Kiba Lumberg? Před deseti lety se mihla na stránkách žurnálu A2 – a teď jí v nakladatelství Kher vydali rovnou celou knihu. Tedy její první třetinu, první část autobiografické trilogie Memesa; jmenuje se Černý motýl a do češtiny ji převedla Viola Parente-Čapková.
Lumberg, ročník 1956, je spisovatelka, výtvarná umělkyně – a Romka. A taky lesba. A navíc Finka. Romové ve Finsku, to zní skoro jako Goethe na Marsu. Ovšem stalo se: Romové se zachytli na svých dobrodružných cestách globem i ve Skandinávii. Lumberg žije v Helsinkách. To chladné klima s minimem slunečního záření jde sice úplně opačným směrem než romský živel, plný horké krve a bezprostředních emocí – ovšem autorka si jistou míru revoltní horkokrevnosti podržela. Jednak tím, že odmítla heterosexualitu jako jediný možný model soužití v romské komunitě, jednak svým odstupem od romského etnika obecně; nebere se prý ani jako Finka, ani jako Romka – bere se v první řadě jako člověk. Tahle sebedefinice je ale etymologicky trochu postavená na hlavu: „Rom“ je v romštině právě „člověk“, „muž“ – a „Fin“ má významovou genealogii vyloženě kočovnou, odkazuje k lovcům a sběračům nomádského typu.
Lumberg kreslí a maluje. Kreslí v černobílé, vyzkoušela si dokonce komiks. Maluje v barvě. Zatímco kreslí ze svého života, autobiograficky, maluje obecnější lidské situace z pomezí skutečnosti a fantazie, přítomné reality a dávné pohádky anebo mýtu. Ty kresby i malby mají neklidnou, pohyblivou, zvlněnou, někdy až neurotickou linku. Ostatně autorčino psaní taky. Tam i tady dominuje lidská figura. Nejčastěji v kulisách rodiny anebo krajiny. Jistě i proto, že Lumberg je z devíti dětí a rodina se za jejího dětství opakovaně stěhovala.
Kritický vztah k rodině a možná rovnou k celé zemi, tedy Finsku, se v knize odráží už v pojmenování města, kde Lumberg žila: Smrdihrad. Jako v té známé české básničce: „Můj dům, můj hrad / teplo, ale smrad.“ Lumberg si byla ochotná teplo klidně odříct, hlavně aby mohla pryč z toho smradu. V prvním dílu, který zachycuje její „učednická“ léta, jsou to spíš náznaky než přímá akce; ta bude jistě následovat v dílech dva a tři, v jejích „tovaryšských“ létech. Černý motýl se ohlíží za Kibiným dětstvím a raným mládím – a servíruje někdy obrazy překvapivě expresivní, s ostrým, naturalisticky probarveným detailem. Starší bratr s kumpány souloží s vyžilou alkoholičkou. Zlovolný dětský živel na škole s gustem ponižuje a fyzicky týrá romskou holku. Dva konkurenční romské klany si vjedou do vlasů tak intenzivně, že k zemi padají mrtví. Vztah romského etnika k vlastní sexualitě je tak děsivě úzkostný, že jednomu naskakují obratem paralely se zdejším národním obrozením nebo s aktuálními praktikami jistých kolektivních hysterií, řečených náboženství. A tak dál. Když to člověk srovná třeba s Májkami a totemy Michala Šamka nebo novelou Amen Ilony Ferkové, které jedou na vlně vzpomínkového optimismu, harmonie, málem euforie, jen sporadicky zkalené disharmonickým, temným tónem, je to jako nebe a dudy. Asi jako motýl volně poletující v přírodě – a motýl přišpendlený ve vitrině.
Kiba Lumberg píše literaturu, která má nejen dokumentární, ale taky jistou estetickou hodnotu. Je to prostě dobře, strhujícím, všímavým a chápavým způsobem napsané. V tom je psaní vitální pohyb. Pohyb, cesta ke svobodě. Je to existenciální próza. Próza, která bojuje za vlastní autonomii: etnickou, společenskou, sexuální. Próza osvobozující, narovnávající nuceně ohnutá záda. Ostatně na videu z jarní vernisáže výstavy autorčiných výtvarných prací, která běžela v brněnském Muzeu romské kultury, vidíme a slyšíme ženu, která mluví rázným hlasem. „Cesta ke svobodě je ohnivá, bouřlivá a plná všelijakého možného utrpení…“ říká. A dodává: „… a tuto cestu budete muset překonat.“ Ona to zvládla.