Velký básník nemůže jinak

Číst soustavně Pavla Zajíčka (narozeného přímo v půli dubna tragického jednapadesátého roku, kdy umřeli Konstantin Biebl nebo Karel Teige), konzumovat jeho literární dílo ve velkém, pět šest knížek jeho básní a próz na jeden zátah, může být někdy na škodu věci, skoro kontraproduktivní. Člověk sice záhy získá dojem, že Zajíček je autorsky jasně svůj, že jeho hlas je v dějinách českého undergroundu jedinečný, a jistě nejen toho ze sedmdesátých let, ale rovnou od osmačtyřicátého po devětaosmdesátý – jenže na rubu té výjimečnosti a výrazové suverenity je taky k mání dost intenzivně prožívaná návratnost, opakování, jednotvárnost: jak v motivech, tak ve stylu.

 

Zajíčkovy knihy jsou sice vesměs „psané chaosem“, rodí se z nepochybné tvůrčí zběsilosti, povstávají ze silně hořlavé emoce, ale mají zřejmou základnu i úběžník. Protože dějiny se v básníkově podání zoufale opakují, variují sebe samy, vlečou se trapně po stále stejné cestě k pořád stejnému cíli, nezbývá než vsadit všechno na sílu přítomné chvíle („plně prožít / nepatrnou chvíli“), vyrvat ji maximálně pro sebe, prožít do dna – chytnout šanci, kdy „do okamžiku vjede blesk“. Takový okamžik pak v Zajíčkově intenzivním bytí (ať reálném, či fikčním), v jeho vizionářsky, málem prorocky jasném vidění vydá za věčnost. Za takovou věčnost, která je zobecněná, abstrahovaná, přetavená na existencialisticky filozofující báseň, jejíž neklidnou zvlněnou hladinu brázdí motivické bárky města, knihy, snu a ohně. A jistě ještě mnoho dalších.

Víc uviděj slepý krtci!

První Zajíčkovy texty shrnuje titul DG 307. Texty z let 1973–1980, vydaný pár měsíců po „listopadovém uragánu“. Je to retrospektiva: je v ní dobře patrný vývoj, výchozí i finální pozice. Všechny další Zajíčkovy knihy, a je jich dohromady víc než deset, včetně výborů a souborů, jsou už jenom variací: jednou lepší, jindy horší. A nesejde na tom, že oficiální básníkova prvotina míchá vázaný verš s volným, poezii s prózou, báseň s písňovým textem. Jako se Zajíček ve svém psaní ochotně propadá po dějinné spirále až k jakémusi původnímu, prvotnímu, syrovému stavu, k divošství člověka, přímo do živého jádra jeho mýtů – stejně tak propojuje po svém i jednotlivé výrazové fazety. Báseň je pro něj celé univerzum, kam se spolehlivě vejdou jak paralely s „roztrhaným filmem“, tak s konceptuálně laděným projevem na pomezí hudby, divadla a výtvarného projevu. Rané básně sázejí víc na formální kvality, jako rytmus a rým, pozdější texty, žánrově spíš básně v próze, pak na uvolněnou obraznost, na prudkou vizualitu, rozbouřené fantazie, málem až surreální obrazy, které vylétají z „úst stínu“. Zajíček navíc hudebnost, výtvarnost, filmovost či divadelnost svých textů porůznu zmiňuje konkrétně; například Roztrhanej film z dubna a května 1980, poslední textový celek před Zajíčkovým vynuceným odchodem z Československa (nejprve směr Švédsko, později Spojené státy americké), uvádí letmá charakteristika, podle níž každý zápis je „filmová epizoda, podobenství, příběh“.

Zajíček začínal výkřiky, byl „anti“, utíkal „s hovnem proti plátnu“. V jeho prvních verších pro DG 307 rezonovaly nejen naturalismus, expresionismus, ale i dlouhá genealogie surrealistů, která zahrnuje jak Edgara Allana Poea, tak Williama Blakea, čili rozumovost (byť permanentně strhávanou rezidui romantismu) i ducha, svobodně vlajícího v povětří mimo prostor i čas. Psal skály a kamení, kulisy zborcených, spálených měst, lidí-mutantů, přišedších možná z hlubin času, možná z hlubin vesmíru. Byl prostě odjakživa jinde: co nejdál od přítomné, normalizované reality, co nejblíž původní čistotě, svobodnému dechu prvního člověka. Volal: „Ať chcípnou všichni mudrcové! / voslavený budou blbci! / jen ať se slastně kroutěj / vševědoucí volové / víc uviděj slepý krtci!“ Takový „slepý krtek“ vidí v Zajíčkově podání víc dovnitř než ven, víc do vlastních než kolektivních dějin, víc do niterné psychologie konkrétní osobnosti než do vývojové logiky nadosobní historie, která se mátožně motá za oknem k údajně šťastným zítřkům. Hned v prvních textech je Zajíček doma v alegoriích, symbolech, podobenstvích; rovnou od počátku ví, že „k jádru mytickýho dechu / se prokouše tato noc“. Pokud různé literární příručky a slovníky dávají Zajíčka do souvislosti s „Fandou“ Pánkem, Ivanem Jirousem nebo Egonem Bondym, jsou minimálně ze dvou třetin mimo: Jirous a Pánek byli víc zábavní než vážní, filozoficky pak poněkud mdlí, a hlavně – při vší úctě, nejvíc asi k vrcholným textům „Magora“ Jirouse, psaným v brutální realitě valdického kriminálu – chybělo jim třetí oko: ten automatický Zajíčkův přesah jinam. Bondyho pak sice básník opakovaně zmiňuje, možná i obdivně, ale společného jmenovatele bychom i tady hledali asi těžko. Anebo možná vzdáleně přes ten surrealismus? Bondy s ním na sklonku čtyřicátých let začínal. Zajíček k jeho protagonistům a jejich dílu, hlavně k Andrému Bretonovi, odkazuje přímo i nepřímo; mluví o „skleněném domě“, o „stínu“, permanentně vzývá sen jako přirozeně prodlouženou skutečnost; jeho zápisy pak svou chrlivou, chaotickou povahou připomínají místy obrazně jiskrné automatické psaní básníků Magnetických polí (třeba v titulu Roztrhanej film).

Číst soustavně Pavla Zajíčka (narozeného přímo v . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář