Vážně pěkná srovnávací studie. Zábavný profil písničkářského kumštu. Publicista Aleš Palán (mj. autor vynikají knihy rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině) vybraným pětadvaceti bardům, plus „bonusovému“ Jiřímu Suchému, položil pětadvacet stejných otázek. Jak vážně míněných, tak potrhlých. Zaměřených na smysl hudby, života a vůbec, na vztah morální čistoty či „nečistoty“ tvůrce a jeho tvorby, na vkus a ambice hudebníků. A z odpovědí, i v tak zkratkovitém formátu, opravdu vylézají docela výstižně světonázory, povahy, specifické rukopisy a sebereflexe jednotlivých osobností. Velmi zjednodušeně třeba racionální věcnost Jana Buriana. Vedle seriózních odpovědí i jistá, ehm, snížená vkusnost chvástavých reakcí Jaroslava Hutky („i rytmus šukání může být základem hudby“, „tinitus jsem nikdy nezažil, pokud jsi neměl na mysli hučení v klacku“). Laskavá ironie Petra Linharta („když pánbů dá, tak i svině rozkvete, ale netřeba ji za to adorovat“). Sympatické poetické profesorství Vladimíra Merty (jakýkoliv citát by byl příliš dlouhý). Štěpný, stručný sarkasmus Vlastimila Třešňáka („nejradši bych napsal Internacionálu, ta podle Ochranného svazu autorského vynáší nejvíc peněz“). Čirost a čistotu mysticismu Dagmar Voňkové („hudba je přítomná ve vesmíru a my ji máme k dispozici jako nepřetržitý oscilující proud, který je kdykoliv ‚ke stažení‘, když mu věnujeme pozornost“). Atd.
Některé dotazy šly možná trochu mimo a nevyprovokovaly očekávané reakce. Ukázalo se třeba, že vybraný specifický vzorek umělecké populace moc nezná Stopařova průvodce po galaxii. Ale zase, ty znalé k vtipné reakci inspiroval. Také dotaz na tinitus asi měl autor schovat pro knihu o rockerech. Jenže to se moc pěkně hodnotí ex post, samotné otázky vůbec nebyly špatné.
Chybí z žijících tvůrců, vybíraných přednostně z těch „zakladatelských“ cca folkově písničkářských generací 60. a 70. let (s milými a vhodnými výjimkami jako Ivan Hlas), někdo opravdu zásadní? Jasně, Oldřich Janota, hádám nejde o opomenutí, ale o prostý fakt, že rozhovory poskytuje vzácně a dle vlastního klíče. Ze všech možných respondentů písničkářského dotazníku ovšem vybral Palán ty „správné“, umělecky zásadní a s čistým štítem. Pochopitelně se vyhnul jménům, vedle kterých by se ti ostatní právem necítili dobře (Pepa Nos, Jim Čert).
Ačkoliv 25 na pamětnou působí na první počtení jako sbírka vtipných rozhovůrků na ukrácení času a ani nemůže mít ambice podrobných zkoumání životů a děl, těch pětadvacet črt dává skicám jednotlivých písničkářů zase o něco hlubší ostrost.