Aleš Palán: Miss Exitus

Novinář a spisovatel Aleš Palán (1965), který se před časem proslavil tím, že vytáhl z divočiny na světlo pár z těch, co by tam radši zešíleli, vydal svou čtvrtou knihu prózy. Nazval ji Miss Exitus a vytěžil v ní téma, které propral důkladně v knižním rozhovoru s Marií Svatošovou, zakladatelkou hospicového hnutí v ČR (Neboj se vrátit domů, 2018).

Próza, která žánrově dosáhne sotva na novelu, má přes dvě stě stránek. Její čas: jeden den na konci listopadu, vydávaný pro lepší pocit zúčastněných za Štědrý den. Její prostor: hlavně byt jisté pí Neomytkové, která odchází, ztrácí pojem o světě, mátožně přešlapuje na hraně života a smrti. A postavy? Syn pí Neomytkové Boris, psychicky rozkotaná osoba s patologickou fixací na matku, troska, která nepřekročila nikdy stín orální fáze svého vývoje. Vypravěčka, pracovnice hospice, která doprovází pí Neomytkovou poslední metry jejího životního běhu. Její čerstvě odvržený přítel, trochu natvrdlý lokální policajt. A pak zvláštní dvojka, která má co do činění s fotoaparátem, otec a dcera. On místní portrétista, ona ambiciózní, lehce zvrácená studentka umění, která chce urvat kus slávy cyklem na téma vložené do titulu – pořídit fotku nejkrásnější z čerstvých mrtvol, prostě „miss Exitus“.

 

Na Palánově knize udivují dvě věci. Za prvé: jak málo se toho na dvou stovkách stránek stane, jak řídký má příběh děj, jak jasný je výchozí i finální bod a předvídatelná zápletka. Jak zřetelně je tu všecko rozvržené, nepřekvapivé, jaksi osudové. Jak se slova valí stránkami jako v pohádce Hrnečku, vař!, pomalu až za hrob. Pí Neomytková samozřejmě umře, nestabilní Boris zamotá nastalou situaci, a ve vypravěčce se rozvine mnohostranná nejistota: ohledně rodičů (kteří byli s rodinou Neomytkových v pracovně-přátelských vztazích), ohledně ex-přítele, ohledně sebe. A za druhé: přes veškerou dějovou vypočitatelnost a výrazový minimalismus je Palánova kniha nehorázně čtivá. Jak to? Vždyť stylově anebo slovníkem nesahá takovému Topolovi, Mornštajnové nebo Kratochvilovi ani po paty. Ale něco na té Miss Exitus je: táhne, pohlcuje, nedovolí nedočíst.

 

Výsledek? Nosné téma zpracované zřejmě s nějakým magickým výrazovým dochucovadlem. Kniha, která zneklidňuje možná víc svým „jak“ než „co“. Včetně symbolicky nabitých drobností typu: song noisové kapely Unkilled Worker (ze stáje Silver Rocket) jako zvonění v telefonu vypravěčky/hrdinky; výtvarná práce Juliány Jirousové na zdi v bytě pí Neomytkové (není to nakonec Jarmila Neomytková, co uspořádala sborník Humpolecký Magor, 2007?); karty, které jsou v příběhu reálně i obrazně rozdané pro intimní existenciální partičku. Včetně zbytných motivů, které mají za cíl předvést jediné: jak úžasně široce a hluboce je příběh rozkročený, jak „přirozeně“ vtahuje do hry minulost před devětaosmdesátým i po devětaosmdesátém. Venkoncem zvláštní próza. Něco v ní je. Má unikavé jádro. Buďme za ně rádi.

 

Prostor, Praha 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *