Brněnský písničkář Ivo Cicvárek, který své první ceny na folkových festivalech sbíral po polovině 90. let a první album vydal v roce 2000, přichází s přejmenovanou kapelou (z Velkého světa se stalo Živo, tedy slovní hříčka se jménem Ivo) a s konceptuálním albem plným příběhů, které jen zdánlivě připomenou někdejší rodokapsy nebo červenou knihovnu. Cicvárek se svým nezpochybnitelným textařským talentem obdařil většinu svých textů na novém albu několika možnými vrstvami výkladu. A tak například Ostrovní romance je na první poslech o verneovkách, na druhý o odhazování zátěže při cestě životem a na třetí… kdo ví? Ostatně to, že nepůjde o krátké rýmovánky s jednoznačným výkladem, naznačují hned první dva verše alba: „Potkali se v jižním konci města / Láska na dvě děti, nebo na sto let…“, stejně jako závěr téže (totiž titulní) písně: „A on šel k ní. Nebo ona za ním?“
Posluchač tak proplouvá mezi načrtávanými otázkami, může ocenit dlouhé verše s hlavou i patou a občas ustrne, když v některém z příběhů pozná sám sebe, Třeba v tom, kde hostující zpěvačka se sytým hlasem Veronika Bartošová (mimochodem loňská vítězka Porty s kapelou VeHiBa) jako by imituje Michala Davida s doprovodem osmdesátkového disca, a ve kterém jde ve skutečnosti o problém ponižování dětí ze strany rodičů. Cicvárek píše o dětských touhách i bolestech, o láskách prvních, láskách zralých i přezrálých i o „láskách“, které s láskou ve skutečnosti nic společného nemají (hořký příběh Róza). Něco odzpívá sám, do jiných písní si přizval výrazné hosty – vedle Veroniky Bartošové především Roberta Křesťana nebo nedoceněného zpěváka a hráče na harmoniku Darka Neumanna.
Síla alba je v tom, že za prvním plánem se skrývají další a že písně nutí klást si otázky, a to i v hudební složce, kde se za jistou roztříštěností mohou také skrývat další možnosti výkladu. Škoda jen takových drobností, jako je chybně užitý tvar zájmena „jež“ v Ostrovní romanci.