Je až s podivem, v jaké tichosti kladenské Zrní na jaře vydalo své sedmé studiové album Široko, daleko. I při tom, jak je nenápadné, a už předem je tak pravděpodobné, že se v nominacích na album roku objeví jen sotva, působí vyrovnaně i vyzrále a také dobře odráží situaci, kdy je v kapele už leccos jinak než v jejích ambiciózních začátcích. „Během lockdownů jsme si od sebe odpočinuli,“ říká zpěvák Honza Unger.
Na předchozích albech jste se od původního, téměř folkrockového zvuku posunuli k až hodně experimentální elektronice, to aktuální ale působí, jako by se programově chtělo vrátit k akustickým kořenům. Proč ten obrat?
Je to souhra mnoha faktorů. Po minulých deskách jsme měli chuť pro změnu aranže zjednodušit, pročistit, zvukově si odpočinout, a postavit to zase na našich nástrojích, bez pomoci elektroniky. Taky jsme na tom po covidu nebyli dobře finančně. Desku jsme proto – pro ušetření času ve studiu – chtěli mít dopředu co nejvíc připravenou, zatímco u předchozích desek jsme si nechávali pro samotné nahrávání hodně otevřený prostor. Taky jsme si řekli, že si tentokrát nemůžeme dovolit luxus dvou producentů, jak tomu bylo u Jiskřící i Nebeského klidu. Jeden z nich, Jonatán Pastirčák, který stál za většinou elektronických prvků, navíc tentokrát neměl tolik času, protože doma čekali miminko. A nakonec materiál, který nám vznikl, k jednoduchému zpracování nějak sám vybízel. Jak vyzněním textů, tak atmosférou hudby. Evidentně to byla vůle mimozemských civilizací.
Konzultujete s nimi často?
Nikomu jinýmu se už dnes nedá věřit.
To určité projasnění je patrné i textově. Zatímco dřív jste měli často sklony k melancholii a minulé album reflektovalo docela závažná témata, singl Dráha je toho všeho pravým opakem. Kde se vzala ta bezstarostnost a chuť nic neřešit?
Paradoxně mi v tom pomohla pandemie. Ještě víc než do tý doby jsem si díky ní uvědomil, jak je život nepředvídatelný a pomíjivý. Jak nemá cenu cokoliv očekávat a k čemukoliv se upínat. A to mi dodalo nadhled. Došlo mi, že motivace „něco po sobě zanechat“ je nesmysl. Protože jakmile vymře celý lidstvo na pandemii, tak si ty moje písničky můžou poslouchat tak leda samy sebe. A tak jsem si psal jen tak z radosti, z tvořivosti. Ale i v případě textů to má ještě další důvod. Po minulé desce jsem měl chuť se tentokrát odvrátit od společenských témat nebo od velkých témat obecně zase k sobě. Vyloženě jsem si řekl, že se pokusím vůbec nepřemýšlet, nezapojovat rozum, psát spontánně, intuitivně, a že se smysl najde sám.
Jak na to reagovali spoluhráči?
Klukům jsem poslal až výsledek i s nahraným demáčem, takže nevěděli, co za tím je za proces. A texty se jim až na detaily líbily. Myslím, že i víc než na minulých deskách. To odlehčení bylo příjemný všem. Ono je myslim i znát, že jsem psal dřív slova, a až z nich se odvíjely písničky. Ty texty jsou myslím díky tomu plynulejší, nějak samozřejmější.
Ovlivnila pandemie a lockdownové pauzy kromě kapely i samotný proces vzniku alba?
Pro kapelu to bylo náročný finančně. Koncerty nás živí. Naštěstí nám pomohly našetřené peníze, kompenzace od státu a hlavně naši skvělí fanoušci, kteří nám poslali přes Donio půl milionu na novou desku. Bez nich bychom ji vydat nemohli.
Pozitivní naopak bylo, že jsme si od sebe během lockdownů odpočinuli, vypadli z toho kapelního koncertního stereotypu, a tak jsme se na to všechno zase začali víc těšit, víc si toho teď vážit a užívat. Taky jsme měli hodně času na svoje rodiny a tvorbu nového materiálu. Když to sečtu, tak pandemie má velké zásluhy na tom, že ta deska je takhle lehká a radostná.
