Charles Burns: Naposled

S americkým komiksářem Charlesem Burnsem (1955) měl český čtenář tu čest už několikrát: v albech Na oko (2011), a zejména El Borbah (2012) si užil jeho ranou, undergroundovou fázi, živenou pořádně divokými, vybuchujícími fantaziemi; v mohutném grafickém románu Černá díra (2008) pak dostal možnost ocenit fázi pozdější, zralou, soustředěnou na důkladně propracovaný, symbolicky zvýznamněný a zvrstvený příběh o jedné podivné infekci, která se šíří řadami amerického studentstva vesměs poněkud telecího typu.
Teď je na trhu zásluhou pražského nakladatelství Trystero další mistrův kus, skoro dvousetstránkové album Naposled, původně trilogie, realizovaná v letech 2010, 2012 a 2014, souborně pak vydaná loni. Autor tu využívá maximálně všechny možnosti, které si otevřel a ozkoušel ve svých předchozích titulech: jak schopnost náročně, a přitom suverénně strukturovaného, gradovaného a pointovaného dějového vyprávění slovem a obrazem, tak umění vyloženě surreálního rozostření a zmnožení skutečnosti, času, prostoru i postav, umění zpracovat příběh v několika plánech, z různých úhlů – a k tomu s funkčně inkorporovanými popkulturními narážkami jako bonus. To vše pak silou vlastní jeho vznětlivému příjmení: Burnsovo umění komiksu plane v novince jasným, mocným plamenem, až oči přecházejí.
O co jde? Hlavní hrdina jménem Doug, ve vypjatých chvilkách řečený Dougísek, chce být umělec. Nic povrchního, rád by do hloubky, k závažnostem, k jádru, ale ne do undergroundu – chce totiž taky slávu, nejlíp rovnou moře slávy. Jenže nedaří se: Dougísek má psychické bloky, přičemž tím největším je nezpracovaná mocenská přetahovaná s otcem. Freud by zajásal a předepsal třikrát denně symbolickou otcovraždu. Jenže Dougísek na tohle nemá, a tak v sobě konflikt potlačuje, ubíjí: zkouší drogy, alkohol, sex, prostě všemožné úniky, regrese, zapomnění. Napíná své smysly natolik, až jedna struna praskne, něco se porouchá, zasekne – a před Dougískem se otevře paralelní svět, jakási postapokalyptická městská krajina, obývaná odpudivou, vulgární, nemocnou civilizací, fungující na principu obřího úlu, s dělníky, trubci i královnou.
Výtvarně je Burns na výši jako málokdo. A nejen kolorovanou kresbou, i samotným výtvarným rozvrhem, prací s jedinečnými možnostmi, které komiks dává. Z českých komiksářů posledního půlstoletí by se s ním mohl měřit maximálně Kája Saudek – a ze současníků snad Karel Jerie, který rovněž s oblibou nechává své postavy prorůstat zvířecími či rostlinnými prvky, pěstuje z nich s gustem mutanty prolezlé chorobným bujením, houbami, plísněmi. Jenže pokud Saudek i Jerie pracují na bázi tragigroteskní, zůstává Burns plně v zajetí tísně, úzkosti, nezvladatelných psychických stavů, známých dobře z literatury i kinematografie, například díky Dostojevskému nebo pozdnímu Robbe-Grilletovi, respektive Cronenbergovi a Lynchovi. Dougísek to prostě nemá sám se sebou lehké: rozkližuje, rozpadá se mu vědomí, řítí se po několika paralelních drahách najednou k nevyhnutelnému cíli. A protože se většinu času nechce radši dívat, má přes tvář masku.
Maska, a vůbec celková Dougískova vizáž upomíná na Hergého Tintina. A jestliže belgického dobrodruha provází na cestách bílý pes, Dougískovi je průvodkyní černá kočka s jasně návodným jménem – Kaňka. „Černá skvrna“ pak hravě konotuje předchozí Burnsovy počiny, jak Černou díru, tak Na oko. A přistrkuje znovu k celku jeho díla psychoanalytický aparát jako možný klíč: nejen mladý muž made in USA, ale člověk dneška obecně je nemocný. Nemocný sám sebou, svojí slabostí, zbabělostí, neschopností žít bez dopingu konzumem a náboženstvím, bázlivě rozteklý u nohou rodičovské nebo školské autority. Neschopností odpovědně dospět, stát se z Dougíska Dougem. Doufejme, že takovéhle výsostně umělecky zpracované a tematicky závažné memento není z dílny Charlese Burnse naposled.

Přeložil Martin Svoboda, Trystero, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *