Lucie Faulerová – Kradeš?

Lucie Faulerová se narodila roku 1989 v Pardubicích. Pole jejích aktivit je značně široké: spolupracuje na projektech Kateřiny Šedé, spolu za knihu Brnox obdržely cenu Magnesia Litera, v Národní galerii je dramaturgyní a produkční projektu Anežka Live!, a v mezičase je redaktorkou a korektorkou na volné noze. V listopadu vyšel v nakladatelství Torst její románový debut Lapači prachu.

 

Vzhledem ke svému mládí nemůžeš pamatovat šedesátá léta, kdy měla literatura snad největší prestiž. Škvorecký, Kundera nebo Vaculík byli jakýmsi neoficiálním hlasem národa. Po roce 1989 se Českem přehnala doslova literární záplava, knihy vycházely v desetitisícových nákladech, to už je ale dávno pryč. Spisovatel v současnosti už nic neznamená, literatura zajímá strašně omezený okruh lidí. Nevidím důvod, proč by měl dneska člověk začít psát. Co tě k tomu vedlo?

Fakt, že „spisovatel v současnosti už nic neznamená“, jak říkáš, by mě asi od psaní odradil, pokud bych tedy psala primárně proto, že bych chtěla být slavná a prodat desetitisíce výtisků knihy. Kdybych se chtěla proslavit, vyberu si asi jinou cestu. Jenže když jsem začala psát, to poslední, na co jsem myslela, bylo, že by se to vůbec kdy k nějakému čtenáři dostalo. Začala jsem jako malá, kdy mi bylo vlastně jedno, jestli knížky u nás čtou desetitisíce nebo desítky lidí. Takže proč by měl „dneska“ člověk začít psát, nevím, protože já psala od vždycky, jen to až „dneska“ vyšlo. Sama netuším, co mě k tomu vedlo, asi na mě jednak tlačila fantazie, jednak mě četba fascinovala. Kladla jsem si otázku, jak je možný, že jen díky písmenkům v knize se můžu přemístit někam jinam, stát se někým jiným, všechno to vidět a zřetelně prožívat. A vzrušovala mě představa, že můžu něco takového zkusit s těmi písmenky taky. Přišlo mi to magický, stvořit celý svět, postavit města, zplodit lidi, zničit lidi, a nepotřebovat k tomu nic než blok a tužku, později počítač.

A podle mě nad tím takhle nepřemýšlí většina autorů, že už literatura pro lidi není, co bejvala, tak proč to vlastně dělat. Nebo možná to někoho napadne, ale nemůže si pomoct a stejně píše. Možná jsem naivní, možná je to právě tím, že jsem dobu, o které mluvíš, nezažila, takže nevidím ten rozdíl, ten úpadek jako ty. Ale nemyslím si, že by lidí, co čtou, bylo tak žalostně málo, jak často slyším. Do knihoven nechodím, už mě přestalo bavit utrácet za pokuty, ale v knihkupectvích a v antikvariátech vždycky několik lidí potkám, na zastávkách, v MHD, ve vlacích, v čekárnách si čtou… Dokud mezi námi čtenáři jsou, má smysl psát a vydávat knihy, i když je ten náklad mnohem nižší. Nebudu lhát, že bych nebyla nadšená, kdyby mě četly desetitisíce, ale na druhý straně jsem realista, vím, že to tak nebude, ale proto nepřestanu psát.

Ale! Četba beletrie může zažít svoji renesanci stejně jako synthpop, mrkváče nebo porody doma…, takže si počkejme.

 

Narozdíl od většiny spisovatelů jsi na psaní důkladně připravená i teoreticky. Vystudovala jsi bohemistiku a pokračovala v doktorském studiu na katedře teorie literatury. Tvým tématem byla Nespolehlivost ve vyprávění. Co si pod touhle nespolehlivostí mám představit?

Nejsem si jistá, jestli se dá na psaní důkladně připravit, tím spíš teoreticky. Kdybychom na to koukali takhle, „připravenější“ jsou asi autoři, kteří studovali přímo tvorbu – scenáristiku nebo Literární akademii, jako třeba Petra Soukupová, Marek Šindelka, Ivana Myšková a další. Určitě ale studiu bohemistiky, a především mému zaměření na naratologii, vděčím za větší schopnost analytického uvažování nad texty. Což mi zase výrazně přispělo k rozmanitějšímu prožitku ze samotné četby knížek nebo interpretace filmů. Teorie literatury mě nezajímala sama o sobě, spíš se mi líbilo, že mi nabídla nástroje, kterými můžu rozebírat a interpretovat konkrétní texty a jejich složky.

Vypravěčská nespolehlivost je v naratologii takový fenomén, který se teoretici snaží uchopit a jasně definovat už od šedesátých let. Budu teď hodně zjednodušovat, ale aby sis pod tím mohl představit něco konkrétního – o nespolehlivém vypravěči začneš jako čtenář uvažovat ve chvíli, kdy máš pádný důvod k pochybám, že ti vypravěč předkládá příběh tak, jak se skutečně stal, kdy začneš přemýšlet, jestli ti něco nezamlčuje, nezkresluje, nepřekrucuje. Jenže těch způsobů, jak se dá určité nespolehlivosti docílit, je několik, proto je to mezi naratology takové diskutované téma. Existuje hodně přístupů, vytváří se různé typologie nebo škály nespolehlivosti, protože vědci se liší v tom, co by tak označili a co už ne, a především jestli je to vlastně rozpor, který doložitelně vykazuje sám text, anebo je to spíš otázkou čtenářské interpretace.

 

Ptal jsem se proto, že ústřední postava tvého románu je výrazná osobnost a její vyprávění je značně sugestivní. A potom zčista jasna do děje vtrhne vypravěč a obrací perspektivu ne snad na ruby, ale jeho prostřednictvím nahlížíme na Annu s odstupem a jakoby zvenčí a leccos se začíná jevit jinak.

Jo, to je jedna z úloh mého vypravěče – krom toho, že Annu trochu šikanuje, když se ji pokouší zabít a zbavit, protože ho nebaví, což může být problém, když vypravěče nebaví jeho postava, že. Prozrazuje na Annu věci, které by na sebe ona sama nepřiznala. K tomu, že v té knize je, nevedla jen ta má milovaná nespolehlivost, ale jiný vypravěčský postup, ve kterém jsem se trochu šťourala. Někteří autoři používají takový ten moderní či postmoderní postup, kdy odcizují postavu čtenáři tím, že upozorňují na její fikčnost a odhalují způsob, jak ji vlastně konstruují. Přemýšlela jsem nad tím, jak můžu takového vypravěče stvořit, aniž by Annu odcizoval, možná ji naopak paradoxně čtenáři víc přiblížil. Zároveň jsem „metavypravěče“ chtěla udělat trochu jiného, než jaké jsem už někde četla, možná ho lehce shodit nebo to trochu posunout, a to tím, že Anna o vypravěči ví, povídá si s ním, okřikuje ho, vědomě ho přerušuje, ale nechce o něj přijít. Udělat z něj spíš podivnou součást Anny. Způsobů, jak si jeho existenci a počínání v knize vyložit, je čtenáři nabídnuto víc.

Úplně prapůvodně mě už někdy před mnoha lety napadlo, co kdyby byl můj život literární příběh a já měla svého vypravěče, co by o mně říkal? A od té doby mi občas, většinou když dělám něco směšného, prolítne hlavou hlas, který komentuje, co to Lucie dělá.

 

Jsi mistryně fabulací a manipulací se čtenářem, z mého pohledu jsou ovšem nejsilnější pasáže, když se Anna vlastně nedobrovolně setkává pondělí co pondělí se svojí starší sestrou. Ty dialogy jsou naprosto přesné, jako bych je slyšel odvedle přes zeď. To jsi nahrávala sestru pod stolem na diktafon? Osobně se občas takové podlosti dopustím. Emil Hakl mi prozradil, že když psal O rodičích a dětech a špacírovali s otcem po Stromovce, že co chvíli zaplul do křoví, jako že jde močit, a tam si otcovy repliky zaznamenával do notesu. Otec stál opodál na asfaltové cestičce a starostlivě volal: Nemáš něco s prostatou?

Mistryně nejsem, zatím ani být nemůžu. To, že se o něco pokouším, nemusí znamenat, že se mi to daří. Já podlá nejsem a nenahrávám. Někdy si zapíšu, co zaslechnu, někdy si to jen zapamatuju, ale že bych zaznamenala celý konkrétní dialog, který jsem s někým vedla, to ne. Mám to tak, že si svoje postavy konkrétně představuju, jak vypadají, jaký dělají gesta, jaký mají hlas – byť je vzhledově popisuju jen minimálně. Ale vidím je a celou scénu. Jako film, ve kterém někdy i přímo hraju, ale většinou jsem za kamerou, záleží na perspektivě, do které se potřebuju dostat. A to mě vede. Ty postavy pak pro mě komunikují přirozeně. Když cítím, že něco drhne, znamená to, že ta postava není celá a není živá a musím na tom zapracovat.

 

Křest Lapačů prachu proběhl v Knihovně Václava Havla, za kmotry knize byli Kateřina Šedá a Jáchym Topol. Po křtu došlo na dotazy. Obecenstvo bývá v takovém případě povětšinou zaražené. Otázka přišla jediná, a sice od tvého bratra a pobavila všechny přítomné: Kradeš?

Trochu.

 

V trafice?

Tam to nejde. Nebo jo?

 

Záleží, jak máš hbitý prsty. Kolik úderů za minutu uděláš na klávesnici, nebo snad píšeš propiskou na útržky papíru, které ti v náhlém návalu inspirace padnou pod ruku? Pořád ještě jsou takoví autoři, ale většinou jde o básníky.

Propsala jsem do bloků s tvrdýma deskama celý dětství. Na klávesnici jsem začala psát někdy v patnácti, do té doby jsem počítač neměla. Chodila jsem na úřednickou střední školu, kde jsme museli dělat státnice v psaní všema deseti, píšu dobře a rychle. Nevím, kolik úhozů přesně, ale aspoň čtyři sta za minutu to bude. Mažu ještě rychleji. Takže by to s tou trafikou mohlo klapnout.

 

Rozhodně nekradeš v literatuře. Při četbě Lapačů prachu jsem si nevšiml, že by mi tvůj styl někoho byť vzdáleně připomínal. To mi připadne skoro až neuvěřitelné. U debutu obzvlášť. Na křtu byl s tebou na pódiu Miroslav Pech a kromě čtení vlastních věcí v jednu chvíli začal vytahovat z batohu knihy, které má rád. Jaké bys vytáhla z batohu ty, respektive jaké knihy vydané v poslední době bys doporučila?

Povídky Iana McEwana v knize První láska, poslední pomazání. Jde o nové revidované vydání autorovy prvotiny, překlad u nás vyšel teprve nedávno. Rozečteného mám Pohřbeného obra Kazua Ishigura, netuším, jaké to bude, ale třeba Ishigurův Soumrak dne je jedna z nejgeniálněji napsaných knih, které jsem kdy četla. A velice zajímavým slovenským autorem je Balla, zrovna u nás vyšel překlad jeho Ve jménu otce. Z batohu bych ale tahala i starší díla, kterými prokládám knižní novinky, třeba Zuzanu Brabcovou nebo Borise Viana.

 

A zase zpátky k tvému románu. Dá se na něj nahlížet i tak, že je bytostně ženský. Nemám na mysli červenou knihovnu typu Vdavky Nanynky Kulichovy, ale ženskou literaturu, jakou psala třeba Sylvia Plathová.

Ach, ta ženská literatura! Možná jsem ve škole nedávala dobrý pozor, ale pořád mi není vůbec jasný, co si mám přesně představit pod tímhle termínem, probouzí to ve mně negativní konotace, jako kdyby mělo jít o označení pro emocionálně-menstruačně-laktační zpověď, které se muž vysměje, nebo ho vyděsí, nebo oboje. A přitom si uvědomuju, že je možná můj problém, že mi do hlavy tyhle konotace skáčou. Koneckonců žena jsem, a to ráda, ten termín nemusím chápat urážlivě, ale když mu nerozumím, jde to těžce. Co je tedy „bytostně ženský román“? Možná by mi měl někdo konečně říct, co je mužská literatura a mužský román, ať můžu posoudit rozdíl.

 

Je to úplně jednoduché, mužská literatura je literatura, kterou napsali muži. Pokud čtu Hakla, říkám si: Jo! Mluví mi z duše, verbalizuje moje pocity a já si říkám, že v tom nejsem sám. Kdežto u knih napsaných ženami si říkám: Aha, takhle to tedy je. Nechtěl jsem Maruně ublížit, bylo to nedorozumění a teď jsem se právě dozvěděl, v čem bylo jádro pudla.

Ale já mám taky pocit, že Haklovi rozumím! Aha! Už to mám. I já pochopila jádro pudla, mělo mě to hned napadnout. Není to o ženských autorkách, ale o mužských čtenářích.

 

Tvoje hrdinka Anna je vlastně zoufalá osoba. Pouští se do vztahů, o nichž je dopředu jasné, že dobře nedopadnou. Dokonce se domnívám, že jí ty krachy a ztroskotání dělají masochistickou radost. Výsledkem je, že je na prahu třicítky osamělá a bez partnera. Jak zpovzdálí na Facebooku pozoruju osudy dnešních mladých lidí, a to bez ohledu, jestli jde o chlapy nebo o ženské, připadne mi, že je tohle prokletí tvé generace. Jak se na to díváš ty?

Že by má generace byla osamělá, protože s masochistickým potěšením ničí své vztahy? To doufám ne. A ani si nemyslím, že by moje generace byla víc opuštěná než ta před ní nebo ta po ní. Důvod, proč troskotají Anniny vztahy, nevypovídá, doufám, nic o celé generaci, ale o jednotlivci poznamenaném výchovou. Anna se chová s despektem k životu, lidem a sobě, to na celou generaci házet nehodlám.

Nerada zobecňuju, ale jestli mám říct, v čem vidím, že je má generace specifická, byla by to řada jiných věcí. Má na nás vliv to, že je všechno dostupné, všeho je dostatek, nemusíme řešit starosti jako lidi ještě před desítkami let, nejsme závislí na úrodě, můžeme vycestovat, můžeme si koupit auto, na které vlastně nemáme, můžeme mít kdeco. Myslím si, že se trochu na naší generaci – nebo spíš celkově na dnešní společnosti – ukazuje stinná stránka dostatku, nebo spíš nadbytku. Je tolik možností a může být těžší zvolit si to, co skutečně chci, namísto toho, co si myslím, že chci.

Zmiňuješ Facebook, a ten má značný vliv. Často žijeme víc na sociálních sítích než v reálném životě. Je to už takové klišé, že v kavárnách a restauracích zahlídneš lidi, kteří společně sedí u jednoho stolu, a každý je přitom na mobilu, na Facebooku, na Instagramu atd. Ale je to pravda, sbíráme lajky, rozhazujem lajky, fotíme selfíčka, sdílíme, sdílíme. A pak jdeš na koncert a lituješ, že ses dostal do předních řad, protože na tebe odevšad svítí mobily, každý si musí natočit vystoupení, na které se pak už nikdy nepodívají, proč taky, když ta kvalita musí být otřesná a stovka záznamů je už dávno na Youtube. Lidi se někdy dokonce otočí zády k pódiu, aby si vyfotili selfie s kapelou v pozadí a šup s tím na Facebook, ať je vidět, jak se bavím. Jo, někdy mi přijde, že se lidi předhánějí v tom, jak vzrušující a společenský žijí život, potřebují to zdokumentovat a nasdílet a mně hlavou jen běží: lidi, ten koncert je přímo před váma. Je na tom něco zvrácenýho a smutnýho.

Trefněji a taky depresivněji o tom psali Baudrillard a Debord už někdy koncem šedesátých let, když naši společnost nazvali společností spektáklu, mluvili o hyperrealitě – neschopnosti rozlišit realitu od její simulace. Mimo jiné říkali, že chodíme do kina, jezdíme na dovolené, pořizujem si nový nábytek, navštěvujem fitko, abychom se vymanili ze stereotypního života, ale přitom tím vším vytváříme nový stereotyp, jen zdánlivě se bavíme, jen zdánlivě něco aktivně děláme, ale přitom jsme obětí každodenního bytí, v němž nerozeznáme, co má skutečnou hodnotu a co je jen zdání. Nedoporučuju číst tyhle studie příliš důkladně, nechcete-li se zabít.

Určitě tím ale nechci říct, jak konzumní a dutá jsme generace nebo že všichni jak magoři běháme po městě se selfietyčí. Jmenovala jsem jen to, co je evidentní a co mě irituje.

 

Mě taky.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *