Tohle není kniha roku, ale kniha dekády – a možná ještě víc! Krystyna Wanatowiczová (narozena 1979): Nezval. Básník a jeho syn. Vítězslav Nezval (1900–1958) – ten obří balvan uprostřed vývojové cesty české poezie a kultury dvacátého století, co prostě nelze obejít. Ale obcházeli ho doposavad všichni. Zdejší literární věda i historici kultury a společnosti. Někdo potichu, jiný hlučněji.
K mání jsou vlastně jenom drobnosti, knižní studie poplatné době; jednu napsal (odvážnější) Antonín Jelínek (1961), druhou (totálně servilní, neinspirovaný a neinspirativní) Jiří Taufer (1957). A pak už nic. Natož kriticky uspořádaný sebraný spis, co mají dávno za sebou – při vší úctě – poněkud menší básníci jeho generace, jako Seifert nebo Holan například. Proč to u Nezvala nejde? Možná to ve svých denících zbilancoval za nás Jan Zábrana: „Nezval byl bezcharakterní svině. Ano, správně. Nezval byl geniální básník. Ano, správně.“
Jiné oči
Wanatowiczová, která v roce 2013 věnovala nepominutelné, jakkoli sporné osobě české kinematografie Miloši Havlovi (Český filmový magnát) monografii, přistoupila k tématu, na něž si doposavad nikdo v takové míře a šíři netroufnul. A pojala je po svém. Žádná literární historie, věda, teorie – zaplaťpámbů! Ale dynamická, skoro investigativní reportážní cesta napříč Nezvalovým životem, jeho osobnostním profilem, jeho morálkou, formovanou a deformovanou samozřejmě proměnlivými dějinami zdejší kultury, společnosti, politiky, prvořadě po devětatřicátém a osmačtyřicátém roce. Autorku, jak sama píše, zaujal Nezval „nikoli jako básník, ale jako člověk veřejně činný a politicky angažovaný“; jinými slovy sledovala, „jak se z homo poeticus stává homo politicus“.
To se jasně projevuje v rozvrhu knihy, která má v základě víc než sedm set stránek. Nezval-básník, promotér, teoretik, a hlavně praktik prvorepublikového poetismu a surrealismu, autor výjimečných sbírek jako Pantomima (1924), Skleněný havelok (1931) nebo Absolutní hrobař (1937) jde tady stranou. Jeho dílo, jeho programové zásluhy, jeho citlivost, vidění a básnické objevy jsou podány spíš telegraficky – každopádně nesdělují nic nového. Věci se dávají do pohybu, a to do pohybu soustředěného, rozvinutého do značné kontextuální šíře, kdy mají hlavní slovo právě události politické, až po Nezvalově fatální roztržce se Skupinou surrealistů v ČSR na jaře 1938. Jako by druhá válka, tři roky poválečné nervozity a rostoucích obav, a pak brutální, bezohledné tažení zdejších stalinistů po nově načrtnutém mocenském poli otevřely básníkovi oči. Jiné oči. Nezval se postupně, ale velmi ochotně přeformátoval z avantgardisty, z autora, co otvíral jednu možnost za druhou, v trpnou, trapně poslušnou, bezohledně nevidoucí figuru, ve služebníka nového režimu, kdy psal, říkal a dělal cokoli, co bylo zrovna v kurzu – a hlavně: co mu mohlo přinést nadstandardní honoráře čili materiální zisk.
Juke-box slaví
