Generace, která po dekády vytvářela koncept, jemuž se dodnes říká „world music“, dospěla do stadia, kdy je čas se zastavit a provést inventuru. Vizionářský producent Joe Boyd (1942) to udělal na 900 stranách své knihy And the Roots of Rhythm Remain, o níž jsme psali v UNI 2025/8. Norský rozhlasový autor Sigbjørn Nedland zkoumá hudební historii ne dle regionů, ale migračních tras, a svoji knihu Kultur – Retur prezentoval v létě na Folkových prázdninách v Náměšti. Recenzovaná Andersonova kniha je na rozdíl od obou zmíněných jednak memoár, ale též poutavá historie generace, k níž vlastně patří i zdejší „máničky“. S tím rozdílem, že Anderson (1947) si vše mohl osahat vlastními prsty, slyšet a vidět jako čerstvě odrostlý teenager: folkaře i bluesmany z USA, s nimiž jako muzikant sdílel podium a často i ubytování, i střet se svým jmenovcem z Jehtro Tull. Kolizi řešil dohodou. Oběma mělo vyjít album u stejné značky, což narazilo na rázný odpor manažera Jethro Tull: „Pro dva Andersony tu není místo, lidé budou zmateni.“ Na rozdíl od „mániček“, a navíc jako obyvatel Británie, která se stala evropským tavícím kotlíkem, měl Anderson dveře otevřené dokořán. Celý život se ale držel řehole vyhraněného individualisty. Dokumentuje to i podtitul jeho knihy: Šest dekád pádlování nepopulární hudbou.
Což vede k řečnické otázce. Kolik čtenářů UNI se s touto „unpopular music“, bez ohledu na prožité dekády, ztotožňuje? Ano, i my jsme pádlovali na jedné lodi s autorem, jenže v trochu jinačích vodách. Anderson se svoji londýnskou perspektivou má vše jak na dlani. Žije v první evropské lokalitě, poznamenané importem amerického klasického blues. Jeho druhým hudebním přístavem je folk, termín, který na rozdíl od češtiny souběžně označuje i tradiční hudbu. Anglie ovšem prožívá v kontextu britských ostrovů anomálii, zdejší tradice zůstávají ve srovnání se stoupajícím zájmem o skotskou či irskou hudbu ve stínu. Anderson se to snaží napravit jako velmi všestranný kytarista v sestavách Hot Vultures, English Country Blues Band a Tiger Moth, a vedle toho se v úvodních kapitolách knihy prezentuje jako začínající anglický bluesman. Koncertoval hlavně ve folkových klubech, vystoupil mimochodem na vůbec prvním festivalu v Glastonbury. Text je prošpikovaný muzikantskými perličkami: „Vzpomínám si, jak mě na pódiu sledoval písničkář Bill Caddick. Vysvětlil mi, že na kytaru hraju trombonové party. A vlastně jo. Hrál jsem se slidem na hlubších strunách, nebyl to záměr, ale fungovalo to.“
Anderson byl aktivní v dalších rovinách: organizoval turné, po 40 let vedl vysoce vlivný měsíčník fRoots, jehož světový prodej roku 2006 přesáhl 12 000. Ten nebyl jen tiskovinou, jako pravidelnou přílohu přinášel dvakrát ročně CD sampler, což zúčastněným kapelám pomohlo otevřít dveře do světa. Každoročně uveřejňoval anketu, v níž hlasovali odborníci z celého světa (považuji za privilegium, že přizval i mě). Rozvinutím ankety pak vznikla roku 2002 každoroční koncertní přehlídka BBC Radio 3 Awards for World Music, která se konala celkem sedmkrát. Pete Seeger napsal redakci osobní poděkování za to, že díky časopisu objevil hudbu Zimbabwe a Thomase Mapfuma. Ale pár měsíců poté si tentýž Pete Seeger stěžuje, že časopis tiskne žebříček Folk Albums. Hitparáda, to je přece úlitba komerci!!
Andersonovy redakční praktiky opět nabízejí srovnání s UNI. „Zatímco ostatní hudební časopisy vycházely z přesvědčení, že prodejnost zvýší známá osobnost na obálce, my jsme to ignorovali. Věděli jsme, že jak čtenáři, tak inzerenti jsou k nám loajální, a na obálku jsme umisťovali i relativně neznámé umělce, kteří si to zkrátka zasloužili. Což se potvrdilo, když jsme na obal dali Roberta Planta a v následujícím čísle pak Billa Jonese, což byl nový objev mezi folkaři. Obě čísla se prodávala stejně a vzbudila stejný zájem inzerentů.“
Roku 2010 získal Anderson cenu Womexu za celoživotní přínos, což lze brát jako kulminaci celé jeho dráhy. Její počátky dnes ale působí jak z jiného světa. Jednou z jeho mnoha profesí je focení, což v 80. letech probíhalo takto: „Když festival v neděli skončil, pozdě večer jsem svitkové filmy vyvolal. V pondělí brzy ráno, když už byly suché, jsem vybral nejlepší obrázky. Zvětšeniny jsem pak po messengerovi na motorce poslal do redakce Melody Makeru. Ve středu odpoledne nové číslo dorazilo do stánků.“
Kniha je též přehledným výčtem, kdy se něco stalo poprvé. Anderson píše, jak se jeho dráha poprvé protnula s Lucy Duran, která propojila akademickou profesi s producentskými projekty a jako první objevila pro Evropany západoafrickou koru. „Na podzim 1986 se Lucy chystala cestu do Gambie, do pronajatého autobusu se nás vešlo osmnáct. Cestovali jsme po vesnicích, bydleli u místních muzikantů.“ Do paměti se mu nejhlouběji vryla bolombata, basová 4strunná megaloutna, užívaná jako „válečná harfa“. Hudba měla sílu, že jen čekal, až se otevře země a vypochodují armády válečníků.
Po návratu do Londýna pak „nepopulární“ hudba proniká na nečekaná místa. Zatímco za železnou oponou „menšinové žánry“ budily komplex méněcennosti, v Londýně pronikaly na aristokratické večírky. Baronka Francesca Anna Dolores von Thyssen-Bornemisza (1958), bývalá manželka Karla Habsburského a sběratelka umění, pořádala večírek v exkluzivní londýnské čtvrti Holland Park, kde chodníky lemovala superdrahá auta. „Na afrických koncertech je zvykem vkládat bankovky hráčům do otvorů v nástroji. Šel jsem příkladem, ale nikdo se nepřidal. Až po koncertě Francesca prozradila, že nikdo z jejích hostů není zvyklý platit hotovostí. My jsme pak fantazírovali, že propříště necháme do kory nainstalovat čtečky platinových bankovních karet.“
Anderson je vyhraněný individualista i ve výběru nástrojů. Takhle vzpomíná na setkání s Alim Farkou Tourém, už nežijící legendou „pouštního blues“. „Ali si zamiloval moji akustickou kytaru Thornbury, kterou jsem mu pravidelně půjčoval. Když pak roku 1994 odjížděl do Států, aby s Ry Cooderem natočil album Talking Timbuktu, které pak získalo Grammy, navštívil mě. Předvedl svoji obvyklou pantomimu. V aristokratické západoafrické róbě přede mnou poklekl na jedno koleno a prosil, ať mu kytaru prodám, aby si ji mohl vzít do Ameriky. S politováním jsem odpověděl, že to nejde, nechal jsem si ji vyrobit na objednávku a mám k ní osobní pouto.“ Andersonův osobní nástrojář Nigel Thornbury pak vstupuje do hry ještě jednou. Anderson organizuje turné muzikantů z Madagaskaru, kde k národním nástrojům patří podomácku vyráběné citery kuriózních tvarů, které nedrží ladění. Thornbury vyrobí celou řadu citer kabosy a marovany. Zatímco originály užívají jako struny brzdová lanka z bicyklů ukotvené hřebíky, Thornburyho modely jsou z profi dílů.
Anderson samozřejmě nechyběl na osudové schůzce v pondělí 29. června 1987 v londýnské hospodě, kde byla spuštěna mediální kampaň world music. „Generický termín měl pomoct hudebním obchodům, kam umístit alba mimo etablované žánry, a zákazníkům najít nahrávky, co zaslechli z rádia, ale jsou v nesrozumitelných jazycích. Nikoho nenapadlo tu hudbu nějak definovat či předstírat, že by se jednalo o žánr. Byla to jen přihrádka v regálu s nahrávkami.“ Účastníci dali dohromady 3 500 liber, z nichž zaplatili oddělovací pořadače pro obchody, sampler na kazetě distribuovaný s týdeníkem New Musical Express, i balík padesáti alb, u nichž předpokládali zájem publika. „Později někdo spočítal, že v historii hudebního průmyslu to byla vůbec nejefektivnější kampaň, měřeno získaným vysílacím časem za investované finance.“
Jedná se skutečně o hudbu bez definice? O pár stránek dál se autor k tématu vrací. Kanadský kolega plánuje Rainforest World Music Festival na Borneu. Co je tedy world music na Borneu? „No přece lokální hudba, ale odjinud než odtud.“ Což Andersona hluboce inspirovalo, slogan pak užíval jako podtitul pro svůj časopis fRoots.
