Ztracené židovské písně o holocaustu

Třiasedmdesátiletá Golda Rovinská na albu Yiddish Glory: The Lost Songs of World War II. lamentuje nad hrůzostrašným obrazem Babího Jaru, rokle nedaleko Kyjeva, kde Němci za dva dny zastřelili třicet tři tisíce Židů a šestnáctiletý student popisuje zánik židovské populace v ukrajinském Tulčynu. Končí doufáním: „O našem utrpení a smutku se brzy dozví celý svět.“ Smůla: ten z rozhodnutí komunistů takového práva pozbyl. Podle kanadské historičky Anny Shternshis tak máme s albem možnost poprvé slyšet hlasy sovětských Židů, o kterých jsme se domnívali, že je Hitler se Stalinem navždy umlčeli.

 

Židé v Rudé armádě bojovali a zabíjení fašistů nevnímali o nic méně osudově než Sověti, podle Anny přesto šli na smrt jako Židé, nikoliv jako sovětští občané, a tomu odpovídá i narativ písní. Babí Jar, nejmasovější vraždu holocaustu, komunistický režim veřejnosti záměrně zatajoval až do 60. let. Stalinova antisemitská státní politika zahalila mlčením i další zvěrstva páchaná na Židech: zmiňovat po válce holocaust na území Sovětského svazu jako výrazně židovskou událost se zakazovalo a oficiální stanovisko neznalo kompromis: umírali sovětští lidé.

 

„Paranoidní Stalin navíc každého, kdo na územích okupovaných Němci přežil, považoval za zrádce, zvláště Židy. Přežití prohlásil za kolaboraci,“ poznamenává profesorka torontské university Anna Shternshis a dodává: „Takřka dva milióny mrtvých Židů jako by nikdy neexistovaly.“

Přeživší Židy Stalin po roce 1948 systematicky odstraňoval a popravoval: zaměřil se především na intelektuály, hudebníky, umělce, novináře a spisovatele – možné nositele paměti. Těsně před smrtí, v roce 1953, diktátor dokonce plánoval hromadnou deportaci všech Židů na Sibiř. Do antisemitského rudého teroru zapadá rovněž pozadí vzniku alba, bez něhož se neobejdeme.

 

Židovský Alan Lomax

Kyjevský etnomuzikolog a badatel Mojše Beregovskij (1892–1961) sestavil největší sbírku tradiční východoevropské židovské hudby na světě. Kompletoval mizející jidiš kulturu na území Sovětského svazu, zahrnující vedle vesnických klezmerů také proletářské písně a městskou modernu; s kolegy vyjížděl na expedice do terénu, na voskové válečky nahrál tisíce skladeb a vydal několik dodnes zásadních knih. Vedl folkloristické oddělení Ústavu pro židovskou kulturu na ukrajinské Akademii věd, přejmenované v roce 1933 na Ústav pro proletářskou židovskou kulturu.

Komunisté nenechávají nikdy nic náhodě, vždycky dobře vědí co dělají, takže jak v knize Klezmeři uvádějí autoři Rita Ottens a Joel Rubin, za stranickými orgány propagovanou podporou židovské kultury se skrývala vykalkulovaná kampaň sovětizace židovského obyvatelstva, s cílem nahradit víru v Boha za víru v komunistické ideály, na čemž se Beregovskij svým způsobem podílel. „To, že mohl v roce 1937 zveřejnit monografii s titulem Židovská instrumentální hudba v řeči jidiš, roku 1944 získat doktorát za další práci z oboru klezmerské hudby a přečkat stalinské čistky bez újmy, patří k nevyřešeným hádankám této na rozpory tak bohaté éry,“ píše se v knize.

Po skončení války vyrazil Beregovskij na další důležitou misi: rozhodl se od přeživších a navrátilců z Asie nebo Evropy shromáždit co nejvíc aktuálních židovských písní a sestavit antologii s důrazem na díla napsaná během holocaustu, což podle Anny vyžadovalo značnou odvahu. Také to Stalin neunesl: židovské folklorní oddělení zrušil, slovutného sběratele nechal s kolegy v roce 1949 zatknout a poslat do sibiřského gulagu. O sedm let později se „židovský Alan Lomax“ dočkal rehabilitace a vrátili mu skoro celou sbírku. Tedy až na materiály z válečných výprav, takže když umíral, měl za to, že ideologicky radioaktivní materiál komunisti zničili; a svět si to myslel s ním. Kdepak, jen uzavřeli do trezoru Ukrajinské akademie věd, kde, než byl v 90. letech přesunut do Národní knihovny, ležel v režimu přísně tajné.

V polovině roku 2000 ho tu ke svému velkému překvapení v neoznačených krabicích objevila Anna Shternshis: „Nejsou to klasické jidiš písně o lásce, nostalgii a štetlu. Surové emocionální balady vyjadřují zoufalství, násilí, potřebu msty, ale i humor a statečnost. Poskytují přímá svědectví o německých zvěrstvech páchaných na Židech. To vysvětluje, proč zůstaly utajeny.“

Anna Shternshis se v Kyjevě neocitla náhodou. Historii sovětské židovské identity už zdokumentovala ve dvou knihách: Soviet and Kosher: Jewish Popular Culture in the Soviet Union, 1923–1939 a When Sonia Met Boris: An Oral History of Jewish Life under Stalin. Od pamětníků toho na Ukrajině a v Rusku slyšela dost na to, aby pronikla do hloubky zrůdného komunistického sociálního inženýrství ideologicky vymývajícího mozky a překvapit ji dokázalo opravdu máloco. Archivní objev jidiš ručně psaných, stářím se rozpadajících dokumentů, dohromady tisíce písní, ji přesto šokoval. S historiky totiž považovala Beregovského práci za nadobro ztracenou: „Nález mění náš pohled na dějiny holocaustu v Sovětském svazu a židovské hudbě té doby, postrádající jakékoliv paralely s písněmi z Polska nebo Litvy, dodává zcela nový rozměr.“

Rozhodla se okamžitě: ty hlasy skutečných lidí musí vytáhnout z akademického prostředí na veřejnost. A jediný, kdo ji s tím může pomoci je Psoy Korolenko – ruský zpěvák, hudebník, skladatel a pobratim klezmerpunkera Daniela Kahna, s nímž sestavil mezinárodní skupinu The Brothers Nazaroff (UNI 2/2016), přehrávající notu od noty album Jewish Freilach Songs, natočené v roce 1954 ruským emigrantem Nathanem „Prince“ Nazaroffem.

 

Na Hitlera s Kaťušou

Albem Yiddish Glory proudí značná dávka smutku, melancholie a naléhavosti. Setkáme se i s radostí, nebo ji za „veselými“ melodiemi alespoň hledáme. Bez znalosti jeho vzniku a obsahu textů se tak nezbavíme dojmu, že vlastně posloucháme „normální“ židovské skladby zpívané v jidiš. Avšak neposloucháme. A Korolenko se musel vypořádat se zcela odlišným způsobem revivalismu od předchozího.

Ačkoliv některé z Beregovského listů zahrnovaly notový zápis, většinou obsahovaly pouze texty, občas sice s doporučenou melodií nebo náladou („zpívat smutně“), nicméně to práci nikomu neulehčí, obzvlášť v tak delikátním případě nutnosti souznít s někým, kdo se nachází v předsíni pekla.

„Psoy je podle mého názoru jediný, kdo dokáže hudebně vyvolat emoce ukryté v tak niterně osobních textech,“ rozhodla se Anna a k hudební linii přidala šalamounskou prosbu: ani klezmer, ani nic příliš sovětského. Anebo alespoň kombinaci: jako v písni Misha tserayst Hitlers Daytchland (Misha tears apart Hitler’s Germany). V dopisu ubezpečuje námořník z Oděsy milovanou o odhodlání „otrávit všechny Němce jako myši, i kdyby je měl vytáhnout z děr“ a volně přechází z populární sovětské válečné písně Kaťuša do klezmerovského hitu Tum Balalayka.

V konfrontaci s nepředstavitelnými hrůzami, doslova zpochybňujícími lidskost, nebyl čas skládat novou hudbu. Prostí, nevzdělaní vojáci a lidé z ghett ani takovým nadáním nedisponovali. Většina válečných jidiš písní proto využívala známé a populární melodie židovských a sovětských autorů; vděčný zdroj představoval i tradiční repertoár.

Korolenko na albu postupoval anachronicky: k textům dosadil populární dobové a lidové melodie. Řídil se vlastním vkusem: skladba z ruského kultovního televizního seriálu Malé tragédie – a hlavně, nebyl na to sám: několik melodií složil a upravil ruský houslista Sergej Erdenko, leader tria Loyko (známe z loňských Colours of Ostrava). Pochází ze slavného romského hudebního klanu s třísetletou historií a na světových podiích se proslavil po boku Yehudi Menuhina a Gidona Kremera. Volba Erdenka nepřekvapuje: ví, jak smutkem rozplakat housle nad těžkým údělem, vždyť Romy Stalin nenáviděl stejně jako Židy.

 

L’Chaim, soudruhu Staline!

Při četbě explicitních textů Anna zůstala ohromena jejich krutostí, prý na samé hraně medializace, a nevyhnula se ani myšlence o boření mýtu mírumilovného Žida, stojícího najednou před námi s návodem k zabíjení Němců: „Podříznout jako nekošer zvířata.“ Z pozice historičky však obsah ignorovat nemohla: „Ve srovnání s tím, co jsme dosud měli k dispozici, jde o velmi odlišné vyprávění o holocaustu a cennou definici části sovětské jidiš kultury vytvořené během druhé světové války.“

Volně šířená hudba se už dávno neomezuje korektností a nadějeme se ledasčeho. Šíření násilí, zabaleného i neskrývaného, se přesto a priori vyhýbáme, štítíme a obáváme. Expresivní povel židovského sovětského básníka Ilji Erenburga „Zabij Němce, není to člověk“ dnes vyznívá jinak, než v roce 1942, kdy se jím nechal inspirovat námořník Taybl Birman. Vzkaz dívky milému na frontu se pak věru v Taybls Briv (Taybl’s Letter to her Husband at the Front) dobře neposlouchá: „Nejdražší Míšo, až dorazíš do Berlína, rozsekej jim bez milosrdenství hlavy. Žádný Němec se už nesmí vrátit.“

A představte si, že byste něco takového měli zpívat. Tady si Erdenko dovolil hodně a nepochybujme, že se u toho usmíval pod vousy. Známou častuškovou agitku Tačanka, o neporazitelném tanku vyrobeném komsomolci, letícím po cestě jako pták („zvířátka, uhněte!“), v tempu totiž zvolnil a s mandolínou a Birmanovým textem proměnil v žalozpěv pro kanadskou jazzovou zpěvačku Sophii Milman. Mayn Pulemyot (My Machine Gun) – pýchu nad držením kulometu svěřeného Rudou armádou – podtrhl Erdenko zase radostným klezmerem a Korolenko v závěru výkřikem „pif paf“.

Producenta alba Dana Rosenberga, manžela Anny, zarazil další rys: bezmezný obdiv Stalina, „spasitele židovského lidu, skoro Mesiáše“. Zprvu se opravdu pořádně lekneme: židovské písně velebící Stalina? Děsí také vědomí, že texty jako přísahu věrnosti Stalinovi často psali lidé, které tentýž člověk nechal zanedlouho v antisemitském rauši popravit. Pokud se s Annou vrátíme do 30. let, došla ve svých knihách k přesvědčení o židovském podlehnutí propagandě a strachu. Válka podle ní naopak mnohé Židy naplnila upřímnou vděčností, a ne všichni tušili, jak s nimi vítěz nad Hitlerem brzy tvrdě zatočí. Pobídka k radostnému tanci v Nitsokhn Lid (Victory Song) tudíž odráží euforii roku 1945: „Židi jsou spaseni. Hitler padl, Stalin vyhrál. Naše země pod jeho rukou ještě ukáže, co dokážeme, protože v celém širém světě neexistuje žádný jiný jako on. L’Chaim, soudruhu Staline!“

Dan Rosenberg sestavil skupinu elitních muzikantů a zpěváků z klasiky, jazzu a klezmeru. Vokálním tahounem alba se s Korolenkem stala Sophie Milman. Bývalá studentka Anny v oboru historie neměla s tématem a texty problém: do židovské rodiny se narodila na Ukrajině a dnes žije v Kanadě, kde získala nejvyšší hudební ocenění Juno v kategorii jazzu. „Příběhy těch skladatelů jsou příběhy mé rodiny, která za války poznala smrt a utrpení,“ ubezpečila Sophie Annu před prvním společným vystoupením v Torontu v roce 2016. Z reakcí publika se jim dostalo podpory otevřít dosud neznámou část nejtemnější kapitoly evropské židovské historie, sebereflexivně vyprávěné na albu Yiddish Glory, vydaném v únoru labelem Six Degrees, lidmi často těsně před smrtí.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *