Kde začínají dějiny divadla? je oprávněná a v kontextu divadelní vědy stále důležitá otázka, kterou (si) v první kapitole klade Andreas Kotte, německý teatrolog a profesor na univerzitě v Bernu. Netýká se pouze předmětů, materiálů a kulturních praktik, ale i metod, divadelní historiografie a teorie. Ukazuje a dešifruje, jak může vypadat bádání, které zpochybňuje homogenní, zapouzdřené chápání a obraz divadla jako čistého, sociálně odděleného umělecko-literárního počinu.
Otázka počátku dějin divadla se ukáže být mnohem složitější, pokud tento fenomén nesledujeme jen k mýtu o vzniku řecké tragédie a komedie, k mlčky obecně přijímanému úzu 400 let trvající absence divadla (ve smyslu: žádná dramata, žádná jeviště, ergo žádné divadlo), což nakonec vede s heurékou objevu v pozdním středověku a/nebo renesanci k dějinám představení, která se dnes obecně chápou jako divadlo: budova s jevištěm, před jejímž vchodem je velkými písmeny napsáno DIVADLO. Kotte se tomu vyhýbá dvěma způsoby. Na jedné straně se uchyluje ke „scénickému procesu“, čímž otevírá pojem divadla, a na druhé straně prolamuje chronologii a obvyklou periodizaci tím, že důsledně využívá strukturu divadelnosti Rudolfa Münze a její další rozpracování Stefanem Hulfeldem, kteří se ptají po příslušné divadelnosti epochy, jenž „vyjadřuje vztah, nikoliv chování“. Jednotlivé strukturní typy – umělecké divadlo, divadlo života, divadelní hra a nedivadlo – jsou tak chápány jednak coby nástroj kontextualizace, jednak jako červená nit divadelní historií, což umožňuje hru synchronicita-asynchronicita i chronologie-nonchronologie.
Hlavní proud ve svém pojetí dějin tu Kotte zpochybňuje v několika ohledech. Především neklade počátek divadla, jak je obvyklé, do řecké antiky, tedy doby, kdy Thespis z Ikarie (6. století př. n. l.) údajně divadlo vynalezl a institucionalizoval, ale popisuje tento zdánlivý zrod jako vágní „prostředí“ a zdůvodňuje to mimořádně dobře analyzovanými prameny. Mnohem pravděpodobnější mu připadá, že scénické procesy, které podle jeho definice musí být zdůrazněné a důsledkově redukované, aby mohly být za takové považovány, vznikly již asi před 40 000 lety, tedy v době, kdy si člověk vizualizoval lovecké scenérie a kdy se prokazatelně rozvíjela i hudba, malba a tanec. Autor je lokalizuje do nábožensko-kultického rámce: nenáboženské a náboženské divadlo koexistují, variují znovuzrození, což byl vždy základní motiv divadla. Skutečnosti, že dosud nebyly objeveny téměř žádné doklady o tak raném výskytu scénických procesů, Kotte nepřičítá jejich neexistenci, ale obecně pomíjivosti, kdy neexistovaly ani texty, ani zvláštní stavby. Podle něj je důvodem časté domněnky o zrodu divadla v 6. století před Kristem zásadně nesprávné představení dějin divadla jako procesu vývoje – „Divadlo se nerozvíjí, pouze proměňuje.“
Dalším mainstreamovým pohledem, který Kotteho Dějiny divadla rezolutně popírají, je jinak často příliš lehkovážně předpokládané divadelní vakuum mezi 5. a 10. stoletím n. l. – období mezi koncem antické divadelní tradice a jejím zjevným znovunalezením v pozdním středověku. Jako osvědčený znalec středověkých forem umění uznává posun v důrazu způsobený postupující christianizací. Ale tuto změnu označuje za méně radikální než většina ostatních divadelních historiků: „Neexistují ani nepřerušené kontinuity, ani nedotažené diskontinuity.“ Což skvěle doplňuje příklady-popisy nacvičených a přísně dramaticky vypracovaných reálných ritů umělého řízení davů při inkvizičních autodafé přes bolševické procesy a nacistickou olympiádu po masově hysterizující akce typu Loveparade.
Kotteho práce je analytickou v mnoha směrech. Nejedná se (pouze) o klasický přehled dějin divadla, ale v sedmi strukturovaných kapitolách pracuje provázaně s antropologií, sociologií i politikou historických období od počátků divadelnosti po vrchol 20. století v moderně a postmoderně. I pro laika jsou v textu zajímavé zmínky o divadelních zákonech Pravidla pro herce z roku 1793, v nichž je mj. nařízení, že žádný sňatek se nesmí uzavřít bez povolení ředitele divadla. Bez skrupulí tak v březnu 1809 Goethe, šéf divadla ve Výmaru, zamítl herci Denymu žádost o sňatek. Na jedné straně by manželství uvnitř ansámblu v případě těhotenství přineslo problémy s obsazením, na druhé straně by bezprostředně po svatbě klesla divácká odezva, neboť nezadaní budí v publiku jiné pocity. Ehm, zdá se, že se až tak moc nezměnilo. Tyto příběhy a jejich prolnutí do historicko-sociologicko-uměleckého prostředí činí i takto složitou knihu nadmíru čtivou, ba místy strhující. Nezahlcuje palbou speciálních slov/pojmů a na správných místech užije ilustrací – třeba papyru z Ramessea z 13. století před Kristem se scénickými zobrazeními předváděných mýtů, rekonstrukce plánů divadelních prostor z různých období atp. Leckdo by mohl vzít zavděk desetistránkovým Prologem, kde se zdá být vše předjímavě shrnuto. To je ovšem autorova filištínská past. Nutí číst dál.