Zpívám i o sekerách a pilách, které brousí nemoudří 

Devět let po svém předchozím albu Slunci ležím v rukou přišla Dagmar Voňková s novinkou Hostina. Opět na ní převažuje přírodní lyrika, ale namísto dua kytary a klavíru (na minulé desce hrál Zdeněk Zdeněk) zvolila písničkářka tentokrát čistě kytarový doprovod. Navzdory tomuto rozdílu jsou si obě křehké a vzdušné nahrávky podobné a novinka jakoby na starší album navazuje. I proto jsem se rozhodl v otázkách, které jsem naší přední kytaristce a autorce písní kladl, zčásti vycházet z našeho rozhovoru o minulé desce.

 Na novém albu Hostina provedete posluchače v jednotlivých písních celým rokem – od jarního tání přes letní větřík a babí léto až po zimní světlo. Které roční období máte nejraději?
Všechna roční období mám ráda. Děkuji za každý den. Nejvíc se mi však stýská po létě, a to hned po Vánocích. Trpím inverzním počasím, nedostatkem slunečního svitu a tepla. Už nebydlím v Krkonoších. V mých vzpomínkách tam byly zimy pořádné, ale snášela jsem je mnohem lépe. Byly tam i vyhřátější chalupy. A více slunečno na sněhu. Nyní vždy od ledna moje tělo hibernuje a ožívám až s oteplením v jarních měsících. Jak už jsem ale řekla, děkuji za každý den.

Vaše přechozí album se jmenovalo Slunci ležím v rukou a vy jste mi v souvislosti s ním řekla, že slunce je „symbolem, který přináší život; je to opakující se téma, které se mi objevuje průběžně v kresbičkách i písních“. Na novince se mnohem více než slunce vyskytuje téma zářících nebo jasných hvězd (v písních Hostina, Jasná hvězda, Zimní světlo). Co pro vás tedy představují hvězdy?
Majestátní nádheru, důvod k zamýšlení, zastavení se, čas k imaginárním rozhovorům. Mám už tam nahoře také pár blízkých duší. Při pohledu na noční oblohu a světla hvězd se přítomně dívám i do minulosti. Vyvstává mi při tom na mysli neviditelná síť vztahů, v níž i má maličkost je v propojení a je jednou, byť jen nepatrnou částí tohoto vesmírného těla a řádu. Jednou jsem napsala: „I mou duší prochází mícha vesmíru.“

Titulní strana obalu nového alba Hostina má velmi čistou, minimalistickou grafiku. Je to jen název alba, vaše jméno a jednoduché obrázky nože a vidličky, které podtrhují název desky. Proč jste se rozhodla pro tuto variantu?
Celý obal včetně jeho návrhu vytvořili, každý svým dílem, přátelé z chráněné dílny Lemniskáta – život bez bariér, tak jak si představovali hostinu. Všichni jsou zde mimochodem jmenováni svými křestními jmény. Každého jednotlivého kusu obalu se dotýkali svými štětci a barvami podle motivů, které vytvořil Jakub Vejražka z této dílny. Jsou to ikonky jídla, pití, nádobí, příborů, a lze je ucítit i hmatem, podobně jako třeba čísla na bankovkách. Na samotném CD pak najdete výtvarný návrh Terezky Urbanové, který nápadně připomíná mandalu, ovšem z jitrnic, koláčů a cibulí. Ten obal je krásný!

V titulní písni pracujete s podobně znějícími slovy „hostina“ a „hostie“ a v tomtéž textu se objevuje jak Bůh, tak Panteon, což byl původně v Římě chrám zasvěcený všem bohům. Vnímáte za přírodou někoho, kdo ji stvořil? A jak téma hostiny z titulní písně souvisí s albem jako celkem?
Vnímám přírodu jako bytí jednoho, kde je vše propojeno se vším, jako jedno nekonečné tělo, všechno živé i „neživé“, viditelné i neviditelné, prostoupené inteligencí, duchem. Život sám je v různých formách hostinou, je i obětinou. My sami jsme součástí přírody. Během života prožíváme krásu, ale i utrpení. Někdy se můžeme oddat zmaru, rezignaci, negativním pocitům, agresi, můžeme však také nalézt opačný pól, proměnu, soucit, respekt, úctu a lásku k bližním, k okolnímu světu i sami k sobě. To jsem chtěla albem říct mezi řádky.

Důležitým tématem ve vašich písních zůstávají stromy. Ale zatímco na minulém albu jste vzdávala hold krásným jívám a břízám plným mízy, tentokrát zpíváte o starém rozeklaném dubu. V čem vidíte krásu starých stromů? A dá se tato píseň vnímat i jako podobenství o kráse starých lidí?
Ano, můžete píseň vnímat i jako takovéto podobenství, jako krásu starých lidí. Zatímco člověk stárne rychleji, starý strom je oproti němu většinou ještě stále mladý, dokáže přežít další desítky, ne-li stovky let. Čím bude starší, tím víc bude moci v tom nejlepším ovlivňovat své okolí, krajinu, v tom nejlepším ji stmelovat a zaopatřovat. Staří moudří lidé to vědí, a proto o nich v podobenství zpívám. A také o sekerách a pilách, které brousí nemoudří – mladí i staří.

Před několika lety jste mi řekla, že inspiraci pro písně hledáte v okruhu tří až pěti kilometrů od domova. Změnilo se to? A nacházíte v okolí Pyšel, kde žijete, nová inspirativní místa?
Ne, nezměnilo se to. Chodím na stejná místa dlouhodobě. Postupně odkrývají různé vrstvy své vnitřní paměti. Někde jsou naopak ta místa přikrývána novými stavbami. Můj okruh je stále v dosahu do pěti kilometrů v místě bydliště na venkově. Člověk mého založení nepotřebuje větší prostor. Přibývá však mnoho soukromého ohrazení, kam se jít nedá. Tak si hledám cesty mezi tím.

Řekla jste mi také: „Skládání mi vůbec nejde lehce, ale někdy, když se vyčistíte, přijde to najednou samo.“ Platí to stále? A jak taková očista ve vašem případě probíhá?
Je to stále stejné. Čistím se pobytem v přírodě. Pozoruji.

Na obalu uvádíte, že „nápad vydat toto album se zrodil při snídani na sluncem vyhřáté terase ve Španělsku“. Přitom jde o album tematicky opět ryze české – alespoň tak je vnímám. Otisklo se do jeho charakteru něco z toho slunného Španělska a z vyhřáté terasy?
Album se zrodilo za vydatné podpory Jitky, Marušky, Radky, Terezky a Vlasty. Potvrzuji, že tomu tak opravdu bylo a že ten prvotní nápad nevyšel z mé hlavy. Tento pěkný nápad pak Vlasta Urbanová, vedoucí Lemniskáty, se skromností sobě vlastní uvedla do pohybu a přivedla ke zhmotnění. Měla jsem dost písní na celé CD, postupně jsem je hrála na koncertech, avšak neměla jsem žádnou vnitřní potřebu je nahrát. Až spojení s prací pro chráněnou dílnu mě oslovilo. A Španělsko? Z něj se na album vtiskla ta teplá sluneční energie.

Na rozdíl od předchozího CD jste Hostinu nahrála sama, pouze s kytarou. Rozhodla jste se tak okamžitě, nebo jste zvažovala nějaké spoluhráče?
Nezvažovala jsem pro ně víc než hlas a kytaru. Snažila jsem se nepřekrýt, co je rozeznívá. Elektronika nebo použití efektů, to pro mne mělo smysl, když jsem chtěla vyslovit něco jiného, jinou zkušenost s vrstvami, odkud ta hudba jde, jaká tam je, protože ty vrstvy jsou různé. Nyní je to cesta jen pro hlas a nástroj a to, co je mezi nimi. A právě to „mezi tím“ tam slyším jako to nejdůležitější. Snažím se to nepřehlušit.

Za svou hudební dráhu jste jako kytaristka i autorka prošla různými fázemi, hrála jste hudbu náročnější i čistě instrumentální. V souvislosti s albem Slunci ležím v rukou jste mi řekla: „Jako kytaristka jsem strávila při vzniku písní před natočením dost času nad tím, abych na kytaru dokázala hrát zdánlivě jednoduše, ale přitom s drobnými nuancemi tak, aby fungovalo cosi mezi řádky, a také aby tam ten orchestr nebo ticho byly slyšet.“ Jak to bylo u nového CD?
Strávila jsem opět dost času, aby to hrálo tak, jak to hraje. Vycházím z naslouchání.

Booklet alba obsahuje jedinou vaši fotografii a na ní hrajete na kytaru dvěma smyčci, což je vaše dlouholetá technika. Jak vznikly konkrétní aranže? Jak jste se rozhodovala, který typ kytarového doprovodu pro kterou píseň zvolíte?
Je to intuitivní, možná dokonce překvapivě náhodné. Prostě se to tak stane. Jak už jsem řekla, poslouchám svou intuici, vlastně stále stejně od dob svých začátků, s tím, že: „To je neučesaný zpěv, to bys neměla,“ v Jánošíku v roce 1976. V roce 1979: „To nikdy nebude slyšet, to tepání pianově na krku kytary, zbytečně se namáháš.“ „Proč hraješ v roce 1991 na housle smyčcem přes luby, když mají struny? Později smyčcem na smyčec zavěšený za strunou kytary, na stromy nebo už jen mimo hmatník na neviditelné struny?“ Teď, v roce 2017: „Proč jen hlas a kytara?“

Hostinu pokřtíte 14. září v Malostranské besedě na společném koncertě s Jiřím Smržem. Když Jiří Smrž křtil v Brně své album Kořeny, byla jste jedním z jeho hostů. Jak jeho tvorbu vnímáte? Co se vám na jeho písních zvlášť líbí?
Jiří Smrž je básník opravdovosti. Za svá poslední dvě alba, na kterých své texty nazpíval, dostal dvakrát za sebou cenu Anděl. Zdůrazňuji to, protože on sám by to nezmínil. Jeho tvorba je horoucí. On se jí vystavuje čelem, za slova ručí sám sebou. Vnímám jeho básně a tvorbu vůbec jako modlitby. Mám to štěstí, že jsme léta kamarádi. To mne velmi obohacuje.

Loni v prosinci zemřel Radim Hladík, s nímž jste před dvaceti lety natočila album Voliéra. Na co ze spolupráce s ním nejraději vzpomínáte?
Byl to excelentní kytarista. Ráda jsem pozorovala jeho ruce při hře, běhy po hmatníku. V mysli vidím a slyším jeho melodické linky, jako kdyby to bylo teď. Vzpomínám na ty koncerty a taky na cesty domů po nich, kdy Radim básnil o tom, jak oře v traktoru lány. Doufám, že se mu to nahoře splnilo. Čajovna, jeho skladba, mě dojímá, kdykoli si na ni vzpomenu. Dosud si nějak neumím připustit, že už Radim není s námi, se svou rodinou, že už si nemůžeme zahrát.

Když vám v roce 2010 vyšla kniha Listí se souborem vašich textů, doprovázely ji vaše kresby. Kreslíte stále?
Už dlouho jsem nic nenakreslila.

Součástí knihy Listí byla také vaše poezie. Když vás napadnou verše, víte hned, jestli zůstanou poezií, nebo se z nich stane píseň?
To nevím, ale některé texty mi znějí tak, že v nich píseň už je.

V roce 2010 jste také obdržela pamětní medaili Ústavu pro studium totalitních režimů Za svobodu a demokracii. Co pro vás takové ocenění znamená?
Cítila jsem patřičné rozpaky. Vždyť tam tehdy byli pozváni a oceněni, pravda, medailemi vyššího řádu, tací, kteří prošli válkou, koncentračním táborem, gulagem, v 50. letech politickými procesy a vězeními, z nich mnozí mohli vyjít, až když přišla amnestie.

Účastníte se také akcí volného sdružení Osamělých písničkářů. Cítíte se na scéně osamělá? A je pro vás důležité, že se s dalšími „osamělými“ můžete takto potkávat?
Osamělí mě moc baví a necítím se vůbec osaměle. Máme se rádi, těšíme se na sebe, vidíme představení svých kolegů, včetně mladých výborných nových Osamělců. To vše u Kaštanu díky Honzovi Burianovi a Unijazzu. Přijďte se podívat.

Foto: Ota Nepilý, archiv nakladatelství Galén

Přidat komentář