Když měl Vítězslav Nezval v roce 2008 padesát let od smrti, nestalo se nic. Nestalo se nic ani osm let předtím, když uběhlo století od básníkova narození. Nic: žádná novátorsky pojatá studie, natož monografie, žádná skvělá výstava k výročí, žádný objevný výbor z díla – a ne nutně z poezie, třeba z výtvarné esejistiky. A co teprve sebrané spisy…
Je to paradox prvního řádu: Nezval, který patří k vrcholným zjevům českého básnictví minulého století, není-li přímo tím autorem nejpodstatnějším, nemá dodnes hotový sebraný spis. Kritické edice svého díla se dočkali Halas, Hauková, Holan i Kolář, po svém se k celku vlastní tvorby vztáhli ještě za života Wernisch, Šiktanc nebo Kabeš, sebraným dílem se může pyšnit dokonce tak marginální zjev české poezie posledních dekád, jako je Karel Křepelka.
A možná se za pár let dočká i Seifert. A možná se někdy v budoucnu dočkají taky Biebl nebo Deml nebo Diviš. Ale Nezval, na nějž se donedávna odvolávala nebo dosud odvolává, ať explicitně nebo nepřímo, podstatná větev současné české poezie, od Hiršala nebo Veselského přes Kuběnu a Krále po Janotu nebo Šedivého, pořád nic. Čím to? Nezval je i víc než půlstoletí po své smrti příslovečným horkým bramborem. Zadal si s poúnorovým režimem, i když dovedl stát přímo proti němu. Napsal Stalina, ale taky Nedokončenou. Sbíral státní ceny a nechal si vyplácet tučné honoráře, ale když mohl, zastal se Demla, Halase, Hrubína, Koláře, Teiga, Zahradníčka. Přehazovali si ho ve svých studiích z přelomu 50. a 60. let Taufer i Jelínek – a přehazuje si ho dodnes Milan Blahynka. Ten, který se od roku 1964 podílel takřka tři dekády na cenzurovaném, zmrzačeném vydávání básníkovy objemné pozůstalosti. Ten, kdo v 70. a 80. letech referoval poslušně na témata „KSČ a literatura“, „Zdeněk Nejedlý, klasik naší vědy a kultury“ nebo „živý odkaz Julia Fučíka“. Tento Blahynka se k Nezvalovi aktuálně vrátil: v brněnském nakladatelství Host vyšel právě v jeho edici první ze tří svazků „souboru“, který má za cíl představit „jádro jeho [tj. Nezvalovy] tvorby“. Je ale třeba dodat, že si začal Nezval sám, že udal tón, že to byl on, kdo dal na počátku 50. let souhlas revidovat a zapomenout v rámci svého mnohasvazkového „díla“ vlastně cokoli – nejen „pochybnou“ erotiku, jako Sexuální nocturno, ale také příliš bujnou imaginaci, ať tu pozdně poetistickou nebo ryze surrealistickou z poloviny 30. let. Jenže i tak je to nemístně absurdní: Blahynka se vrací po letech na místo činu. To, co pomáhal dříve ničit, pomáhá nyní znovu stavět – i když stále nikoli v plné kráse. Asi jako kdyby ten, co tiskl v Tvorbě v jedenapadesátém příspěvky o „teigovštině – trockistické agentuře v naší kultuře“, psal později o klíčové roli prvorepublikové avantgardy. Asi jako kdyby se exilový vydavatel neofi ciální české poezie proměnil po roce 1989 v neostalinistu par excellence. Asi jako kdyby někdejší nadšený asistent Rzounka a spolupracovník kontrarozvědky vedl v novém tisíciletí katedru bohemistiky na pražské FF UK. Asi jako kdyby vejce obviňovalo slepici…
Co tedy dnes s Vítězslavem Nezvalem? Host dává v prvním dílu vybraného spisu odpověď takovou: číst Nezvala předpoetistického, poetistického i postpoetistického, tj. cykly Most, Pantomima, Rozdělená, Židovský hřbitov, Básně noci, Signál času, Pět prstů. Kochat se obrazy, které jsou v té knize, kamkoli vrazíme pilník: „alabastrová ručička / neobjala, / stárne princeznička, / zastarala“; „octl jsem se v pokoji / v románu někde na posledních stránkách“; „malá Marie je pryč / Balon deštník hřeben klíč“. Hodíme-li totiž za hlavu lacinou ideologii, která Nezvalova génia implicitně i přímo poškozovala minimálně od konce 30. let a poškozuje dodnes, je tu pořád text – poezie napájená nekonečným dětským údivem, verš, který uvádí do pohybu sám sebe, báseň jako věrný otisk rozvlněného, roztančeného autorova těla.
Nezval byl jistě klad i zápor v jednom, třeba oportunistická, třeba pohodlná syntéza „ano“ a „ne“ – ale nikdy nepřestal být básníkem. Básníkem nesmírné velikosti. Takovým, co si zaslouží rozhodně být v české literatuře a kultuře konečně doma – a nikoli jen hostem.
