Andrej Platonov: Štastná Moskva

přeložila Alena Machoninová

Baobab 2022

Román Štastná Moskva má dvě hrdinky – mladou ženu stejného křestního jména, a sovětskou metropoli, s níž ona mladá žena splývá. Román předkládá jedinečnou směs futuristického, utopického a reportážního stylu. Mladá Moskva je komsomolka ztotožňující se s komunistickým režimem, takže ideologická východiska jsou jasná. Jenže, ačkoli Platonov do románu investoval svůj výjimečný talent, právě ten jej zrazuje. Šťastná Moskva se proti záměru tvůrce stává obžalobou režimu a jeví znepokojující paralelu s ruským válčením na Ukrajině.

Podstatné je, že Moskva je žena bez minulosti. Když jí otec zemřel na tyfus, odešla z domu a putovala světem občanské války „se spící duší“. Sovětský stát ji vychová ve svých dětských domovech, dá jí jméno Moskva (ač si to vlastní mlhavě pamatuje) a vytvoří z ní nového, sovětského člověka. Moskva žije pro budoucnost, což charakterizuje i to, že se z ní stane parašutistka.

Jenže, v bizarní scéně na pomezí chaplinovské grotesky a chagallovské fantazie si ve vzduchu zapálí cigaretu a shoří jí padák. Přežije, její sláva se začne šířit a zároveň jí úřady zakážou další skoky. Nějak podobně se odehrává i citový život Moskvy – impulzivně, poeticky a s dopředu daným nešťastným koncem. Moskva – vykreslená Platonovem jako žena s působivým tělem, jejíž tep je tak hlasitý, že je slyšet – potkává náhodně muže, aby s nimi žila snad ze soucitu, snad ze stádního instinktu, a z ne úplně vysvětlených důvodů je zase opouštěla.

Ač to Platonov neříká, Moskvě chybí základní citová matrice. V rodině nikdy nežila a vztahy pro ni nemají význam. Stává se paralelou sovětské společnosti, která brutálně zavrhla minulost, zbourala vlastní základy a zbývá jí jen – budoucnost. Přítomnost je v románu něco prchavého, vhodného jen k přinášení obětí. Není asi ani náhoda, že hlavní hrdinkou je právě žena – muži jsou v popisu Platonova daleko nejistější, více svázaní se starodávnými koncepty, jako je láska (a „láska není komunismus“). Šťastná Moskva je šťastná právě proto, že vztahy jí nic neříkají. „Rozum je v hlavě, a venku není nic,“ mudruje Moskva ještě jako dítě.

Ale pozor, Platonov zamýšlel napsat oslavu rozkvétající říše Sovětů. Právě kontrast oslavného tónu se zarážejícím obsahem tvoří součást zvláštního kouzla té knihy. Ovšem, Platonov psal pro budoucího sovětského člověka, který se nekoná… opravdu ne? Vzorec jedince visícího ve vzduchoprázdnu napovídá něco o sovětské, nyní ruské společnosti a její ochotě naplnit sny diktátora, pokolikáté už. Šťastná Moskva je vlastně energickým popisem duševní prázdnoty a extatického podlehnutí ideologii. Román má parametry mystického prožitku, anebo hagiografických vyprávění o životě svatých.

Tomu napomáhá zvláštní vztah k tělesnému utrpení, které sovětský člověk překonává s nevšímavostí. Komsomolkou Moskvou neotřese ani tragická pracovní nehoda, její tělo pro ni vlastně není důležité. Podstatné je patřit do společnosti, bez níž člověk není nic. Při vnímavém pročtení začnou čtenáři možná naskakovat odpovědi na otázky, které si klade při sledování zpráv o ruském vpádu na Ukrajinu. A stereotypních rozhovorů s ruskými zajatci, pořizovaných ukrajinskou stranou. Stále znovu v nich padají otázky, jak mohli strpět to, že byli použiti k nesmyslnému, neodůvodněnému útoku na mírumilovnou zemi. A stále znovu je vidět, jak nemohou najít odpověď, protože vlastně neexistuje. Rozhodlo se ve jménu ideologicky vymalované budoucnosti Ruska, které spasí všechny, i proti jejich vůli (podobnost s komunismem není náhodná).

K obvyklé tragice životů ruských spisovatelů patří to, že Platonov (1899–1951) patřil k oddaným komunistům a netoužil po ničem jiném, než zachytit, popsat, zpropagovat sovětský svět. Jenže člověk musí umět psát špatně, aby dosáhl žádoucího oficiálního stylu. Platonov bojoval se zákazy publikování, a nakonec se systémem jako takovým. To když byl k desetiletému trestu odsouzen pro absurdní provinění jeho šestnáctiletý syn. Díky otcovu úsilí se vrátil již za dva a půl roku, ovšem s tuberkulózou, na niž zemřel (stejně jako později otec). Příběh Platonova syna tvoří ostrý protiklad příběhu komsomolky Moskvy. Jde o rozpor extatického třeštění, které opravňuje všechno, a osobního utrpení, jež neodčiní nic.

Platonovův novátorský styl nijak nezastaral a stále přináší plnohodnotné čtenářské potěšení. I dnes, kdy se sovětská budoucnost stala minulostí. Jenže, na Ukrajině by to právem viděli jinak. „Zabít bych tě měla, abys věděl, co je život,“ říká v jednu chvíli svému partnerovi Moskva.

Přidat komentář