Sleduju ho dlouhodobě. Už od let, kdy jsme byli spolužáci na škole. Takže jsem nemohl minout ani jeho novou knihu. Jmenuje se Velká rudá zrůda. Ta kniha. On se jmenuje Jan Stern (1977). Dřív psal eseje. Dneska píše nejspíš fejetony. Nebo jak sám říká, „esejetony“.
Kniha se jmenuje podle obrázku na žaludovém esu v mariáškách. Proč je ten obrázek pro tebe tak důležitý?
Ten obrázek až tak důležitý není, je to jedna z mnoha probíraných drobností. Ale jsem taky trochu infantil a prostě mě lákalo, aby existovala kniha, kde jsou na obálce těsně blízko sebe ta dvě sousloví: Jan Stern a Velká rudá zrůda. Vzhledem k mé dávné příslušnosti k levici. Pavla Kohouta by to, myslím, lákalo taky. Nebo by mělo.
Když jsi před nějakými dvaceti lety začínal s psaním, pracoval jsi hlavně s nástroji psychoanalýzy a mediální teorie. Platí to i dneska?
Mé dnešní texty už asi nejsou vyloženě psychoanalytické. Ale stále ještě s psychoanalýzou sdílím určitou fascinaci detailem. Odvahu začínat pátrání od detailu. Mediální teorie? To už je horší. Když dnes slyším „mediální teoretik“, přeběhne mi mráz po zádech. Po vyslovení této kletby takřka s naprostou jistotou záhy narazím na slova jako „heterosexuální normativista“, „třídní exploatace“ či „fluidita genderových rolí“. Nejhorší je, že některé ty přízraky znám osobně a vím, že to bývaly bytosti vcelku příčetné. Univerzita je holt děsivá instituce. Sežere tě, sežvýká, stráví a dá ti předvídatelný tvar. Jsem rád, že jsem z téhle pasti kdysi utekl a skočil do úplně jiných.
V nové knize píšeš skoro o všem. S jídlem narostla chuť, nebo se ti prostě věci postupně spojily do jedné sítě?
V tom tkví ta poetika. Nesnesu knihy jednoho pocitu, jedné myšlenky, jednoho tématu. Je to strašné plýtvání papírem. Sešlapávat, štosovat nápady, to je moje metoda. Jinou nemám. Nic jiného neumím.
Pokud jde o českou literaturu, hlasuješ ve dvacátém století pro Haška, Čapka, Hrabala, Kunderu. Kde jsi nechal Franze Kafku nebo Ladislava Klímu?
Nevím, jestli pro ně hlasuji. Vím jen, že žádný český spisovatel se s touhle velkou čtyřkou nemůže minout. Nemůže na ni nereagovat. Pokud by nereagoval, není z definice českým spisovatelem. Až takováhle mystika to je.
Kafka? Nepatřím k těm, kdo by ho nepovažovali za českého spisovatele, protože nepsal česky. To bychom museli škrtnout z české literatury i Kosmase nebo latinské texty Husa a Komenského. Naopak vždy bojuji za to, aby jako český autor Kafka brán byl. Ale mám k němu daleko, to přiznávám. Kafka je jistě fascinující tím, jak udrží čtenářovu pozornost, i když mu odepře jakýkoli smysl. Je to hypnotizující: čistý text, čistá forma. Ale mně to nestačí. A přitom zároveň cítím, že každý výklad, který by Kafku obvinění z formy bez obsahu mohl zbavit, ho zrazuje. Je svévolný, násilný, vede k propasti.
Klíma je podle tebe velký spisovatel? Já myslím, že důležitější je, když už, třeba Škvorecký. Jeho Mirákl mě uhranul. Nejsilnější Škvoreckého kniha. Škoda, že ji u nás asi nikdo nepřevede do filmu. Musel by si totiž poradit s tím světoznámým dramatikem Hejlem, že. A na to nikdo nemá. Ne v téhle nešťastné zemi.
Ten Hašek mi ostatně pasuje skvěle i na tebe. Hravě demytizuješ, rozebereš cokoli a vždycky navenek zábavně – a v jádru trefně, až z toho člověka mrazí. Věříš na převtělování?
Hm, je ovšem otázka, jestli si z Haška touhle definicí neděláš trochu něco jiného, než byl. Respektive čím Hašek byl? Byl vůbec něčím? Měl nějakou identitu? Pro mě je to pořád naprostá záhada. Ano, miluji ho, protože má odstup. Miluji každého, kdo vládne tímto uměním. Proto také miluji toho Kunderu. Ale u Kundery vím, proč ten odstup má. U Haška to nevím. Nevím, ve jménu čeho si ho zjednává, nevím, co uvnitř ho k tomu nutí. Některé odpovědi teoretiků – anarchismus, komunismus, homosexualita, dadaismus – mně prostě nesedí. Emil Hakl mi kdysi napsal, že z Haška cítí psychedelickou zkušenost, dotek se světem za zrcadlem. Já tam spíš cítím nějaký hluboký hnus ze světa. Nahlédnutí, že neexistují žádní skuteční lidé, jen zvrhlý dobytek. Dost špatný pocit pro život, ale skvělá základna pro psaní. Já ale ten pocit znám jen z dálky. Takže ne, převtělené Jaroušky musíš hledat jinde.
Co ty a román? Pořád se ti do toho nechce? Mám po přečtení Velké rudé zrůdy pocit, že jsi blíž než kdykoli dřív. Že by to mohl být důležitý zářez. Nebo ne?
Blízko nejsem ze dvou důvodů. Román je řemeslo. Musí se umět. Fejeton jsem se učil několik let. Napsal jsem jich haldu špatných, než jsem konečně to zápěstí uvolnil, než jsem se do toho dostal. Takový luxus si u románu nemůžeš dovolit. Musíš to trefit hned napoprvé.
A pak je tu, pragmaticky vzato, ještě jeden důvod. A ty o něm něco víš, jako jeden z mála mi vidíš trochu víc do karet. Víš, jaká je moje skutečná pozice v české kultuře. Cítím, jak se ta smyčka kolem mě stahuje. Jak past sklapla. Jak klesá pravděpodobnost a komerční smysluplnost vydání každé další knihy. Párkrát jsem z té pastičky utekl, ale cítím, že tentokrát mě ta pružina pořádně štrejchla. Tentokrát je myšáčkova páteř zlomena. Už se asi nepohne. Pravděpodobnost, že Velká rudá zrůda byla mou poslední knihou, nebezpečně narostla. Psát v takové chvíli román by bylo aktem zoufalství. Budu muset tento úkol nechat preferovanějším. Vlastním dětem české kultury. Pro nás parchanty tenhle džob není.
To zní trochu ublíženě.
To ne, nepláču. Dostal jsem dvacet let. Dvacet let možnosti svobodně tvořit. Podívejme se do dějin české literatury a uvažme, kolik z lidí tam zapsaných by tohle o sobě mohlo říct. V téhle zemi naprostý luxus. Vím to a umím být vděčný. Bylo to krásné dobrodružství.