Žofie Kašparová: Švédské úniky před českou rutinou

Skandinávská hudba okouzlila řadu českých hráčů. K těm nejmladším patří flétnistka a skladatelka Žofie Kašparová. Ta měla navíc štěstí ve Švédsku hudbu studovat, a na vlastní kůži tak projít skandinávským hudebním školstvím, které se těší té nejlepší světové pověsti. Se švédskými spoluhráči působila ve skupině 13th Dimension, s níž vystoupila například v pražském Jazz Docku či na přehlídce Czech Music Crossroads v Ostravě. Loni vydala první album se svojí novou skupinou Peacock Tree, kterou tvoří opět hudebníci ze Švédska v poněkud atypické instrumentální kombinaci s kontrabasem, saxofonem, trubkou, flétnou a příležitostným zpěvem v češtině. V době pandemie založila s Kierenem Alexanderem, v Praze žijícím australským akordeonistou, Klárou Pudlákovou na kontrabas a Janem Chalupou na bicí balfolkovou skupinu Two Steps Back.

Co formovalo váš hudební vkus v mládí?

V dětství nejvíc zpívání ve sboru Rolnička – Praha 12. To byl malý, ale žánrově otevřený kolektiv, trochu jako skautský oddíl. Zpívali jsme hodně gospelů a písniček z různých koutů světa. Což bylo mé první setkání s world music. Jinak Asonance, Spirituál kvintet, Nirvana, taky metal, třeba ve třinácti letech System of a Down. Přitom jsem chodila do ZUŠ a učila se klasickou hudbu na flétnu. Takže mišmaš už od začátku. Cestu k jazzu jsem si našla kolem sedmnácti skrz Mahavishnu Orchestra a improvizační workshop Jiřího Stivína ve Všenorech. Pak jsem chvíli snila o tom, že budu jazzovou kytaristkou, ale k tomu už bohužel nedošlo.

Sehrály nějakou roli i lidové písničky z Moravy či Skandinávie?

O Skandinávii jsem tehdy neměla ani ponětí. Lidové písničky z Moravy – neřekla bych, že jsou významnou součástí mého hudebního vývoje. Zpívali jsme něco ve sboru, něco s babičkou, ale spíš jsem k té hudbě měla bohužel typický pražský vztah: „Je to starý, nudný, ale musíme to zpívat ve škole.“ S klasikou to bylo podobně, k té jsem našla vztah až na gymplu a potom na konzervatoři a na hudební vědě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Pořád jsem hledala, jak z toho ven, k větší svobodě, kreativitě, improvizaci. Až teď po letech si ke klasice znovu nacházím cestu, s větší volností, nezatížena interpretační a pedagogickou tradicí. Myslím, že i v některých mých skladbách je to slyšet.

A severský jazz?

K tomu jsem se dostala, až když jsem se tam odstěhovala. Nejprve mě chytla lidová hudba, na severském jazzu mě baví zvukovost a volnost formy.

Jak tedy došlo k vašemu studiu ve Švédsku?

Někdy v roce 2012 mě můj kamarád, akordeonista David Lomič ze skupiny Tygroo, vzal na akci etno HISTeRIA ve Slovinsku (www.ethno-world.org). Ta funguje na konceptu mezinárodních hudebních kempů po celém světě. Sjedou se muzikanti z různých zemí a navzájem se učí písně a skladby ze svých tradic. Pak celý orchestr odehraje několik koncertů. Všechno podle sluchu, bez not, včetně orchestrálních aranží, jamy celý den a celou noc. Zpočátku jsem byla dost skeptická. Studovala jsem tehdy na Ježkárně, tedy KJJ, hrála hodně klasiku a chtěla jsem nějakou opravdu profi výzvu, a ne bandu hipísáků, co hrajou kolem ohně! Úplně mě to ale nadchlo a pohltilo. Většina účastníků hrála na profesionální úrovni. V různých světových tradicích. Uvolněná atmosféra, žádná hierarchie ani koukání na někoho svrchu. A přesto virtuozita, profesionalita, kreativita, hravost. To bylo něco, co jsem si tehdy v českém prostředí vůbec nedokázala představit, a úplně jsem tomu propadla. Potkala jsem tam švédského houslistu Antona Teljebäcka. Ten nás pozval na festival Umefolk, který každoročně v únoru pořádá v severošvédském městě Umeå. To pro mě byla tak šílená a lákavá myšlenka, že jsem tam prostě musela jet. Tam jsem se poprvé intenzivněji setkala se švédskou lidovou hudbou. Zhlédla jsem spoustu koncertů a jamovala tři dny a tři noci, aniž bych pořádně věděla, co dělám, ale cítila jsem se v tom tak nějak doma a vítaná. Setkala jsem se tam taky s lidmi, kteří lidovou hudbu nebo world music ve Švédsku studují. Že jde takový obor studovat na profesionální úrovni, pro mě taky byl úplný sen.

Ještě předtím mě ale k akademii v Göteborgu nasměroval jiný zážitek. Jakási hudební škola v Uppsale měla před lety výměnný program s KJJ. Kontrabasistka Tove Brandt, která skrz tento výměnný pobyt na KJJ studovala u Jaromíra Honzáka, začala později studovat na akademii v Göteborgu a přivezla do Prahy svoji školní kapelu. Hráli na KJJ. To mě taky nadchlo. Jejich přístup, výběr skladeb, aranže, muzikálnost. Originalita, hravost, jednoduchost, upřímnost, velký kontrast s prostředím KJJ, kde se dle mého spíš řeší standardy, tradice, rychlost, být cool. Tak se mi to všechno nějak propojilo a říkala jsem si, že na takovou školu ve Švédsku asi potřebuju jít studovat.

Skandinávská hudba okouzlila řadu českých hráčů. K t . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář