Rabování samozvaného generála Rona Zacapy v hostinci U hrocha

Rozhlasová reportáž z obrazu Jana van Eycka Svatba manželů Arnolfiniových, 1434, olej na dubu, 83,7 x 57 cm Vážení posluchači, právě odbila desátá hodina a dav diváků čekajících doposud spořádaně ve frontě před branami londýnské National Gallery se hrne dovnitř. Za několik málo okamžiků spatří vytoužený obraz na vlastní oči. Budou se moci sami přesvědčit, nakolik se splnila jejich očekávání. Jaké šaty si oblékla nevěsta? Budou ze saténu? Nebo snad ze šifónu? Budou sněhobílé, bohatě zdobené perlami?
Tak tedy: začněme od leva. V levém dolním rohu se zcela neočekávaně povalují dřeváky. Kdo by to řekl, v tento významný den! Červené dámské střevíce jsou zakopnuté na podlaze pod sedačku. Na parapetu okna leží hnědé zahnívající jablko. Musíme si ovšem uvědomit, že se píše rok 1434 a tehdy se na pořádek tak úzkostlivě nedbalo. A teď pozor, konečně se dostáváme k ústředním postavám obrazu. Giovanni di Nicolao Arnolfini má na sobě hnědý plášť lemovaný kožešinou. Na hlavě černý klobouk. Diváci náhle svorně umlkají a nevěřícně zírají. Proč se tváří jako kakabus?
Pro vás, kteří jste si naladili naši stanici a posloucháte tuto reportáž, dodejme, že Arnolfi pocházel z Brugg, kde byl zazobaným kupcem, přesto na honosném šestiramenném lustru hoří jediná svíce.
Proč?
Pokud máte vlastní vysvětlení, neváhejte a svoje tipy nám volejte do studia na 608 188 888.
Co rozněcovalo při čekání ve frontě fantazii diváků nejvíc, byl nevěstin závoj. Co myslíte vy, má nevěsta závoj krajkovaný nebo z hedvábí? Constanza Trenta na tváři závoj nemá! Její blonďaté vlasy jsou překryté zřaseným čepcem. Bohatě zřasené jsou i šaty. Kdo by čekal tradiční bílou, bude zklamán, jsou olivově zelené. Za novomanželkou se v pravé části obrazu nachází červeně povlečené lože a odhrnutá nebesa odkazují ke svatební noci.
Ano, slyšíme se, právě se nám do studia dovolala Jana Strangmüllerová z Domažlic, která se domnívá, že se klíč k obrazu nachází v nápisu nad tzv. zrcadlem čistoty. Johannes de Eyck fuit hic. Přeloženo do češtiny, Jan van Eyck zde byl. Záletný malíř, spoléhající na Arnolfiniho negramotnost, tu zanechal příštím generacím cynickou zprávu.
Bingo! Přiznejme si, mezi námi muži, kdo z nás by se netvářil jako kakabus? Pro dnešek je to z londýnské National Gallery všechno a budeme se těšit na další setkání s našimi posluchači nad díly světových mistrů.

Otec a syn

To nasere a hned natřikrát. Nejdřív ho potopila. Jakmile ho sebrali, vyrukovala s báchorkou, že s ním čeká dítě. Dluží jí alimenty za dvanáct let, co seděl v kriminále a přitom ten harant nejspíš vůbec nebude jeho. Čada se propletl mezi regály a sebral láhev brandy.
„Co bude s placením?“ houknul na něj pumpař. Do té doby podřimoval za pultem, a aby neusnul úplně, pročítal si Blesk. Čas od času rozvážně otočil stránku a pohledem přejel od palcových titulků k obrázkům. Teď ale měl podle všeho budíček.
„Čtyři sta korun,“ řekl pumpař a postavil se ke kase.
Čada odšrouboval uzávěr a naklopil do sebe řádský hlt.
„Cos udělal, bylo zbytečný, frajere.“
„Hm.“
„Dej mi čtyři stovky a běž si po svým.“
Pumpař sáhl do šuplíku pod kasou.

Přidat komentář