Do této rubriky vzhledem k jejímu názvu brněnské trio ostravských rodáků Zloději uší (Ear Thieves) vlastně ani moc nepatří. Vzato uměleckou úrovní i významem, znamená totiž tak páté patro. Jenomže pak je tu ještě běžná povědomost (ne, slovo popularita opravdu tentokrát není na místě), a tam za nimi musíme tak do druhého 
suterénu. Jako ostatně skoro za každým, kdo si hraje podle svého a ne podle toho, co hýbe zahraničním tiskem. Zloději uší navíc velmi sporadicky vystupují – za poslední dva roky odehráli pouhých třináct koncertů. Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, devět z nich proběhlo v zahraničí. A ani v minulých letech nebyla bilance o moc jiná.
Bytostně experimentální seskupení sice vzniklo před deseti lety, ale jeho kořeny zasahují mnohem hlouběji. Už v druhé polovině osmdesátých let se v brněnském přívalu nových skupin objevilo výrazné jméno Výkřiky břich, v jehož obsazení figuroval nejen Ivan Palacký (frontman pozdějších Sledě, živé sledě), ale také rytmika Tomáš Havlíček – Pavel Magnusek. Ti zároveň fungovali i v nezávislém duu, a druhý jmenovaný se později objevil i za bicími dnes už téměř zapomenutých Ens. V roce 1997 potkávají Davida Šubíka, který je nejen pevně spjat s brněnským kulturním prostorem Skleněná louka, ale který už měl za sebou také několik zajímavých projektů – mj. třeba s Andreou Konstankiewicz (Rale, Boo, Tara Fuki). Všichni tři byli zdatnými multiinstrumentalisty, tak prostě obsazení neřešili a nástroje si bezstarostně prohazovali. Lehce klaunským přístupem pak zpestřovali svá vystoupení. V roce 1999 debutovali vlastním nákladem vydanou deskou Der Eintopf, kde už je na kvarteto doplnil klávesista Radovan Přikryl. Později ho vystřídal slovenský kytarista Peter Varsavík, a ještě než stačil zas odejít, v roce 2002 vyšlo druhé album, nazvané prostě Zloději uší, tentokrát na značce Anne rec. Na něm už jsou vyzrálou formací, která jen dobrušuje, vylaďuje a prohlubuje to, co už dříve začala. Je otevřená všemu, kombinuje až hardcorovou důraznost, lázeňskou dechovku, ostré změny temp a potrhlé elektronické zvuky. Neomezuje se ani aranžérsky, ani ve vlivech žánrů, ve skladbách ve fragmentech cituje Brahmse i Black Sabbath, při zpěvu používá různé jazyky. Nahrávku svou účastí navíc posílila i celá řada hostů, včetně respektovaných ze zahraničí – mj. i třeba Alan Purves (Palinckx, John Zorn’s Massada). Koloběh na pódiu se ustaluje na sestavu Havlíček – baskytara, Magnusek – bicí, foukací harmonika, Šubík – pozoun, elektronika. Skupina je pravidelnou ozdobou domácích festivalů Alternativa, ale často dostává pozvánky i na obdobné akce v zahraničí, směrem na východ i západ. Hravý přístup, který přináší návštěvníkovi koncertu ojedinělý zážitek, rezolutně smazává bariéru mezi interpretem na pódiu a pouhým konzumentem v publiku. Letos počátkem března po pěti letech a roce nahrávání přicházejí s novou studiovou nahrávkou 3: The Next E.T.’s (viz recenzi v tomto čísle UNI). Vychází tentokrát na značce Heryemears Discorbie ve spolupráci s brněnskými Indies. Oproti minulosti spoléhají jen na sebe, hosty nechávají pouze zpívat, zvuk je vyrovnanější, čistší, beze stop akademického chladu. Co se nezměnilo je fakt, že opět nechybí nadhled a humor – a to nejen v textech. Trio žongluje s žánry, nebojí se ani tradičního blues či šramlu. Své nadprůměrné instrumentální schopnosti využívá s přirozeností, neexhibuje ani se jimi okázale nechlubí. Výsledkem je produkce vzdálená křeči, navíc až na výjimky nikterak nestravitelná i pro nezasvěcené posluchače.
Zloději uší jsou utajený klenot domácí scény. Svým přístupem svobodnější a mladší než mnozí o generaci později narození kolegové. Seskupení, které se ani po letech nebojí experimentovat v jakémkoliv ohledu, elektroniku využívá stejně samozřejmě jako klasické nástroje, a právě v oné nechuti se hudebně usadit, je jeho síla i nepředstíraná progresivita.
Nechat se od nich okrást je prostě radost. Ty nové uši, které vám po těch zcizených narostou, budou totiž stát za to.
