Publicistika z let 1967–2024
Vladimír Merta
Vydat „sebrané spisy“ Vladimíra Merty dává smysl. Je brilantním publicistou a jeho texty jsou buď nadčasové, nebo naopak trefným dokumentem doby vzniku.
Podtitul udává letopočty vydání jednotlivých statí 1967 až 2024, je ovšem jasné, že za totality se média nepřetrhla, aby vydávala články režimem nechtěného, maximálně tak trpěného autora. Do roku 1989 je materiál logicky střídmý. Omezuje se na pár domácky množených poetických pozvánek na koncerty, sleeve-note z LP Ballades de Prague či filozofující pojednání Škola architektury z časopisu Československý architekt z konce šedesátých let. Následuje dlouhé normalizační mlčení, prolomené sporadicky až v 80. letech. Třeba Malým čtením pro písničkáře (Mladý svět, 1986), minipříručkou pro začínající autory a fingerstyle kytaristy, dodnes výstižnou a přínosnou, bez ohledu na množství všelikých současných rychlo-video kurzů na YouTube. Nebo výtečnou, místy až fanouškovsky nadšenou reportáží z festivalu Roskilde 1988, psanou pro časopis Melodie. Jistě, Vladimír Merta by byl bezesporu skvělým hudebním publicistou.
Po roce 1989 už je ovšem úroda článků novinových a jiných bohatá. Ne, že by po pádu totality Merta začal chrlit publicistické útvary jak na běžícím pásu. Publikoval eseje, komentáře či reportáže několikrát do roka, jen když byl vyzván a „měl opravdu o čem“. Ať už šlo o cestu do Japonska na kongres feministek, v jejímž popisu nastiňuje svůj pohled na pozitivní roli žen – političek, poutavé až rozechvělé vyprávění o setkáních s Joan Baez nebo o vztah k Sušilově sbírce, folklorismu a moravským lidovým písním pro Jiřím Plockem editovanou knížku Sušilovské zrcadlo. Smysl ovšem dává i „galénské“ usilování o úplnost, kdy jsou do knihy zařazeny i útvary jako odpověď na anketní otázku časopisu Folk & Country či sleeve-note z bookletů alb. Doplňují totiž obrázek písničkářových konzistentních názorů.
Mimořádně silná pak je úvaha Válka jako videoklip (Saddám v nás), publikovaná v Literárních novinách v roce 1991. Merta tu nemoralizuje, jen zděšeně vnímá utrpení války v Perském zálivu. Zkoumá vliv přímého přenosu z bojů na vnímání, ztrátu citu a soucitu, na lidské nitro. Ptá se za nevinné oběti válek, třebas „spravedlivých“: „Proč zrovna já?“ Jistě, není prognostik a ani nechce být, jako idealista se sympaticky mýlí v tom, co by bylo v budoucím světě, lze-li ho udělat lepším, možné. Třeba „přisoudit ropné zdroje lidstvu, mezinárodnímu společenství, aby zmizela z burzovních tabulí“, neb je „příliš riskantní vystavit otřesenou světovou scénu denním výkyvům cen a intuici či hysterii dohazovačů“. Ale o to přece nejde. Tohle je mimo jiné prosba za empatii. S vědomím, že těm mocným obvykle chybí, a ztratit ji může kdokoliv.
Stejně sugestivní je esej Mrazivá mystika války (Knihovna Václava Havla, 2024), vydaný o třiatřicet let později. „Lidstvo je nepoučitelné. Řítí se do sebezáhuby, a přitom se ještě chce bavit! Vyhlašuje referenda, peče či tančí o závod, sestavuje žebříčky a oceňuje mistry slova…“
I nekrology by psal Merta dobře. Ten Janotův (Ztracený ve světě…, Deník Referendum, 2024) je decentně dojemný, znalý, od srdce.
Zkrátka: Soustředit se na věc, Merta by byl výborný hudební publicista, reportér, politický komentátor… Naštěstí vždy zůstával a zůstává, ať už ho to táhlo k beletrii, filmu, fotografii, pedagogice a dalším oborům, hlavně písničkářem. V písních jsou jeho vyjadřování, emotivita a vidění světa nejpůsobivější a nejvíc nadčasové. I svoje eseje a fejetony povětšinou píše z úhlu pohledu písničkáře. Slouží ovšem jenom ke cti onoho, ehm, kolikrát už to slyšel a četl, vpravdě renesančního člověka, že cokoliv pustí do světa, vzniklo na základě tvůrčí poctivosti. Vše, co dělá, totiž vychází z ohromného talentu pozorovatele. Vyplývá z neustále potřeby rozšiřovat si obzory, „zasvěcovat se“ tvorbou, aby byl autor skutečně do tématu zasvěcený. Čím víc talentů má, tím přesvědčivěji lze, navzdory lákavým odbočkám, následovat tao – přirozený proud talentu jaksi osudového, písničkářského, spojujícího všechna zmíněná i nezmíněná nadání.