„Po přestěhování do Leningradu začal Charms uskutečňovat své představy o avantgardním chování. N. Zegždová podle N. Koljubakinové vyprávěla, že ve věku devatenácti let (roku 1924, hned po absolvování školy) ,chodili s přáteli v noci po Něvském prospektu v převleku za futuristy, v cylindrech a s opěradly od gauče v podpaží, lezli na lucerny atp.‘. Další jeho spolužačka N. V. Solovjovová-Durdinová vzpomínala, jak ho na uvedené hlavní třídě města viděla ,v nepředstavitelném oděvu s velkou umělou květinou, připevněnou vzadu na roztodivné blůze‘. Ta ,roztodivná blůza‘ upomíná na slavnou žlutou blůzu Majakovského, kterého měl Charms velice rád. V jisté době se stala svébytným symbolem ruského futurismu.“
Velké části několika generací, usmýkaných plačtivými učitelkami ruského jazyka, které sháněly recitátory do městského kola Puškinova památníku, byla „velká ruská literatura“ tak protivná, že odmítala číst i to podstatné z ní. Od Turgeněva po Tolstého, od Gorkého po Fadějeva nebo Šolochova. Četli jsme zato Andrejeva, Babela, Bunina, Platonova, někteří i Rozanova, Merežkovského, Remizova, Sologuba. Maloučko Majakovského, Jesenina, Bloka, Jevtušenka či Vozněsenského, mnohem víc Chlebnikova, Vysockého či Okudžavu. A někde za nimi už vykukoval ten, který po listopadu 1989 vyhrává ruskou básnickou hitparádu v Česku: Daniil Ivanovič Juvačev, známější pod uměleckým jménem Daniil Charms (1905–1942). Desítka jeho knih vyšla (i ve více vydáních) v několika českých nakladatelstvích, v různých variantách a souborech. V české Wikipedii je označen za „surrealistického spisovatele“, ale to by bylo příliš jednoduché – může být tvůrce žijící v dystopické variantě surrealismu surrealistou? Co myslíte, děti?
Charms byl u nás několikrát vydán i před listopadem 1989, jeho knížky pro děti prošly cenzurou, i když jejich autor patřil k té velké skupině ruských autorů, kteří byli zatčeni (on poprvé 1931) a poté popraveni nebo zemřeli nějakým jiným způsobem (tehdy ještě ruská okna fungovala) – konkrétně Charms z neznámých důvodů na psychiatrickém oddělení leningradského vězení. Čím některé z nás tenhle chlapík tak přitahuje? Groteska, alogismy, nonsens, absurdita. Vždy proti proudu, bez ohledu na následky. Shoda se socialistickým realismem se zde limitně blíží nule. To vše je k mání v knize Alexandra Kobrinského (originál 2008). Biografie uvádí všechny charmsovské mýty na pravou míru, díky překladateli Brunu Solaříkovi i pomocí nových překladů.
Po přečtení mám najednou pocit, jak nám tu zoufale chybí nějaký text o české literární subverzi, o jejím srovnání s tou ruskou, která je pro nás stále méně pochopitelná vzhledem k tomu, co se v Rusku nyní děje; o tom, zda je opravdu klasická ruská literatura pro většinu Rusů zdrojem potěšení, zda nejde jen o ubezpečovací tapetu, aby se mohlo lépe usínat. Jak mohli všichni ti „šílení“ ruští umělci (v Charmsově případě členové uskupení Činari nebo skupiny Oberiu) – umělci bez zapnutých bezpečnostních pásů, existující ve všech obdobích novodobé historie Ruska, jež kromě několika měsíců po únoru 1917 nikdy nezažilo skutečnou demokracii – fungovat a přežívat? Je to jako pěstovat obrovskou (a přitom jedlou) kedlubnu v zákopech. „Z procházky tuhle přišel jsem, / Proboha – strnu výkřikem: / Já byl pryč celé čtyři dni! / Co na to řeknou příbuzní.“