Johnny Cash, Kris Kristofferson nebo Willie Nelson. Hudební legendy i praotcové žánru outlaw country, který se od šedesátých let dostával z rodného Texasu do širšího povědomí. Na ně pak navazovali další, výsostné postavení v psanecké country 
si udržel klan Williamsových. A právě Hank Williams III si za řidiče a holku pro všechno zvolil potetovaného Boba Wayna. Talentovaný chuligán mu brzy začal předskakovat, dnes už si jede úspěšně po vlastní ose.Sedm řadových alb vzniklo většinou přímo na silnici v jednom z kousků z jeho bohaté sbírky starých amerik. Wayne se v textech zhusta pere o duši s ďáblem, na pódiu pak předvádí se svou partou Outlaw Carnies divoké a strhující kvapíky. Životní filozofii shrnuje jedinou větou – Můj popel rozprašte na dálnici. Syrové country předvede už 5. září v pražském klubu Buben.
Není žádným tajemstvím, že jsi nepoznal otce a vychovávala tě maminka, která prý často jamovala se svou kapelou i v tvém dětském pokoji…
Když jsem byl malý, byla v rock’n’rollové kapele, takže jsem s rock’n ’rollem doslova vyrůstal. Mámina skupina hrála nejrůznější předělávky, o víkendech vystupovali v barech s hity z hitparád.
Jak šel čas a stárla, přešla od těch svých sedmdesátkových a osmdesátkových záležitostí více ke country, ale opět té populární, jako byl Garth Brooks.
Vždycky ale milovala starou country a pouštěla mi ji. Kytaru jsem dostal v osmi letech, první písně, které mě máma naučila, byly od Hanka Williamse, a vůbec první koncert, na který mě v mých jedenácti vzala, byl Johnny Cash. I když jsem byl jen malej kluk, vzpomínám si, jaké to bylo velké místo, na nadšení z toho, že jej uvidím. V té době jsem ještě nechápal jeho slávu, ale věděl jsem, že se koukám na velkou osobnost. Takže muzika se ke mně dostávala jednoznačně přes mámu.
A byl to také Cash, kdo tě inspiroval v tvorbě?
Inspiruji se hodně v muzice, kterou poslouchám, také situacemi, do kterých se v životě dostávám, a někdy jen fantaziemi. Ano, nachytal jsem svou holku, jak mě podvádí, ale neupálil jsem ji zaživa. Jestli jsem to chtěl udělat? To si piš! Místo toho jsem ale napsal píseň, nejsem zabiják. A někdy jen zkrátka zaslechnu něco zajímavého. Například jsem byl na večírku, kde byli všichni na tripu. Seděl tam starej chlápek, bylo mu tak sedmdesát a právě si dával LSD. Koukal jsem na něj a říkal: „Chlape, ty to pořád bereš, i v tvým věku?“ On jen odpověděl: „Budu sakra ten shit brát, dokud mi neupadnou kola.“. Jen co to dořekl, sebral jsem kytaru a hned to zpracoval do písně Till the Wheels Fall Off. Takže si beru nápady i z hlášek ostatních. Všude naleznete nápady na písně, muziku, jen tomu musíte být otevřeni. Psaní písniček je pro mě nikdy nekončící tok, nesednu si s tím, že je osm hodin ráno a je čas na tvorbu nového alba, takhle bych pracovat nemohl. Stále nad tím uvažuji a promýšlím to, když píseň přijde, prostě ji popadnu. Napíšu, dodělám, nahraju si ji do mobilu a pak se v životě posunu dál, dostanu se tak k písni nové.
A když už jich je dostatek na desku, většinou právě po nějakém tom roce, prostě vyberu ty nejlepší. Mám vždy z čeho. Jsi vyhlášeným milovníkem a sběratelem starých aut, kolik jich vůbec vlastníš?
Hodně. Hlavně dodávek kvůli turné. Navíc jsem s mými auťáky natolik emocionálně spjatý, že nikdy žádný neprodám. Mám pět nebo šest dodávek. Třeba obrovskou černou Fordku z roku 1984 nebo Chevrolet 1972, ve kterém jsem vybudoval nahrávací studio. Dřív jsme totiž natáčeli za jízdy. Také šestidvéřového Cadillaka limuzínu 1987, koupil jsem ho od pohřební služby v Kentucky. Přivážel nebožtíky a jejich rodiny na pohřeb, tak jsem tomu autu při koupi slíbil dobrý život bez pláče a lamentování. Vydali jsme se na cesty, tři roky jsem s ním jezdil po štacích, už se v něm odehrávaly jen večírky.
Takže třeba deska Back to the Camper vznikla – jak název napovídá – opravdu v autě se vším všudy?
Nejdříve jsme začali v dodávce, poté se přesunuli do studia, vždy to tak bývá. Celý ten proces trval asi tři týdny, nahráli jsme ji poměrně rychle, nerad trávím moc času ve studiu. Když začneme, jedeme, dokud to není hotové, neodcházíme od rozdělané práce. Nahrávali jsme u Andyho Gibsona, klávesáka Hanka Williamse III., já u něj dělal všechny svoje alba.
Stále si udržuješ nezávislost, obejdeš se bez vydavatelství, to není úplně snadné. Ale v Evropě s labelem spolupracuješ, že?
Právě jen v Evropě. Desky si nahrávám i vypaluji sám, prostě DIY, udělej si sám. Evropa už byla na tento systém trochu moc náročná. Ale jsem za svůj evropský label rád, dobře se s těmi lidmi pracuje.
Ve Státech se o mě zajímala spíše metalová vydavatelství, jenže nevěděli tak úplně, co se mnou dělat. Ten evropský je punkový, a já mnohem lépe zapadnu k punku než metalu, i když ho miluju.
Na koncertech jsi vidět hlavně s kytarou, přitom na deskách slyšíme i banjo. Nerad ho vozíš s sebou?
Banjo je pro mě jako nářadí. Hraju tak akorát, abych byl schopný složit píseň. Nejsem profík. Ten nástroj vyžaduje celoživotní vzdělávání, takže jsem se naučil jen pár věcí. Třeba ho naladit. Napsal jsem na něm Get There When I Get There nebo Sam Tucker z desky Back to the Camper. Vlastně na banju hodně skládám, ale nejsem si na něm tak jistý, abych ho využil při koncertech. Nechci být jedním z těch chlapíků, co vylezou na pódium s banjem, aby vypadali cool, a přitom toho moc nepředvedou.
Poslouchám Ralpha Stanleyho nebo Brother Oswalda, takové ty starší banjo záležitosti, a jen si vždy pomyslím – takhle to sakra nedám. Přesto je pravděpodobně mým nejzamilovanějším nástrojem, miluju ten zvuk, když se na něj správně hraje, pěkně křepce jako v bluegrassu, to mě zasáhne do srdce v tom nejlepším smyslu slova.
Jaké je vůbec aktuální složení tvé doprovodné kapely Outlaw Carnies?
Mým bubeníkem je Joe Mitchell, bělovlasá mánička s plnovousem, dříve působící ve slavné metalové kapele Holly Terror. Jinak se kapela pořád mění, mám spoustu lidí. Jsem často na šňůře, takže ne všichni mohou být na cestách se mnou. Je to těžký a není to pro každého. Pro mě ano. Už takhle jezdím osm, deset let, dříve jako roadie Hanka III. Vlastně se mi i celkem líbí, že se spoluhráči střídají.
Také chystáš filmový scénář, jak to jde? Dokonce jsi kdesi popisoval úvodní scénu z tvé biografie: „Představte si Seattle roku 1976. On, polda, kterej se dostal na špatnou stranu, Ona, zpěvačka v zakouřeným baru. Jen co dozpívá, On jí koupí drink a začnou se bavit. O dvě hodiny později už sjíždí tlusté lajny koksu v laciném hotelu, strhávají ze sebe oblečení a vrhají se na sebe (následuje šílená sexuální scéna, na pozadí hrají Black Sabbath). O devět měsíců později se narodí Bob Wayne.“
Když ses ptala, odkud beru inspiraci, některé z mých písní jsou vlastně filmem, jen nemám milion dolarů na všechny ty honičky s policajty v autech. Tak je nejjednodušší převyprávět je za pomocí svého hlasu s kytarou. S tím kusem dřeva v rukách mohu vymýšlet postavy a vyprávět příběhy. Píšu jako blázen, strašné množství věcí. Jednu píseň jsem opravdu přepsal do scénáře, kamarád, co chodil na scenáristiku, mi poradil několik vychytávek. Teď zase nějaké scénáře píšu, film je moje vize, snad ho jednoho dne udělám.
Nepřemýšlel jsi tedy o tom, že bys napsal knihu? Obešel by ses bez filmového štábu a mohl bys své historky předat snadněji dál…
To bych mohl! Když o tom tak přemýšlím, nepotřeboval bych film, stačila by slova. To je nápad!
Nijak nezapíráš drsnou minulost plnou drog a alkoholu. S tím je dávno konec, ale co bylo bodem zlomu?
Žil jsem v zahradním domku, spíše kůlně na nářadí, byl jsem závislý na heroinu, cracku, kokainu, speedu, každé droze, co mi přišla do cesty. Dokonce jsem ani neměl kytaru, prodal jsem ji, abych měl na fet. Musel jsem proto udělat rázné rozhodnutí. Buď život, smrt, nebo vězení. A já už předtím strávil ve vězení poměrně dost času, byl jsem potížista.
Hudba byla vždy mou největší láskou a vášní, jen jsem si myslel, že si něčím takovým musím projít, abych se přiblížil svým hrdinům. Skoro mě to zabilo. Jsem ale rád, že jsem si tím prošel, ničeho nelituji, protože se k tomu vždy mohu vrátit v myšlenkách. Není to ostatně tak dávno a ty pocity se navrátí. Blokovalo mě to celé od inspirace a psaní, navíc jsem řidič, strávím za volantem dvě stě padesát dní v roce po celém světě. Turné trvá třeba šest měsíců a já jediný řídím, potřebuju vodu, spánek, a pokud chci také denně zpívat, musím být opatrný. Takhle všechno funguje, je to mnohem lepší. Moji hrdinové jsou již teď také čistí, jak jsem posléze zjistil. Třeba oblíbenci Black Sabbath abstinují, mluvil jsem s nimi o tom. Johnny Cash později také. Tak jsem si řekl, že když to zvládla taková esa, je to dobrý i pro mě.