Ann Powers: Good Booty – láska & sex, černí & bílí, tělo & duše v americké hudbě

V této své nejnovější knize Ann Powers (1964), uznávaná americká hudební kritička a publicistka léta působící v newyorském National Public Radio a dnes žijící v Nashville, s entuziasmem zkoumá, jak se zámořská pop music během jednoho století stala primární americkou erotickou uměleckou formou.

Její čtivá pouť začíná na neworleánském Congo Square v 19. století, kde o svém jediném volném dnu v týdnu eroticky provokativně tancovaly a zpívaly poloobnažené černé otrokyně před fascinovaným bílým publikem, pokračuje přes taneční třeštění newyorského jazzového věku 20. let, dále přes období v davovém nadšení vřískajících (a mnohdy se počurávajících!) teenagerů v rockʼnʼrollové éře 50. let, rafinovaně hravou a komplexní soft-porno sémiotiku Madonniných MTV videoklipů 80. let, až po na samé hraně societální přípustnosti balancující kreativní výboje současných virálních pop idolů.

Čerpajíc z rozsáhlých znalostí problematiky a chápání genderu a sexuality, autorka poutavě předkládá příběhy zakázané lásky, divokých shimmy-shakers, orgasmických gospelových interpretů, kontrakulturních pervertů, soft-rockových sensitivos, punkových puritánů (na sex nahlíželi s despektem!) až po dnešní kyborgskou Britney Spears nebo avatarskou Beyoncé, s cílem dokumentovat, jak se erotika, nikoli pouze sex, ale též láska, svoboda těla a výsledná osvobozující radost – organicky prolnuly s rytmem a melodií amerického songu. Tento nový psychologický spletenec, píše Powers, oslovuje a dotýká se samotného nitra duše tradičních amerických obav a nadějí, pokud jde o parketu rasy, feminismu, manželských svazků, mládeže a svobody vůbec.

Tutti frutti, good booty“ (= parádní prdelko! – pozn. aut.) zněl původní, ještě nezcenzurovaný název a opakovaný úryvek textové fráze kdysi obrovského stejnojmenného hitu Little Richarda, kterým autorka demonstruje jedno z příkladných dobových protnutí evokativní hatlamatilky a otevřené, transgresívní erotiky, kterážto konjunkce, jak tvrdí, je „samotným srdcem americké populární hudby.“ Tato kratinká řádka textu „symbolizuje a propojuje sexuální upřímnost s takřka pirátským ,pleněnímʻ, opírajíc se přitom o fetiš a současně odvaz z tance jako projev slovy nevyjádřeného a slastného podlehnutí principu rozkoše.“ A to všechno navíc skrze podání divokého interpreta, jenž sám o sobě ztělesňoval komplexní ambivalenci, pokud jde o svoji vlastní sexualitu, rasu a neujasněné ideové kolísání mezi světem duchovna (jeho gospelový repertoár) a tělesna (druhá poloha – odvazový rockʼnʼroll). Znalcům starého blues nemusím připomínat, že to už tady také bylo. Černý otec gospelu z 30. let Thomas A. Dorsey (písně Precious Lord apod.) jindy vystupoval pod pseudonymem Georgia Tom coby skvostný performer repertoáru velice světského country blues. Však i o něm se v této knize dočteme, Ann Powers je pečlivá.

Ono výše uvedené Richardovo „ztělesnění“ je pro autorku vůbec velmi relevantním termínem. Její argument, že „my, Američané, jako národ, nejpravdivěji a nejotevřeněji přiznáváme sílu a moc sexuality právě hudbou,“ je intimně spjat s lidským, fyzickým tělem. Ať již těmi dávnými „bezprávnými, leč zobjektivizovanými těly“ černých otrokyň tančících v New Orleansu, erotickou sublimací a osvobozením plynoucím z divokého tance ve swingových tančírnách, smyslným, erotikou jiskřícím pomyslným dialogem mezi charismatickým mužským interpretem a jeho uchvácenými fanynkami v publiku, či velice risque poselstvím vysílaným divákům/posluchačům současnými kyborg-interpretkami.

Ann Powers ve svém uvažování vyzdvihuje „primárnost hlasu, tělesného ,masaʻ a jeho vzájemného ,obcováníʻ v jedné místnosti na pozadí atomizované vlastní jedincovy zkušenosti z poslechu ,odtělesněnéhoʻ soundu…“, i když připouští nově vznikající formy pocitové intimity, které postupně přinášel rozvoj technologického procesu audio a video nahrávání.

Často se také široce a proto záslužně věnuje dnes již často obskurním, avšak stylotvorným umělcům, jakými byli třeba Ellingtonova ezoterická vokalistka Florence Mills nebo glamrockový zpěvák Jobriath, anebo velmi objevně zkoumá barvitou, genderově fluidní scénu rané gospel music.

Ze svého léty rozhlasové a novinové žurnalistiky vycepovaného, čtivého a půvabně neformálně slangového stylu (o Buddym Hollym třeba klidně napíše, že „fanynky se všude rvaly o šanci si s ním zašukat…“), Ann Powers želbohu občas sklouzne do syžetově-tonální nestability, když je vystavena potřebě komentáře historicky široce známé, a tudíž nezpochybnitelné vatově-textové „výplně“. Je to znát v pasážích, kdy zařazuje v akademických zdrojích tradičně citovaný a proto konvenčně známý narativ – třeba v oblasti protínání se černošského hudebního výrazu a bělošské zvědavosti, žánrového „vykrádání“ černých bělochy (tzv. appropriation) anebo dialogu mezi otázkami duchovními a světskými.

Obecně známí giganti jako Grateful Dead, Janis Joplin, Hendrix nebo Jim Morrison jsou autorkou pojednáni jen kvůli „sexuální revoluci a jejímu finálnímu frustračnímu konfliktu,“ a Madonna s Princem vlastně pro totéž v pozdější éře MTV 80. let. Stejně tak, gravitační bod erotiky v koncepci diskurzivního narativu autorky musel zákonitě vést k nutnosti jejího ubrání zaslouženého důrazu na jinak zásadně kanonické interprety, kteří však postrádají zjevnou erotickou konotaci – typický je Bob Dylan nebo Louis Armstrong – anebo vedl k nedopracovaným glosám ohledně dalších stylotvůrců, kupříkladu Chucka Berryho a Michaela Jacksona, jejichž sexuální a rasový kontext byl mnohem komplikovanější.

Na druhé straně Ann Powers nepostrádá odvahu přijít s odvážnými tvrzeními, z nichž některá vskutku sedí. Například její postřehy věnované fyzické intimnosti mezi někdejšími neworleánskými kreolskými dámami z lepších vrstev a jejich černými sluhy, domácí fluidum erotiky u „gospelových mamas“, smyslná intimita soft rocku 70. let anebo zmíněné puritánské znechucení (v americkém tzv. WASP kontextu) punkerů jsou zajímavým přínosem dosavadnímu uvažování.

Jiná její tvrzení jsou však méně přesvědčivá. Bylo „vykrádání“ černošských bluesových kódů potence Mickem Jaggerem vskutku důsledkem jeho konzumace LSD? Jsou ony nesmyslné slabiky (jako tutti frutti, doo wah diddy, ba paloola a další) anebo jiné infantilní říkánky v 50. letech tolik oblíbené v textech dívčích kapel nebo interpretů stylu doo-wop vskutku „neartikulovanou milostnou předehrou“ těsně předcházející sexualitě dospělých, onou „objevnou ochrannou bublinou nově se vynořující generace mladých“? Bylo veřejné „sebeobětování“ ve formě odhalení penisu Jima Morrisona na pódiu v Miami v roce 1969 „na oltář mlčení…“ opravdu „…poslední ranou ideálům 60. let“?

Přes onu zmíněnou, někdy nejednotnou narativní strukturu, je kniha Good Booty parádním důkazem vědomostní erudice a uvažování autorky Ann Powers, jejího skvělého psaní a znalosti postav a myšlenek na scéně, které se věnuje už třicet let. Kromě toho velmi živě evokuje transcendenci hudebního a sexuálního uvolnění a rasových „půtek“, obsažených v písních samotných.

Není náhodou, že autorka svoji knihu věnuje legendární postavě americké hudební publicistiky – Robertu Christgauovi a jeho manželce. Ona sama je totiž jeho nanejvýš skvostným myšlenkovým dědicem a pokračovatelem.

Dey St./William Morrow New York, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *