Rusistka Alena Machoninová napsala svou literární prvotinu, prózu-esej, jako putování po stopách Heleny Frischerové. Ta pocházela z Československa, odjela do Sovětského svazu, strávila deset let v pracovních táborech a možná se stala předobrazem jedné z postav v próze Jiřího Weila Moskva-hranice (1937). Při pátrání po jejích osudech Alena Machoninová ohledává vlastní životní zkušenost ze současného Ruska.
Vaše kniha se pohybuje mezi fikcí a řekněme dokufikcí. Říkal jsem si, které okamžiky se skutečně staly? Opravdu to všechno začalo knihou Jiřího Weila Moskva-hranice nalezenou v pozůstalosti vaší paní profesorky?
Knihu bych označila spíše za autofikční prózu. Dílčí momenty jsou možná pravdivé, ale fikční stránka vyprávění spočívá mimo jiné v tom, jak s jednotlivostmi zacházím. Ano, skutečně jsem si knihu Jiřího Weila vzala z knihovny rusistky Miluše Zadražilové, to ale zároveň nutně neznamená, že jsem se s ní tehdy setkala poprvé… Se všemi fakty manipuluju částečně proto, abych mohla lépe konstruovat vyprávění, částečně proto, že mám pochopitelně omezenou paměť. Například moji blízcí, čtenáři knihy, kteří některé situace v ní rovněž zažili, si je pamatují úplně jinak. Nicméně ano, dá se říct, že to začalo knihou nalezenou v knihovně Miluše Zadražilové. Mé vyprávění určitě.
Nakolik odpovídá realitě knižní rekonstrukce osudů Jiřího Weila v Moskvě?
Líčení osudu Jiřího Weila ve třicátých letech v Sovětském svazu je skutečně založeno na dokumentech z moskevského archivu sociálně-politických dějin. I z nich jsem si ovšem vybrala jen to, co jsem potřebovala pro svůj příběh o životě v napětí. Spoustu materiálu, který by byl možná zajímavý pro nějaký výzkum, jsem nezohlednila. Zároveň se mi zdálo, že ho není dost na to, abych mohla napsat solidní vědeckou práci, řekněme, monografii o životě a díle Heleny Frischerové. V jejím příběhu zůstala spousta bílých míst, která by bylo třeba zaplnit, ale kromě literatury nebylo čím. Próza se pro mě stala východiskem z nouze. Je to prostor, kde jsem si mohla nastavit vlastní pravidla.
Vaše próza přináší několikanásobný comeback lidí, kteří z nějakého důvodu čelili zapomnění. Spisovatel Jiří Weil se i díky vám vrací. Co je pro vás hlavním tématem jeho Moskvy-hranice?
Za dobu, co se tomuto tématu věnuju, se Jiří Weil do povědomí veřejnosti už rozhodně vrátil. Nedávno ostatně vyšlo i třetí vydání Moskvy-hranice jako čtvrtý svazek Weilových sebraných spisů. Ale máte pravdu, v době, kdy jsem se do toho pustila, to tak úplně nebylo. V knize popisuju, že mi Moskva-hranice velmi rezonovala s dobou, kdy jsem ji četla a žila v Moskvě. A rezonuje i se současností, v něčem možná ještě víc. Moskvu-hranice čtu jako veskrze pozitivní vyjádření o tehdy sovětském hlavním městě, jako výraz fascinace Moskvou. A zároveň jako prožívání hrůzy, která se děje, ale není vidět na povrchu, je ovšem neustále nějakým způsobem přítomná. Také dnešní Moskva může být navenek velice příjemné město pro život, ale ve skutečnosti je za tím stále víc strachu. O tom je pro mě i Weilův román.
Myslíte si, že chtěl čtenáře varovat?
Nemyslím si, že svůj román psal jako něco výstražného. Proniklo to do něj mimoděk, hrůza z režimu se v talentovaném textu nemohla neprojevit. Weilovi bylo vyčítáno, že očerňuje sovětskou Moskvu, já naopak jeho román vnímám jako snahu napsat o tom městě co nejvěrněji, ale ono to vždycky sklouzne k něčemu špatnému. To je i můj letitý problém. Když vyprávím o Rusku svým českým přátelům, nedaří se mi přesně vysvětlit, proč tam vlastně žiju, když je to z většinového pohledu země naprosto nevhodná k životu. I to se snažím v knize popsat. Zachytit, v čem spočívá ten rozpor a v čem mě takový život přitahuje.
Existuje kontinuita mezi Moskvou dvacátých třicátých let a Moskvou po roce 2000?
V úplně povrchním vnímání skutečně jedno navazuje na druhé. Ovšem i Moskva desátých a dvacátých let našeho století jsou poměrně jiná města. V posledních letech se často zdůrazňují paralely s rokem 1937, s obdobím velkého teroru. Na jednu stranu existují – atmosféra ve společnosti houstne, zatýkají se bezdůvodně lidé. Na druhou stranu mohou být všechny ty paralely zavádějící, protože akcenty jsou dnes rozmístěny jinak. Když se budeme soustředit na představu, že je to stejné jako za Stalina, něco podstatného, charakteristického pro dnešek nám unikne.
A co je tam podobného?
Spíš detaily, třeba v románu Jiřího Weila si všímám, že i jeho přitahovaly nově budované moskevské parky, kde panovalo veselí, a zároveň jako by zakrývaly paralelně probíhající teror. To se jistým způsobem opakuje. Staví se houpačky tam, kde ještě před nedávnem probíhaly občanské protesty. Ale dnešní politické procesy jsou jiné než ty, které probíhaly ve třicátých letech.
V čem?
Ty stalinské byly přece jen daleko masovější a mohly probíhat ve větší tichosti, bez pozornosti médií. Navíc režim tenkrát potřeboval mít od obětí doznání, že zločin spáchaly. A byl odhodlaný to z nich vytlouct. To dnes nikdo nepotřebuje. Přijímají se sice absurdní zákony jen proto, aby lidé mohli být „náležitě“ odsouzeni, ale jejich vlastní pozice je nepodstatná. Mučení s tím ovšem ze současných věznic nezmizelo. Procesy, které dnes probíhají, představují spíš jednotlivé případy, které mají zastrašit další možné odpůrce. Procesů je nicméně násobně víc, než se dostane do médií, tím spíš do západních.
Jak se Moskva změnila od počátku vašeho pobytu, od roku 2002?
Proměnila se za těch dvacet let hodně. Na začátku dvoutisících let to bylo poměrně šedivé, zanedbané město. Člověk musel vynaložit dost úsilí na to, aby v něm prostě žil. To ovšem kompenzovala řada jiných pozitiv – především lidé, kteří byli vždycky odhodlaní zasvětit vás do tajů nelehké, zato podmanivé každodennosti. Postupně byla Moskva pro život čím dál pohodlnější. V posledních letech jako by se z ní mělo stát ukázkové město, lepší než kdejaké evropské. Byl to však zároveň pokus, jak umlčet protestující, „kreativní“ vrstvu, jak se jí říkalo – lidi, kteří se v letech 2011–2012 začali bouřit proti zmanipulovaným volbám. Vzniklo fungující, příjemné velkoměsto, kde probíhala jakási hra na demokracii, zdálo se, že člověk může ovlivňovat alespoň komunální politiku. Na určitou dobu – v roce 2017 – se opozici podařilo proniknout i do moskevské dumy. O to katastrofálnější náraz pro tuto vrstvu znamenala válka, tou všechno definitivně skončilo.
Jak dnes lidé v Rusku vnímají minulost spojenou se stalinskými represemi? Dokázali konflikt uvnitř společnosti překlenout?
To mělo svůj vývoj. Teď překládám druhý díl vzpomínek Tamary Petkevičové, přítelkyně Heleny Frischerové. Narazila jsem na pasáž, kde autorka píše o devadesátých letech: jak pro ni bylo neuvěřitelné sledovat lidi, kteří se vzpamatovávají z hrůzy sovětské vlády a sami se iniciativně zajímají o minulost. Srovnává to s obdobím tání, s přelomem padesátých a šedesátých let, a má pocit, že tehdy se to nepodařilo dotáhnout, zatímco teď se to povedlo. Hodně se věnuje tomu, jak spolu ve společnosti žijí někdejší vězni a jejich věznitelé. Dochází k závěru, že není nutný konflikt, že se ti lidé musí jenom přimět navzájem vyslechnout své příběhy. Necítí nenávist.
A jak se k sovětské minulosti staví dnešní ruská vláda?
