u Chadimových projektů či dalších podobných kapel, a to i z undergroundu, vždy byly vlastně jasnozřivou reflexí okolní reality – již, podobně jako právě dadaisté, nešlo pojímat jinak než výsměchem, ovšem smíchem vlastně leckdy (skrytě) krutým. A čím více byla slova Žen vymknuta, tím více tnula, čím více blbská byla. Napadá nás vedle dadaistů též Bondyho „banální“ totální realismus počátku 50. let – protože ať sebevětší absurdita, ptákovina, stále byla bledým odvarem všeho kolem nás. Prča ani náhodou! Možná ale raději pár ukázek: „Jarka Mergl / chytne kabel / To je frajer / Jarka Mergl / se smává / Drží kabel / to je frajer,“ nebo „Hej hora hora / spadla mi závora / hej moje milá / sovětská víska“ (Skotská víska). Píseň Rána k ráně je pak jasnou reakcí na Palachův týden: „Rána k ráně sedá / Silný slabšího si hledá / Podej mi ruku a projdem Václavák.“ A hudebně? Rytmus procházky pod pendreky a vodními děly, gradující, výhružně se opakující slova a finále parodující Neckářův hit. Jsou na albu i vynalézavé instrumentálky, třeba Histerografie, zní jako Plastici, DG 307 a MCH Band na tripu, Setkání na Dunaji je jakýsi barový mišmaš říznutý etnickými ozvěnami, vše ovšem opět prohnané procesorem „Ženy“. Rozkládací obal vinylu je doplněn plakátem s koláží, vše krásně vypraveno. Jak bylo řečeno, Ženy byly voice-band, byť by E. F. Burian asi kroutil hlavou, ovšem pánové z Cabaret Voltaire by je jistě zvali souznělci. Co víc dodat!