Ta práce udivuje už rozsahem: má přes osm set stránek! A pokud je na jedné průměrně pět políček, jsou to celkem nějaké čtyři tisíce kreseb! V jakém vytržení musel tohle dílo francouzský komiksář Manu Larcenet (ročník 1969) realizovat? Že by měl po ruce nějaký ten „blast“? Že by ho průběžně poháněly erupce přetlaků v rozháraném vnitřním světě jeho postav? Nějaké ty blikance? Nebo snad rovnou vytržení, zjevení, osvícení – „blasty“ s trochou mysticko-náboženského podloží a souvislostí?
Larcenetova kniha se jmenuje totiž právě takhle: Blast. A má dva díly. Hlavní roli v tom příběhu dostal jistý Polzo. Dřív psal o dobrém jídle a dobrém pití. A vypadá podle toho. Je to děsuplná koule sádla. S podivně protaženým nosem. Ostatně jeho otec má místo nosu rovnou zobák. Podobný tomu, co nosili jako masku moroví lékaři na přelomu středověku a novověku. A zatímco Polzo je koule, monstrózní moučný červ, jeho otec je kost a kůže. O něj ale v příběhu moc nejde. A nejde ani o Polzovu matku, ani o jeho mladšího bratra. Tyhle postavy sehrávají spíš kulisy, dávají souvislosti, ukazují možnosti – a ještě spíš nemožnosti. Nakonec nejde ani o Carole, Polzovu družku. Nejde o ně prvořadě proto, že jsou všichni tři po smrti. A v každém tom skonu má ten démonický tlouštík prsty.
Scénář je napsaný po vzoru detailní seance u psychologa. Dva proti jednomu pomáhají rozplést pacientovu kauzu. Je Polzo magor, šílenec? Násilník, schizofrenik? Jsou jeho „blasty“ erupcemi iracionality, barevnými zprávami z jiného světa? Polzo má totiž jistou fixaci, a nejen na čokoládové tyčinky, kterými se láduje, a chlast, kterým se zpíjí do bezvědomí. V hlavě má totiž obraz – monolit moai z Velikonočního ostrova. Mohutnou sochu, která váží tuny a měří několik metrů. Jako by se tyhle pradávné sochy z opačné strany zeměkoule do Polza propisovaly: do jeho těla i duše. Jako by mu svými mlčenlivě semknutými ústy chtěly něco říct. Ale co? Aby se Polzo vydal na cestu, opustil své relativně dobré bydlo, torzo rodiny a jistou míru popkulturní slávy? Aby se obrátil naruby?
Polzo spadne na samé dno. Stane se z něj tulák, bezdomovec. Užije si dosyta bolest a ponížení; jednou od sebe, podruhé od jiných. Zakusí hvězdné nebe nad hlavou – i absenci mravního zákona. Putuje, motá se bezcílně krajinou, trochu krade, trochu vyvádí. Zapomíná, aby se rozpomněl. Na oázu štěstí a prvotního klidu. Jenže rajskou hudbu protnou ve finále brutálně disharmonické tóny. Nakonec je to spíš peklo. A žánrově docela horor. Možná i pro svůj mnohasetstránkový rozsah doznívá tenhle komiks ve čtenáři dlouho. Pomalu a zatraceně dlouho…