Po desítkách vědeckých a popularizačních publikací se neuropatolog s přesahem do společenských věd František Koukolík rozhodl napsat paměti. Dokázal se v nich vyvarovat častých slabostí memoárů, ač v žánru tolerovaných, či snad i k němu patřících. Nejen, že není upovídaný a sentimentální (nostalgický ano, krásně nostalgický), ale vyhýbá se i přepjatému zaměření na sebe sama. Jistě, v pamětech jde o hlubokou osobní výpověď, životní zkušenosti a názory vzpomínajícího. Koukolík se neleká sebeodhalení. Jenže takhle pokornou a zdravou sebereflexi nečteme často. Knihu navíc pojal do značné míry také jako poděkování lidem, kteří ho ovlivnili.
Typické přitom je, s jakým smířením vzpomíná autor i na ty, co mu ublížili, ale kvůli nimž získal další životní zkušenost. Například na ředitelku gymnázia, kovanou komunistku, jež „ztopila“ jeho doporučení ke studiu na vysoké škole, a tak místo na vysněnou medicínu musel na rok nastoupit coby pomocný dělník. „Nemohla tušit, jak zásadně mi v životě prospěla. V průběhu roku, který jsem po maturitě prožil v Českých loděnicích, jsem to netušil také.“
Koukolík v memoárech zpětně hledá momenty, které ho na Cestě směrovaly, vedly k hlubokému zájmu o další obory a touze proniknout k podstatě toho, čemu se říká lidská nátura. Například: „Když jsem jako sedmnáctiletý bez dechu naslouchal v Českých loděnicích historkám z pařížského domu lásky, poznamenal jeden z mých učitelů života, baculatý pan Čermák: ‚Víš, Františku, vono se moc kecá.‘ Poučení základní, nic platné. Možná to byl zasutý podnět k tomu, abych o pětašedesát let později napsal knížku Bulšit. O žvanění v organizacích, médiích, politice a vědě.“ Zodpovědný zájem o ekologii zase pomohl k pochopení rozdělení (nejen) akademické obce na „vědce, věřící a fanatiky“. Lékařská praxe pak směřovala třeba k otázce – omlouvám se za zjednodušování – co mají mladé oběti dopravních nehod v mozku „jinak“ než jejich vrstevníci chovající se racionálněji. Mezi lidmi potkanými na Cestě je právem věnováno patřičné množství stránek společnému vědeckému putování s Janou Drtilovou, lékařkou specializující se na psychiatrii. Putování vedoucí mimo jiné k zásadní knize Vzpoura deprivantů.
Vedle kolegů, souputníků na z principu nekončící Cestě za poznáním, vysekává Koukolík poklonu i osobnostem, jejichž dílo mu posloužilo jako směrovka. Průkopníkovi etologie Konradu Lorenzovi. Filozofu Karlu Popperovi a jeho přístupu k ověřování pravdivosti vědecké teorie. Atd.
Koukolíkovy vzpomínky jsou zároveň popularizací vědy, stručným a srozumitelným můstkem k další četbě. „Stavba a funkce mozku jsou rub a líc jedné mince. O počítač, který by měl hardware a software, nejde. Software mozku tvoří jeho hardware, a naopak, jsou funkčně totožné,“ vyvrací autor například oblíbenou mylnou představu vycházející, stejně jako představy předchozí a budoucí, ze zjednodušení momentálního vědeckého paradigmatu. Přitom si knížka zachovává spád, čte se snadno (což ale platí i o Koukolíkových popularizačních dílech, autor je prostě výborný vypravěč). Koření ji řada doktorských anekdot z dob nočních služeb na OÚNZ v Benešově, na chirurgickém oddělení nemocnice v Českém Krumlově atd. Dojemných, smutných, drsných i úsměvných, ale přiměřeně dávkovaných k probíranému tématu – nikdy samoúčelných.
Řada postřehů o lidské psýše, zopakovaných v memoárech, by zasloužila tesat do kamene. Aťsi třeba platí bonmot o poučení z historie, totiž že se z ní nikdo nikdy nepoučil. Namátkou: „Stupidita vysoce inteligentních a současně velmi mocných lidí, zvláště jsou-li sociálně úspěšnými psychopaty, je nejnebezpečnější jev na Zemi. Ohrožuje existenci vyšších druhů života včetně druhu našeho.“
U Koukolíka také vůbec nepřekvapí cit pro krásu přírody a krajiny (včetně krajiny městské či industriální, například „skyline“ New Yorku či polodivočiny areálu fabriky Českých loděnic) a schopnost jejího barvitého líčení. Lyrické pasáže knihu odlehčují. Nabízejí autorovi a s ním čtenářům užít si beztrestně (bez kýče) i oné sympatické míry nostalgie. Například při vzpomínkách na krajinu dětství v okolí dědova mlýna u Zruče nad Sázavou nebo rekonstrukci chaty v pohraničí.
Knížka nese podtitul Dál je nekončící obzor. Vzpomínky na „cestu za pochopením světa a lidí“ koncipoval Koukolík i podle příměru k desateru ostrovů, oblastí zájmů a poznání, jako plavbu od jednoho ke druhému. Ostrovy nesou označení „vědomí“, „krása“, „umělá inteligence“… „drby“, „mocenská posedlost“… doplňte si sami dle témat autorových knih. Pointu už tušíte: „Někdo bude, doufám, plavat dál.“ Byť pro poznání platí známé dávné podobenství o kruhu, který čím víc roste nashromážděným věděním, tím větší má obvod hraničící s neznámem.
Krásné čtení. A také, nikoliv ve druhém plánu, obecně platná oslava kritického myšlení, celoživotní zvídavosti, skutečné moudrosti, a z ní plynoucí laskavosti.