Jan Novák, Jaromír 99: Zátopek… když nemůžeš, tak přidej!

zatopekEmil Zátopek (1922–2000) je legenda – lovec rekordů a olympijských medailí v běhu na dlouhé a ještě delší tratě. Pět kilometrů, dvacet kilometrů, maraton. Trojnásobné vítězstvína olympiádě v Helsinkách 1952 ho katapultovalo mezi celebrity světového sportu. A později taky populární kultury. Své k tomu přidali František Kožík (Vítěz maratónský) nebo Ota Pavel (Jak to tenkrát běžel Zátopek), a ze zahraničních autorů třeba Jean Echenoz (Běhat). Nejnověji pak Pavel Kosatík (Emil, běžec, 2015) – a duo Jan Novák plus Jaromír 99. Jméno druhého napovídá užité médium: titul Zátopek… když nemůžeš, tak přidej! je komiksová kniha. Pro její vydání spojily síly nakladatelství Argo s Pasekou a Český olympijský výbor.
Body si tu připisuje už na první pohled zejména Jaromír 99. Stačí položit do řady jeho (a Rudišovu) nebelovskou trilogii (2003–2005), sólo debut Bomber (2007), Kafkův Zámek (zpracovaný spolu s Davidem Mairowitzem, 2013) – a nynější počin. Vývoj je jasný: od silné závislosti na zahraničních vzorech (Mike Mignola, Frank Miller ad.) k vlastnímu, zralému rukopisu, který sází aktuálně na chytlavou popartovou zkratku v barvách červená, zelená, bílá, černá. Jistá ruka, smysl pro přiměřenou akci a lehce pobavenou, lehce melancholickou retro-stylizaci postav, scén i celku knihy. Žádný experiment, klasicky, ale živě komponované vyprávění.
Novákův scénář vydatně přikrmuje úvodem zmíněnou legendu. Zabírá Zátopka především zvnějšku, jako fenomenálního sportovce. Jeho osobnostního profilu si moc nevšímá. Stejně jako nechává překvapivě na druhé koleji dějiny. Přitom album sleduje první tři dekády Zátopkova života, se zřetelným důrazem na poválečnou sedmiletku. A ta patří v dějinách Československa k nejdramatičtějším a nejbrutálnějším. Zátopek ovšem komiksem pádí historie nehistorie. Čtenář sleduje to, co dobře zná odjinud: jeho růst a jeho vrchol. Na vrcholu, po zmíněném helsinském hattricku, příběh končí. Zátopek je navěky zlatý – a k tomu správný chlap, zábavný kumpán, ideální manžel. Na přebalu pak dokonce čteme, že „postavil se proti režimu“, což prý bylo „důležitější vítězství“ než všechny medaile dohromady. Jenže tady už něco nesedí…
Je s podivem, že scenárista Novákova kalibru, autor monumentálního románu Zatím dobrý (2004), jehož těžiště se místně i časově s komiksem o Zátopkovi překrývá, viděl tentokrát tak černobíle. Že se spokojil s (pro někoho možná obdivuhodným) fyzickým výkonem hlavní postavy a další věci „neřešil“. Jako třeba fakt, že Zátopek byl vlastně režimním zajatcem, vývozním artiklem, který musel poslouchat. A nejspíš poslouchal dobře a rád. Když v roce 1950 komunistická lůza pověsila Miladu Horákovou, Zátopek v Rudém právu osobně zajásal. Podle Archivu bezpečnostních složek byl od poloviny padesátých let spolupracovníkem Vojenské kontrarozvědky. Po srpnové invazi si pospíšil zbaběle odvolat své proreformní nadšení. Vše pak stvrdil podpisem Anticharty. Nestálo by za to v komiksu tuhle stránku aspoň nastínit, ukázat nejen hrdinovy možnosti, ale i jeho meze? Vzít v potaz, že suverénní běh za rekordem a vítězstvím může mít na svém rubu zoufalý útěk – před světem, před sebou?
Komiksový Zátopek patří v knihkupectvích na polici vedle Supermana, Spidermana nebo Batmana. Taky podával (skoro) nadlidské výkony. Jenže zatímco klasičtí borci jsou dnes stále častěji předváděni jako chybující, komplikovaní a ne vždycky srozumitelní, Zátopek model 2016 rovná se stoprocentně kladný hrdina. To jistě není a nikdy nebyl. Jeho první komiksový portrét využil potenciál možná z poloviny.

Argo, Paseka, Český olympijský výbor, Praha 2016

Přidat komentář