PATRIK OUŘEDNÍK: Antialkorán

Na každou novou knihu Patrika Ouředníka (1957) se musí aspoň trochu aktivní, průměrně zvídavý čtenář nutně těšit. Jako třeba svého času na překlady Raymonda Queneaua, nebo po roce 2000 na další položky v bibliografii Michala Šandy. Proč? Protože je každá jeho kniha jiná. Protože nejsou dvě stejné. Protože autor vždycky překvapí: nejen tím, co říká, ale taky jak to říká. Jak suverénně surfuje napříč žánry, jak kultivuje a rozšiřuje každým textem, každou větou svůj jedinečný výraz – a třeba i obecně tím, jak oživuje tradici osvícenského racionalismu, víru, že precizní a neúhybné myšlení, oproštěné od klamavých ideologických nánosů, dělá svět snesitelnějším místem k životu.

Ouředník, kterého proslavila jeho fenomenální Europeana, aktuálně přeložená do více než třicítky jazyků, píše jako Evropan: věří v sílu individua, ale zároveň o té síle docela ochotně pochybuje. Je mu zatěžko vejít se do nějakého vzorce, schématu, systému, teorie. Je v praxi umanutě svůj, píše po svém, a jako správný hédonista barthesovského typu asi i hodně pro sebe. Pro koho taky jiného? Jak taky jinak? Jenže zároveň naslouchá druhému – a diskutuje, polemizuje. Aby neustrnul, aby mohl nadále svobodně, otevřeně myslet. A tedy žít.

Jeho novinka Antialkorán, v jejímž jazykově hravém názvu se potkává možná až příliš potenciálních významů, je kompilátem čtyř textů na téma. Dvou publikovaných, dvou nepublikovaných. Rozsah ani ne stovka stránek. Co by u jiného působilo jako šité poněkud horkou jehlou, uspěchané, rychle podléhající zkáze, funguje u Ouředníka na výbornou. Jeho práce, která má žánrově nejblíž právě k polemické eseji, tematizuje islám. Jeho aktuální vzmach, jeho nároky na Evropu, jeho sebejistotu, ale i jeho klíčovou slabost, kterou mají ostatně všechna totalitní myšlení společnou: neschopnost sebereflexe, infantilní lpění na nedotknutelnosti a nezpochybnitelnosti „rodičovské“ autority – prostě tragickou nezralost.

Novinka má podtitul „Nejasný svět T. H.“. Za iniciálami se skrývá populární kněz Tomáš Halík, zřejmě největší intelektuální celebrita v Čechách po Havlově smrti. Halíkův text „Proč nejsem Charlie“, napsaný po vyvraždění redakce francouzského humoristického žurnálu Charlie Hebdo v lednu 2015 komandem džihádistů, přiměl Ouředníka k obsáhlé nesouhlasné reakci (zabírá přes polovinu knihy). Halík v textu píše, že islám je třeba tolerovat, vycházet mu vstříc, ne jej urážet karikaturou, zesměšňovat, naznačovat, že s ním a jeho vyznavači může být, nedejbože, něco v nepořádku. Ouředník si to rozhodně nemyslí. Na základě podstatně širší a hlubší znalosti kontextu usvědčuje Halíka z ideologického, schematického myšlení, které brutálně klame: Islám není náboženství míru a lásky, ale beranidlo, které buší stále prudčeji na bránu demokratické Evropy. Ta každou ránu zatím raději omlouvá, na hozený kámen reaguje podaným chlebem – politickou korektností, čili autocenzurou. (Viz k tomu Houellebecqův předjímavý román Podvolení, česky 2015) Pro Ouředníka je „pochybovačnost, kritika, persifláž, provokace“ ne možností, ale rovnou nutností. A samozřejmě nejen islámu, třeba i komunismu, před jehož podobně neomalenými nároky na kolektivizaci myšlení odešel v polovině osmdesátých let z Československa. Ostatně islám má taky svoji „estébé“; ta „soustřeďuje informace o porušování božího zákona“: o komkoli, kdekoli, kdykoli.

Islám, respektive jeho politická verze, islamismus, žije fikcí, realita je mu ukradená. Víra v boží slovo je pro jeho stoupence víc než víra v demokratické zásady, ve svobodu myšlení a svobodu projevu. Pábení dává na roveň historickému faktu: Urážet našeho proroka ano, ale dělat si legraci z vašeho holokaustu nikoli? Člověk má nejdřív poslouchat boha a teprve pak se ohlížet na nějakou občanskou společnost: „Budeme tu žít trochu s vámi, ale hlavně po svém.“ Křesťanství svou zkoušku dospělosti zvládlo v osvícenství. Od té doby platí, že víra je věc soukromá a občanství věc veřejná. Islám na své osvícenství, říká Ouředník, zatím čeká. Aktuálně je vývojově v pozdním středověku nebo na úrovni dvouletého dítěte: má pocit vlastní výjimečnosti a raduje se z představy, že svět je tu pro něj. Evropa se snaží tomu rozmazlenému děcku zatím dávat maximum volnosti, jeho výstřelky omlouvat; zakazuje si myšlení. Navzdory faktu, že v Koránu je na sedm set násilných pasáží, namířených proti jiné víře, proti bezvěrcům, proti ženám – prostě za boj proti všem, kdo jsou jiní.

Ne tak Patrik Ouředník: „Moc náboženství není překonána, právě naopak: v disidentské pozici jsou dnes ateismus a agnosticismus.“ – „Karikatury charlieovců nezrodily fanatického ateistu […]; náboženské koncepty zrodily statisíce podřezávačů jinověrců i nevěřících.“ – „… osvojuji [si] právo považovat Korán za společensky škodlivý text.“ – „… islamismus je ve svém bojechtivém antidemokratismu nejzřejmější formou fašismu tohoto počátku jednadvacátého století.“ – Na každou novou knihu Patrika Ouředníka se musí aspoň trochu aktivní, průměrně zvídavý čtenář nutně těšit.

 

Volvox Globator, Praha 2017

Přidat komentář