Snažím se trochu rozředit ty sračky…

ivaZhruba polovinu života prožila spisovatelka Iva Pekárková venku: ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii. Zvenčí je dovnitř, na Čechy, jejich minulost i jejich přítomnost, líp vidět. Bere to s humorem a nebere si servítky – třeba v líčení „věcí sexuálních“. Někoho to pobuřuje, jiný ji bere za jeden z nejvýraznějších hlasů české literatury po roce 1989.

Iva Pekárková se narodila v roce 1963 v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy studovala mikrobiologii a virologii. V roce 1985 emigrovala do S
pojených států amerických. V letech 1997–2005 žila v České republice, od roku 2005 žije ve Velké Británii. Vydala na dvacet knih (romány, sbírky povídek, beletrizované reportáže, soubory blogových zápisků), naposledy Levhartice (2013), Beton (2014), Pečená zebra (2015), Postřehy z Londonistánu (2015) a Multikulti pindy jedný český mindy (2016).


iva_ve_stanu_4Co brexit, na čí jsi straně?
Kdybych mohla v referendu volit, volila bych samozřejmě „zůstat“, už ze sobeckých důvodů. Jestli Británie z Evropské unie vystoupí, nemůžeme – my, přistěhovalci z ascendentních zemí – tušit, co všechno se změní a jestli budeme mít stále právo v Anglii žít a pracovat.

Může odchod z Unie Anglii posílit?
To samozřejmě nemůžu vědět. Právě o tom se před referendem vedly spory. Všechno to navlékli na ekonomiku, její vzestup či pád. Mně ale nepřišly přesvědčivé ekonomické argumenty ani jedné strany.

Proč vlastně k brexitu došlo, je to jenom reakce na vlnu uprchlíků v Evropě?
Myslím, že způsob chování některých našich krajanů z celé východnější Evropy – tedy lidí, kteří jednoznačně nejsou uprchlíci, jsou to, ať se jim to líbí nebo ne, ekonomičtí migranti s mimořádně pohodlně vydlážděnou cestičkou do Británie – značně přispěl k tomu, že se vůbec začalo jednat o možném vystoupení z Unie. Fungovaly tam ovšem i jiné faktory: třeba některými politiky podporovaný pocit, že Británie Unii nepotřebuje, a nemusí si tudíž od ní nechat „diktovat“. Na rozdíl od Česka má Británie v tomhle asi pravdu: členství v Unii pro ni není nezbytné. Pár měsíců před volbami ovšem začala tvrdá a lživá kampaň. Lidé, kteří si Anglii oblíbili právě pro její uměřenost, i politickou, se nestačili divit. Bývalý londýnský primátor Boris Johnson například jezdil po kraji s červeným autobusem, na kterém bylo velkými písmeny napsáno, že tři sta padesát milionů liber, které Británie každý týden vráží do Unie, by po vystoupení mohlo jít na notoricky špatně financovanou Národní zdravotní službu. Přidal se k němu i Nigel Farage. Hned ráno po volbách, půl druhé hodiny nato, co byly zveřejněné výsledky, se Farage nechal slyšet, že netuší, o jakých milionech se mluví, a že na zdravotnictví rozhodně nepůjdou.

To známe dobře i z Čech. Máš z uprchlíků strach?
Promiň mi tu tolikrát opakovanou frázi: Ne, z uprchlíků nemám strach. Mám strach z toho, kam až lidé dokážou ve strachu z nich a nenávisti k nim zajít a v co se proměnit.

Jak se dívá na uprchlíky tvůj přítel Kenny?
Kenny má dvojí metr, tak jako, myslím, většina lidí. Uprchlíky či ekonomické migranty – v současné situaci není tak jednoznačné, kdo je kdo – nemá jako masu zrovna v lásce. Nebojí se jich, ale myslí si, že by bylo mnohem lepší, kdyby zůstali doma. Podobný „masový“ přístup má třeba i k muslimům. Ale když se potká s jednotlivci, ať už jsou kýmkoli a odkudkoli, obvykle je má upřímně rád a přetrhl by se, jak se jim snaží ve všem pomáhat. Na jeho příkladu vidím, že existuje velká naděje i pro nás Čechy. Abstraktně se „vlny azylantů“ (reprezentovaných, tuším, asi šesti sty lidmi, kteří v Česku požádali o azyl) a „migrantských kvót EU“ (reprezentovaných, tuším, asi osmi lidmi) spousta lidí bojí a z dálky je nenávidí. Ale až se s některými skutečně seznámí, oblíbí si je.

Zatím ale Evropa reaguje na krizi fašizací. Má strach, že se přežila, že skončí? Jak to bude s tímhle světadílem do budoucna?
Hele, jak to bude s Evropou do budoucna, to vážně netuším. Reakce fašizací, jak říkáš, je podle mě aspoň částečně právě vyjádřením faktu, že to neví nikdo. Nešla bych tak daleko, abych psala články s názvy „Evropa na rozcestí“ nebo „Soumrak evropských hodnot“, ale fakt je, že mnohé mé iluze o Evropě padly. Dlouho to, aspoň v mých představách, byl kontinent, který problémy neřeší zkratkovitě a krkolomnými přemety v myšlení i zákonech, tak jako třeba Amerika. Evropa nebyla, aspoň v mých představách, krutá a bez zájmu o utrpení bližního, tak jako třeba Asie. V osmdesátých letech jsem s otevřenou hubou sledovala, jak hnusně se chová třeba Thajsko nebo Malajsie k uprchlíkům z Vietnamu a Kambodži (a Laosu a Barmy a Mongolska a Číny a Bangladéše). Thajsko je strkalo do lágrů v pohraničí, odkud nesměli do vnitrozemí. Na hranicích s Laosem byly dokonce lágry, kam směli uprchlíci na pár neděl, dokud jim podle thajských úřadů hrozilo bezprostřední nebezpečí, pak zase museli zpátky. Malajsie na loďky s uprchlíky střílela. Vyučovala jsem jeden čas angličtinu v uprchlickém lágru v Thajsku a měla jsem možnost tuhle politiku sledovat zblízka. Připadala mi neuvěřitelně nelítostná a pokrytecká. Dnes se přesně tenhle přístup přesouvá do Evropy. Prý jde o čísla. Děsíme se, že by se k nám, do Evropské unie, kde žije přes půl miliardy lidí, mohly chtít přestěhovat až čtyři miliony uprchlíků. Do tehdy padesátimilionového Thajska se od konce sedmdesátých do konce osmdesátých let pokoušelo dostat nejméně pět milionů uprchlíků – a řadě z nich Thajsko pomohlo, byť jen tím, že je nechalo přežívat v lágrech. Fakt je, že jsem se tam tenkrát nesetkala s řečmi o tom, že je třeba, aby se uprchlíci integrovali, naučili se řeč, poctivě pracovali a tak dále. Uprchlíci byli nutné zlo, které většina Thajců, pokud to umím posoudit, mlčky tolerovala. Když se situace v jejich zemích zlepšila, většina z nich se vrátila domů. A pokud to umím posoudit, právě ti „nejúspěšnější“, kteří se dostali díky mezinárodní pomoci třeba do Spojených států, dnes prožívají mnohem větší odcizení a mají velké problémy. Já osobně jsem přesvědčená, že není třeba hned všechny toužit integrovat. Spousta současných válečných uprchlíků, kteří byli, tak jako ti dávní vietnamští, kambodžští, laoští nebo barmští, v ohrožení života, snad ani nemá sílu pokoušet se hned budovat nový život v docela cizí, neznámé zemi. Možná by opravdu stačilo umožnit jim ve snesitelných podmínkách počkat, až se budou moci vrátit. Ale to je na dlouhé povídání…

Pravidelně věci komentuješ na svém blogu, obecně pak ve svých knížkách. Věříš, že slovo pořád funguje, že dokáže něco změnit?
V rámci toho, že spisovatel už pěkně dlouho není „inženýrem lidských duší“, a díky bohu za to!, si myslím, že slova stále ještě mohou pomoci. Anebo uškodit. Měla jsem několik úžasných reakcí na blogoknihu Postřehy z Londonistánu. Několik lidí mi říkalo, že se po jejím přečtení přestali bát „islámské hrozby“, začali v muslimech vidět taky lidi, dokonce sobě v mnohém podobné. Tomu říkám úspěch! Ovšem vzhledem k dnešní devalvaci textů, i těch tištěných, i těch vydaných v knihách, se nedá počítat s tím, že by normálně, rozumně psaný, a navíc nefanatický text dokázal zvrátit názory davů. Vlastně se jen snažím, tak jako řada mých přátel, trochu rozředit ty sračky, které dneska najdeš na internetu, ale i v knihkupectvích.

Žilas v Americe, poslední dekádu žiješ v Anglii. Dívat se zvenčí na Čechy může být docela zábavné. Bere někdo tuhle zemi s její aktuální politickou reprezentací v Evropě vážně?
Pevně doufám, že ne. Pár článků v Guardianu na téma naše politika či náš pan prezident naštěstí mnoho neznamená. Průměrní Angličané, jaké jsem potkávala v taxíku, na slova „Czech Republic“ obvykle odpoví: „Jo, jo, Budapešť je moc hezká!“ A Čechy tu běžně považují za Poláky, někteří lidé i po vysvětlení, že to jsou dvě různé země. Ostatně teprve když si kdosi vymyslel, že se už nebudeme jmenovat „Czech Republic“, ale „Czechia“, protože je to víc sexy, se na CNN zmínili, že si „Czechoslovakia“ změnila název.

Litovalas někdy, že jsi z Čech v polovině osmdesátých let odešla?
Ne. A v dnešní době takové otázky naštěstí ztrácejí smysl. Kdyby se mi zastesklo, můžu se samozřejmě kdykoli vrátit. A cestuju do Czechie nejmíň třikrát pětkrát za rok.

Jak vnímáš dneska Spojené státy? Co s nimi udělal Obama? Co s nimi udělá Trump?
Z Obamy jsem měla ohromnou radost, když ho zvolili, a pak ho zvolili ještě jednou. Myslím, že se snaží, seč může, ale je to holt taky jen člověk, tak jako třeba Clinton. A co s USA udělá Trump? Nemaluj čerta na zeď, ještě ho může ranit mrtvice či tak.

Co udělal podle tebe Obama dobrého?
V první řadě svou pouhou existencí a barvou kůže změnil image Spojených států, a to jak v očích Američanů, tak v očích zbytku světa. Do té doby ta země jednoznačně patřila bělochům: běloši dělali vnitřní politiku, běloši rozhodovali o zahraniční politice, běloši řešili, co si počít s problémy nebělochů. Leckdy to samozřejmě bylo docela jinak, ale na povrchu to tak vypadalo. Často se i ti nejméně multikulturně uvažující vůdci, jako třeba Bush mladší, obklopovali nebělochy ve vysokých pozicích, ale ať už za tím bylo cokoli, většina Ameriky i světa to vnímala jako snahu vlády všem ukázat: „Podívejte se, jak se o ně staráme! Vždyť jim dáváme tyhle vysoké posty!“ Ovšem když se neběloch stane prezidentem a do téhle funkce si ho Amerika zvolí, už sotva někdo může říct, že ho do téhle funkce někdo dosadil z důvodů rasové politiky. To dává všem jasný signál: Amerika, která už dvě stě čtyřicet let tvrdí, že chce být zemí rovných příležitostí pro všechny, konečně dostála svému slovu. Dnes, ke konci Obamova prezidentského období, už nejsem tak nadšená z jeho činů na začátku. V mnohém byl podle mě příliš opatrný a propásl leckterou příležitost. Ale celkově to, myslím, zvládl dobře.

A co dnešní Afrika? Jezdíte tam s Kennym?
V Nigérii jsem bohužel byla jen jednou. Kenny byl jako průvodce velmi statečný, což jsem si tenkrát neuvědomovala, a tak jsem viděla neskutečné věci. Třeba jsem na vlastní oči sledovala, jak kohout snesl vejce, či se stala všeobecně milovanou členkou místní církevní kongregace. Napsali jsme o tom cestopis Najdža hvězdy v srdci, tam to všechno je. Od té doby se prý situace v Nigérii změnila. V něčem k lepšímu: v Benin City, kde byl v roce 2003 jediný semafor, před pivovarem Guinness, je dneska normální signalizace, policajti přestali žebrat, banky fungují. Ale v něčem taky k horšímu, hlavně když člověk vybočuje z řady: v některých oblastech si místní zvykli unášet každého, kdo by podle jejich názoru mohl mít na výkupné, přibylo prý ozbrojených lupičů a tak. Kenny mě odmítá brát s sebou. A já vím, že kdyby mě tam přece jen vzal, bude se mě snažit zavřít někam do domu, aby mě nevystavoval nebezpečí. O Nigérii ale vím mnohé díky denním telefonátům s příbuznými. Kenny je jediný emisar, jediný člen rozvětvené rodiny, který žije na Západě, a jeho mravní povinností tudíž je postarat se o ty, kdo tam zůstali. Nejméně dvě třetiny jeho platu jdou vlastně na to, aby udržel v Nigérii potenciální ekonomické migranty. Věnuje peníze na vzdělání a zakládání byznysů svých příbuzných v rozvětvené rodině, a taky je srozumitelně informuje o situaci v Evropě. Myslím, že díky našim snahám zůstávají doma stovky, možná tisíce potenciálních migrantů z Nigérie.

Dá se v Londýně sehnat pečená zebra?
Asi ne, já aspoň o ničem nevím. Přátelům ji dovezu a vím, že si ji pár známých objednalo po internetu. Dá se to udělat i ze zahraničí.

Jaká je tvoje oblíbená kuchyně?
Čistá. To bohužel v současné situaci nehrozí. V baráku vaří asi osm lidí a ne všichni dbají na hygienu.

Pořád jezdíš s taxíkem, nebo tě živí psaní?
Už sedm let nejezdím. Taxík mi byl odcizen za dramatických okolností zrovna v momentě, kdy bych si po třech letech musela obnovit licenci, a tak jsem to pojala jako rozhodnutí osudu. Tři roky stačily k tomu, abych poznala, jaké to je, řídit tu minicab. Částečně mě živí psaní. Žijeme s Kennym velmi skromným životem a bydlíme zásadně ve sdílených bytech a domech. Ale taky tlumočím. Díky tomu mi padá do klína nespočet příběhů lidí z Čech a Slovenska. A taky vím hodně o britském zdravotnictví, sociálních službách, vzdělávání a tak dál.

Co je to za lidi, kterým tlumočíš?
Jsou to lidi všeho druhu. Spojuje je jen jedno: neumějí pořádně anglicky. To znamená, že to nebývají žádní velcí intelektuálové a nepřišli sem z obdivu k Anglii a anglické kultuře, ale proto, že se jim tu snáz žije. – Výjimky samozřejmě existují. Tlumočila jsem například pro chlapíka, který zrovna dorazil z Čech, a protože měl nepříjemnou chronickou chorobu, potřeboval pomoc tlumočníka, aby se domluvil s lékařem. Náhodou jsem ho pak potkala po nějakých třech letech: mluvil anglicky plynně, uchytil se ve skvělém zaměstnání, našel si Angličanku a o anglické kultuře věděl víc než mnozí místní. – Tak padesát šedesát procent mých klientů tvoří Romové z Čech a Slovenska. I mezi nimi jsou nebetyčné rozdíly. Mám pár rekurentních klientů, kteří z vlastní hlouposti nebo chamtivosti nadělali milion problémů sobě i lidem, kteří se jim pokoušejí pomáhat, a Anglii přijdou na pěkné peníze. Mnohem víc je ale těch, kteří sice na začátku potřebovali pomoc od úřadů, ale pak si brzo našli práci, chodí na večerní kurzy angličtiny a upřímně se snaží všechno zvládnout. Spousta mých romských klientů, jak se zdá, se tady cítí dobře a není to kvůli vyšším sociálním dávkám, ty kolikrát ani nechtějí pobírat. Je to tím, že tady nejsou jedinou početnou menšinou jako v Česku. Tady v Londýně jsou jednou z mnoha menšin, a i když se i tady občas setkají s předsudky, často ze strany nebělochů, dokážou si tu najít svou niku. A tou nemusí být nějaké všemi opovrhované, obávané romské sídliště.

Čteš současnou českou literaturu? Myslíš, že má šanci obstát v evropské konkurenci?
Jo, snažím se číst a mít přehled o tom, co kdo píše. Ale pokud jde o šanci obstát v konkurenci – já osobně bych to takhle nestavěla. Je prima, že občas někomu něco vyjde německy, anglicky, španělsky, italsky. A je prima, že si to lidi přečtou, že autor dostane nějaké peníze a taky si udělá nové kamarády v zahraničí. Nového Kunderu, Škvoreckého nebo Havla na obzoru ale nevidím.

Pomohlo by psát rovnou anglicky?
Svůj román Gang zjizvených jsem původně napsala anglicky jako The Scarz. A přeložila jsem svůj román Dej mi ty prachy do angličtiny pod názvem Gimme the Money. Všichni chválili, že prý se to vůbec nečte jako překlad. Psát anglicky můžu a taky píšu, když je pro to odbyt.

Přidat komentář